13. Kapitola
4. 1. 2014
XIII
J A S O N
Jasonovi se zdálo o vlcích.
Stál na pasece uprostřed sekvojového lesa. Před ním se tyči
ly ruiny kamenného domu. Nízká šedivá mračna splývala
s mlhou nad zemí a ve vzduchu byl cítit studený déšť. Kolem
se potulovala smečka velkých šedých šelem, otíraly se mu o no
hy, vrčely a cenily zuby. Jem ně ho postrkovaly k ruinám.
Jasonovi se nechtělo stát se největší psí sušenkou na světě,
a tak se rozhodl udělat, co chtěly.
Půda mu pod nohama mlaskala, jak šel. Kamenné věže ko
mínů beze střech se tyčily jako kůly totemů. Dům musel být
kdysi obrovský, s mnoha patry, mohutnými zdmi z polen
a sedlovou střechou, ale teď z něho zbyla jen kamenná kostra.
Jason prošel rozpadajícími se dveřmi a objevil se na jakémsi
dvoře.
Před sebou měl dlouhé vyschlé obdélníkové jezírko. Jason
netušil, jak je hluboké, protože dno zakrývala mlha. Kolem
vedla ušlapaná stezka a na všech stranách se tyčily křivé zdi
domu. Vlci přecházeli pod klenbami z hrubého rudého sopeč
ného kamene.
N a druhém konci nádrže seděla obří vlčice, o pořádný kus
větší než Jason. Oči jí v mlze stříbrně planuly a kožich měla
stejné barvy jako kámen - sytě červenohnědý.
„Já to tu znám,“ řekl Jason.
Vlčice si ho měřila. Nemluvila, ale Jason jí rozuměl. Pohyby
uší a vousů, záblesky očí, způsob, jakým si olizovala pysky - to
všechno byl její jazyk.
Jistě, prohlásila vlčice. Začal jsi své putování tady coby stěně.
Ted musíš najít cestu zpátky. Nová výprava, nový začátek.
„To není fér,“ zabručel Jason. Ale sotva to řekl, věděl, že
nemá smysl si té vlčici stěžovat.
Vlci necítí soucit. A nikdy nečekají spravedlnost. Vlčice
prohlásila: Zvítězíš, nebo zemřeš. Tak to u nás bylo vždycky.
Jasonovi se chtělo protestovat, že nemůže zvítězit, když ne
ví, kdo je ani kam má jít. Ale tuto vlčici znal. Jmenovala se
prostě Lupa, matka vlčice, největší svého druhu. Kdysi dávno
ho tady našla, chránila ho, vychovávala, vybrala si ho, ale kdy
by Jason projevil slabost, byla by ho roztrhala na kusy. Z jejího
štěněte by se proměnil v její večeři. Ve vlčí smečce nemá slabost
místo.
„M ůžeš mě vést?“ zeptal se Jason.
Lupa zhluboka zachrčela a mlha v jezírku se rozplynula.
Jason nejprve netušil, co to vlastně vidí. Na opačných kon
cích nádrže vyrážely z betonového dna dva temné kužely jako
vrtáky obrovských razících strojů. Jason nevěděl, jestli jsou
z kamene, nebo ze zkamenělých rostlin, ale tvořily je silné pro-
vazce, které se sbíhaly nahoře. Každý útvar měřil asi metr
a půl, ale nebyly stejné. Ten blíž k Jasonovi byl temnější a vy
padal jako jednolitá masa, provazce se slévaly dohromady. Před
jeho očima se vysunul ještě víc ze země a trochu se roztáhl.
Úpony druhého kužele na Lupině straně nádrže byly vol
nější, připomínaly mříže klece. Uvnitř Jason vytušil nějakou
nejasnou postavu, jak se brání, vzpíná se ve svém vězení.
„Héra,“ pochopil Jason.
Vlčice souhlasně zavrčela. Ostatní vlci obklopili nádrž a se
zježenými hřbety vrčeli na ty věže.
Nepřítel si vybral toto místo, aby probudil svého nejmocnějšího
syna, krále Gigantů, prohlásila Lupa. Naše posvátné místo, kde se
určují polobohové — místo smrti nebo života. Spálený dům. Vlčí
dům. Je to prosté. Musíš j i zastavit.
„Ji?“ Jason tomu nerozuměl. „Myslíš Héru?“
Vlčice netrpělivě zaskřípala zuby. Zapoj do hry své smysly,
štěně. Na Juno mi nezáleží, ale pokud padne, probudí se náš nepřítel.
A to bude konec nás všech. Ty tohle místo znáš. Najdeš ho
znovu. Očisti náš dům. Zastav to, než bude pozdě.
Tmavý kužel pomalu rostl jako květ hrůzné rostliny. Jason
cítil, že pokud se otevře, uvolní něco, s čím by se nechtěl sttkat.
„K do jsem?“ zeptal se vlčice. „Aspoň to mi řekni."
Vlci nemají valný smysl pro humor, ale Jason cítil, že ta
otázka Lupu pobavila, jako by byl vlče, které teprve zkouší
chňapat, cvičí se na roli hlavního samce.
Jsi naše požehnání, naše záchrana, jako vždycky. Pak vlčice
ohrnula pysk, jako by udělala dobrý vtip. Nezklam, synu Jupitera.