11. Kapitola
4. 1. 2014
XI
LEO
L eo se v amfiteátru nezdržel moc dlouho potom, co Piper
zkrásněla. Jasně, slušelo jí to - Je namalovaná! To je zázrak! —
ale Leo měl dost svých problémů. Vykradl se ven, rozběhl se
do tmy a sám se divil, do čeho se to namočil.
Postavil se před partu silnějších a statečnějších polobohů
a dobrovolně - dobrovolně — se přihlásil na výpravu, která ho
možná zabije.
Neřekl nikomu, že viděl tíu Callidu, svou starou chůvu, ale
jakmile uslyšel o Jasonově vizi - o té ženě v černých šatech a šá
lu věděl, že je to ona. Tía Callida rovná se Héra. Jeho ďábel
ská chůva byla vládkyní bohů. Z takových věcí by se člověku
usmažil mozek.
Vlekl se k lesu a snažil se nemyslet na své dětství — na všech
ny ty zpackané věci, které vedly k mám ině smrti. Ale nemohl
si pomoci.
Poprvé se ho tía Callida pokusila zabít, když mu byly tak dva
roky. Hlídala ho, zatímco mám a pracovala v dílně. Nebyla to
jeho pravá teta, samozřejmě - jen jedna ze starších žen z okolí,
prostě tía, která pomáhala s dětmi. Voněla jako šunka pečená
na medu a věčně nosila vdovské šaty s černým šálem.
„Dám e tě spinkat," prohlásila. „A uvidíme, jestli jsi můj
malý hrdina, co?“
Leovi se chtělo spát. Uložila ho do přikrývek do vyhřáté hro
mádky červených a žlutých — polštářů? Ta postýlka byla něco
jako výklenek ve zdi ze zčernalých cihel s kovovou tyčí nahoře
a čtvercovým otvorem vysoko nahoře, kterým viděl hvězdy.
Vzpomínal si, že se tam pohodlně uhnízdil a chňapal po jis
krách jako světluškách. Usnul a zdálo se mu o lodi z ohně plaví
cí se mezi uhlíky. Představoval si, že je na palubě, pluje po oblo
ze. Někde poblíž seděla tía Callida v houpacím křesle — klap,
klap, klap - a zpívala ukolébavku. I ve dvou letech Leo znal roz
díl mezi angličtinou a španělštinou a vzpomínal si, jak byl po
pletený, protože tía Callida nezpívala ani v jednom tom jazyce.
Všechno bylo v pořádku, dokud se nevrátila máma. Zaječe
la a hnala se pro něj, křičela na tíu Callidu: „Jak jste mohla?"
Ale stará dám a zmizela.
Leo si pamatoval, jak se podíval mámě přes rameno na pla
meny, kroutící se kolem jeho dek. Teprve po letech mu došlo,
že spal v rozpáleném krbu.
A co na tom bylo nejdivnější? Tíu Callidu nikdo nezavřel,
a dokonce ani nevyhnal z jejich domu. V příštích letech se tam
objevila ještě několikrát. Když byly Leovi tři, nechala ho hrát
si s noži. „M usíš se s čepelemi naučit zacházet brzy," tvrdila,
„pokud máš být jednoho dne můj hrdina." Leovi se podařilo se
nezabít, ale měl pocit, že by to jeho chůvě nevadilo.
Leo /132
Když byly Leovi čtyři, našla mu tía na nedaleké pastvině
chřestýše. Dala mu klacík a ponoukala ho, aby do hada
šťouchl. „Kde je tvá statečnost, malý hrdino? Dokaž mi, že se
sudičky nemýlily, když tě vybraly." Leo hleděl do jantarových
hadích očí, slyšel suché chřestění, ššš-ššš-ššš. Nedokázal se při
mět do něj dloubnout. Hadovi se očividně taky nechtělo kous
nout malé dítě. Leo by přísahal, že se chřestýš podíval na tíu
Callidu jako by chtěl říct: Zbláznila ses, ženská? Pak zmizel
ve vysoké trávě.
Naposledy ho hlídala, když mu bylo pět. Přinesla mu kra
bičku pastelek a blok. Posadili se spolu k piknikovému stolku
za domy pod starý pekanový ořech. Tía Callida zpívala své
podivné písničky a Leo maloval obrázek lodě, kterou viděl teh
dy v plamenech, s pestrými plachtami a řadam i vesel, se za
hnutou zádí a parádní ozdobou na stožáru. Když byl skoro
u konce a chystal se napsat své jméno, jak se to naučil ve školce,
popadl obrázek vítr. Vylétl do nebe a zmizel.
Leovi bylo do breku. Tak dlouho se s tím maloval - ale tía
Callida jen zklam aně mlaskla.
„Ještě nenastal čas, malý hrdino. Jednoho dne se dočkáš své
výpravy. Objevíš svůj osud a tvé těžké putování získá konečně
smysl. Ale nejprve tě čeká mnoho smutku. Je mi to líto, ale
hrdinové se jinak formovat nedají. Rozděláš ted pro mě oheň?
Zahřej tyhle staré kosti.“
Za pár minut vyšla z domu Leova mám a a vyjekla hrůzou.
Tía Callida byla pryč, ale Leo seděl uprostřed kouřícího ohně.
Z bloku zbyl jen popel, pastelky se roztavily na bublající kaluž
pestrobarevného bláta. Leovi planuly ruce, pom alu se propa-
lovaly piknikovým stolem. Ještě roky potom se lidé z domů
kolem divili, jak mohl někdo vypálit hluboké otisky pětiletých
ruček do tak silného dřeva.
Teď Leo věřil, že tía Callida, jeho šílená chůva, byla celou dobu
Héra. Takže je co - jeho božská babička? Zřejmě měl ještě
bláznivější rodinu, než tušil.
Uvažoval, jestli o tom mám a věděla. Leo si pamatoval, že
po té poslední události s pastelkami ho mám a odvedla dovnitř
a vedla s ním dlouhý rozhovor, ale on z něj rozuměl jenom ně
čemu.
„Už se nemůže vrátit.“ M ám a měla krásnou tvář s laskavý
ma očima, kudrnaté tmavé vlasy, ale kvůli tvrdé práci vypada
la starší, než byla. Kolem očí se jí táhly hluboce vyryté vrásky.
Ruce měla mozolnaté. Byla první člověk z rodiny, který dokon
čil vysokou školu. Měla titul ze strojního inženýrství a dokáza
la sestrojit cokoli, spravit cokoli, postavit cokoli.
Nikdo ji ale nechtěl zaměstnat. Žádná firma ji nebrala váž
ně, takže skončila v dílně mechaniků a měla co dělat, aby je
oba uživila. Vždycky voněla po strojním oleji, a když mluvila
s Leem, pořád přecházela ze španělštiny do angličtiny — použí
vala ty dva jazyky jako nástroje, které se doplňují. Leovi trvalo
roky, než mu došlo, že se takhle běžně nemluví. Naučila ho
dokonce i morseovku, aby si mohli vyťukávat vzkazy, když by
li v různých pokojích: Mám. tě ráda. Jsi o.k.? a podobné jedno
duché věci.
„Je mi jedno, co říká Callida," řekla mu máma. „Kašlu
na osud i sudičky. Jsi na to moc malý. Pořád jsi moje děťátko."
Vzala ho za ruce, pátrala po popáleninách, ale samozřejmě
žádné neměl. „Leo, poslouchej mě. Oheň je nástroj jako jiné,
ale nebezpečnější než většina. Neznáš své hranice. Slib mi, pro
sím - žádný další oheň, dokud se nesetkáš s otcem. Jednoho
dne, mijo, se s ním doopravdy setkáš. A on ti všechno vysvětlí."
Tohle Leo slýchal, co si pamatoval. Jednoho dne pozná
otce. M ám a mu na žádné otázky o něm neodpověděla. Leo se
s ním nikdy nesetkal, neviděl žádné fotky, ale máma o něm
mluvila, jako by si jenom odskočil pro mléko a měl se každou
chvíli vrátit. Leo se jí snažil věřit. Jednoho dne všechno po
chopí.
Dalších pár let byli šťastní. Leo na tíu Callidu málem zapo
mněl. Pořád se mu zdálo o létající lodi, ale ty ostatní divné
události už mu připadaly taky jako sen.
Všechno se to pokazilo, když mu bylo osm. Tehdy už trávil
všechen volný čas v dílně s mámou. Věděl, jak používat stroje.
Uměl měřit a počítat lip než většina dospělých. Naučil se mys
let trojrozměrně, řešit mechanické problémy v duchu, stejně
jako mám a.
Jednoho večera se v dílně zdrželi dlouho, protože mám a do
dělávala návrh břitu vrtáku, který si chtěla nechat patentovat.
Kdyby prodala prototyp, mohlo by jim to změnit život. Koneč
ně by prorazila.
Zatímco pracovala, Leo jí podával nářadí a vyprávěl staré
vtipy, aby ji rozveselil. Miloval, když se mu ji povedlo roze
smát. Šťastně se na něj podívala a říkávala: „Tvůj táta by na te
be byl pyšný, mijo. Brzo se s ním setkáš, to vím jistě."
M ám ino pracoviště bylo až úplně vzadu v dílně. V noci pů
sobilo trochu strašidelně, protože tam zůstali sami. V temném
skladišti zněl každý zvuk jako ozvěna, ale Leovi to nevadilo,
dokud byl s mám ou. A když chodil po dílně, domlouvali se
morseovkou. Při odchodu museli projít celou dílnou, kuchyň
kou a ven na parkoviště a zamykat za sebou dveře.
Tu noc po dokončení práce došli právě do kuchyňky, když
si mám a všimla, že nemá klíče.
„To je divné." Zam račila se. „Vím, že jsem si je brala. Počkej
tady, mijo. Za minutku jsem zpátky."
Usmála se na něj - její poslední úsměv, který viděl - a vrá
tila se dozadu do dílny.
Byla pryč jenom chviličku, když se vnitřní dveře zabouchly.
Pak se sam y od sebe zam kly ty vnější.
„M am i?“ Leovi se rozbušilo srdce. Ve skladišti bouchlo cosi
těžkého. Rozběhl se ke dveřím, ale ať za ně tahal, nebo do nich
kopal, neotevřely se. „M am i!“ Horečně vyťukal na zed vzkaz:
Jsi o.k.?
„Neslyší tě,“ ozval se nějaký hlas.
Leo se obrátil a ocitl se tváří v tvář zvláštní ženě. Nejdřív si
myslel, že je to tía Callida. Byla zahalená v černých šatech
a přes obličej měla závoj.
„Tío?“ zeptal se.
Zena se zasmála, tiše a jemně, jako by dřímala. „Já nejsem
tvá strážkyně. To je jen rodinná podoba."
„C o — co chcete? Kde je mám a?“
„A ... oddaný matce. Jak milé. Ale víš, já mám taky děti...
a vím, že s nimi budeš jednoho dne bojovat. Když se mě poku
sí probudit, zabráníš jim v tom. To nemůžu dovolit."
„Já vás neznám. A nechci s nikým bojovat."
Zam umlala jako náměsíčná z transu: „M oudrá volba."
Lea zamrazilo, protože mu došlo, že ta žena doopravdy spí.
Pod závojem měla zavřené oči. Ale ještě divnější bylo, že neměla
šaty z látky. Byly ze země- z e suché černé hlíny, vířila a přesou
vala se na ní. Bledou spící tvář měla pod závojem prachu sotva
vidět a Leo měl hrozné tušení, že právě vstala z hrobu. Pokud
ta žena spala, pak chtěl, aby to tak zůstalo. Věděl, že probuzená
by byla ještě strašlivější.
„Ještě tě nemůžu zničit," zasyčela žena. „Sudičky to nedovo
lí. Ale tvou matku nechrání a nezabrání mi zlomit tvého du
cha. Vzpomeň si na tuto noc, malý hrdino, až tě požádají, aby
ses mi postavil."
„Nechte mám u na pokoji!" Strachem se mu stáhlo hrdlo,
když se žena začala šourat dál. Pohybovala se spíš jako lavina
než jako člověk, šinula se k němu jako temná stěna země.
„Jak mě zastavíš?" zašeptala.
Prošla přímo skrz stůl a částečky jejího těla se na druhé straně
znovu spojily.
Tyčila se nad Leem a on věděl, že dokáže projít i jím. Byl to
jediné, co stálo mezi ní a mámou.
Ruce se mu vzňaly.
Té ženě se po tváři rozlil ospalý úsměv, jako by už vyhrála.
Leo zoufale vykřikl. Začal vidět rudě. Plameny zalily tu ženu
z hlíny, stěny, zamčené dveře. A Leo ztratil vědomí.
Probudil se v sanitce.
Záchranářka se s ním snažila jednat ohleduplně. Vysvětlila
mu, že skladiště shořelo. M ám a se nedostala ven. Ta žena opa
kovala, jak je jí to líto, ale Leo cítil jenom prázdnotu. Neovládl
se, udělal přesně to, před čím ho mám a varovala. Její smrt byla
jeho vina.
Brzy si pro něj přišla policie a ta už nebyla tak příjemná.
Oheň propukl v jídelně, říkali, přesně tam, kde stál Leo. Přežil
nějakým zázrakem, ale co je to za dítě, když zam kne mámu
v dílně a zapálí oheň?
Sousedé z jejich domu pak policii řekli, jaký je divný kluk.
Mluvili o těch vypálených otiscích na piknikovém stole. O d
jakživa věděli, že s klukem Esperanzy Valdezové není něco
v pořádku.
Příbuzní si ho k sobě nevzali. Teta Rosa prohlásila, že je diablo,
a ječela na sociální pracovnice, aby si ho odvedly. A tak Leo pu
toval k prvním opatrovníkům. Za pár dní z té rodiny utekl. U ně
kterých pěstounů vydržel déle než u jiných. Dělal šaška, našel si
pár kamarádů, předstíral, že ho nic netrápí, ale dřív nebo pozdě
ji nakonec vždycky utekl. To bylo jediné, co dusilo jeho bolest -
pocit, že je v pohybu, víc a víc se vzdaluje od popela té dílny.
Slíbil si, že si už nikdy nebude hrát s ohněm. Dlouho si ne
vzpomněl na tíu Callidu ani na tu spící ženu zahalenou do zá
voje z hlíny.
Byl už skoro v lese, když uslyšel hlas tíi Callidy: Nebyla to tvoje
vina, malý hrdino. Náš nepřítel povstává. Je čas přestat utíkat.
„Héro,“ zam um lal Leo, „vy tu přece nejste, že ne? Sedíte
někde ve vězení.“
Žádná odpověď.
Ale ted už Leo aspoň něčemu rozuměl. Héra ho sledovala
celý jeho život. Nějak věděla, že ho jednoho dne bude potře
bovat. Možná, že ty její sudičky dokážou předpovídat budouc
nost, to Leo nevěděl. Ale věděl, že mu je souzeno zúčastnit se
výpravy. Jasonovo proroctví je nabádalo, aby se vyvarovali ze
mě, a Leo pochopil, že to má něco společného s tou spící ženou
z dílny, obalenou šaty z pohyblivé hlíny.
Objevíš svůj osud, slíbila mu tía Callida. Tvé těžké putování
získá konečně smysl.
Leo možná zjistí, co znamená ta létající loď z jeho snů. Snad
se setká s otcem, nebo dokonce pomstí máminu smrt.
Ale jedno po druhém. Slíbil Jasonovi svezení.
Ne tou lodí ze snů - tou ještě ne. Není čas stavět něco tak
složitého. Potřebuje rychlejší řešení. Potřebuje draka.
Na kraji lesa zaváhal, nakoukl do té černočerné tmy. Sovy
houkaly a kdesi daleko syčelo cosi jako chór hadů.
Leo si vzpomněl, co mu řekl Will Solace: Nikdo by neměl
chodit do lesa sám a rozhodně ne neozbrojený. Leo neměl nic -
meč, svítilnu ani pomoc.
Ohlédl se za světly srubů. Mohl by se ještě vrátit a všem říct,
že si dělal legraci. Apríl! Místo něj ať si jde na výpravu Nyssa.
On může zůstat v táboře a zkoušet zapadnout do Héfaistova
srubu. Ale napadlo ho, za jak dlouho by se začal podobat svým
sourozencům - smutným, sklíčeným a přesvědčeným o vlastní
smůle.
Nezabrání mi zlomit tvého ducha, řekla ta spící žena. Vzpomeň
si na tuto noc, malý hrdino, až tě požádají, aby ses mi postavil.
„Věřte mi, ženská," zam umlal Leo, „že si vzpom ínám. A ať
jste, kdo chcete, natřu vám to tvrdě, v Leově stylu.“
Zhluboka se nadechl a vrhl se do lesa.