15. Kapitola
4. 1. 2014
Z druhé strany srubu zavolala Drew: „Ach, zlatíčko, to ne
přejde." Hlas jí přetékal falešným soucitem. „M ámino požeh
nání vydrží nejmíň ještě jeden den. Možná týden, když budeš
mít štěstí."
Piper zaťala zuby. „Celý týdenT‘
Ostatní Afrodítiny děti - asi tucet dívek a pět chlapců - se
nad jejími rozpaky uculovaly a hihňaly. Piper věděla, že by mě
la hrát klidnou, nepustit si je pod kůži. Kolikrát už měla co
dělat s takovými snobskými třídními oblíbenci. Ale tohle bylo
jiné. Tohle byli její bratři a sestry, i kdyby s nimi neměla nic
společného. A jak se vlastně Afrodítě povedlo mít tolik dětí tak
brzy za sebou... To je fuk. Ani to nechtěla vědět.
„Neboj se, zlatíčko." Drew si opatrně setřela přebytečnou
zářivou rtěnku. „M yslíš si, že sem nepatříš? Tak to ti podepí-
šeme. Není to tak, MitchellP.“
Jeden z kluků sebou trhl. „N o, jo. Jasně."
„Hm m m ." Drew vytáhla řasenku a zkontrolovala si oči.
Všichni ostatní jen koukali a netroufali si nic říct. „Takže, přá
telé, do snídaně chybí patnáct minut! Srub se sám neuklidí!
A Mitchelli, myslím, že ses už poučil. Je to tak, miláčku? Dnes
ka máš tedy odpadkovou službu, viď? Ukaž Piper, jak se to
dělá, protože mám pocit, že to bude brzo její práce - pokud
přežije tu svou výpravu. A teď všichni do práce! Já jdu do kou
pelny!"
Všichni se rozběhli, začali stlát postele a skládat oblečení,
zatímco Drew si sebrala kufřík s líčidly a fén a napochodovala
do koupelny.
Někdo uvnitř vyjekl a ven vyletěla asi jedenáctiletá dívka,
zabalená v ručníku a se šam ponem ve vlasech.
Dveře se zabouchly a dívka se rozplakala. Pár starších tá
borníků ji začalo konejšit a utírat bublinky z vlasů.
„To myslíte vážně?” zeptala se Piper celého srubu. „Necháte
Drew, aby s vámi takhle zam etala?"
Několik lidí střelilo po Piper nervózním pohledem, jako by
jí to chtěli potvrdit, ale neřekli nic.
Pracovali dál, i když Piper nechápala, proč srub potřebuje
uklízet. Vypadal jako obří domeček pro panenky s růžovými
stěnam i a bíle lemovanými okny. Krajkové záclonky byly pas
telově modré a zelené, což samozřejmě ladilo s prostěradly
a péřovými pokrývkam i na všech postelích.
Chlapci měli jednu řadu lůžek, oddělenou závěsem, ale jejich
část srubu byla stejně upravená a uklizená jako ta dívčí. To rozhodně
nebylo přirozené. Každý táborník měl v nohách postele
dřevěnou truhlu se svým jménem, a pokud Piper viděla, oble
čení ve všech bylo úhledně poskládané, barvy sladěné. Jediná
osobní věc byla výzdoba soukromého prostoru u lůžka. Kaž
dý ho měl vylepený trochu jinými obrázky podle toho, na kte
rých celebritách zrovna nejvíc ujížděl. Několik lidí tam mělo
i osobní fotografie, ale většinou to byli herci, zpěváci a podobně.
Piper doufala, že snad neuvidí ten plakát. O d premiéry fil
mu sice uběhl skoro rok, dalo by se tedy čekat, že staré reklamy
už všichni strhali a nahradili něčím novým. Ale tolik štěstí ne
měla. Jeden z nich zahlédla na stěně u skříně na zásoby upro
střed koláže známých idolů.
Nápis na plakátu křiklavě rudou barvou hlásal: KRÁL SPARTY.
Pod ním se předváděla titulní postava s obnaženou bronzovou
hrudí, s vlnícími se svaly a vypracovaným břichem. Ten muž
měl na sobě jen řeckou válečnou suknici a purpurovou kápi,
v ruce meč. Vypadal, jako by ho právě natřeli olejem, krátké
černé vlasy se mu leskly a kapky potu stékaly z ošlehané tváře,
tmavé oči hleděly do objektivu, jako by říkaly: Ha! Ha!Zabiju
vaše muže a vezmu si vaše ženy!
Byl to ten nejpitomější plakát všech dob. Piper s tátou se
smáli jako blázni, když ho viděli poprvé. Pak ten film vydělal
bambilion dolarů. Plakát strašil všude. Piper mu neutekla ve ško
le, na ulici ani na internetu. Stal se z něj ten plakát, nejostudnější
věc v jejím životě. A ano, byla to fotka jejího táty.
Odvrátila se, aby si nikdo nemyslel, že na něj zírá. Možná, že
až všichni odejdou na snídani, strhne ho a oni si toho nevšimnou.
Snažila se tvářit zaměstnaně, ale neměla žádné oblečení na
víc, které by si mohla složit. Ustlala si postel, pak si vzpomněla,
že tu deku nahoře jí včera večer položil kolem ramen Jason.
Vzala ji a přitiskla si ji k tváři. Voněla po kouři, po Jasonovi
bohužel ne. Byl jediný, kdo se k ní po tom určení choval upřím
ně, jako by mu šlo o ni, ne o její nové šaty. Bože, nejradši by mu
dala pusu, ale tvářil se tak rozpačitě, skoro jako by se jí bál.
Nem ohla mu to vyčítat. Celá přece růžově zářila.
„Promiň,“ ozvalo se jí u nohou. Odpadková služba Mitchell
lezl po zemi po čtyřech a sbíral obaly od čokolády a zmačkané
papírky zpod postelí. Afrodítiny děti přece jenom nebyly tak
stoprocentní fanatici pořádku.
Uklidila se mu z cesty. „Cos udělal, žes Drew tak naštval?11
Zkontroloval pohledem dveře do koupelny, jestli jsou pořád
zavřené. „Včera večer, když jsi byla určená, jsem řekl, že možná
nejsi tak špatná.11
Nebyla to zrovna lichotka, ale Piper ta poznám ka omráčila.
Afrodítino dítě se jí zastalo?
„Díky,“ pokývla hlavou.
Mitchell pokrčil rameny. „N o jo. A vidíš, jak jsem dopadl.
Ale stejně, vítej u nás v desítce."
Přiběhla dívka se světlými copy a rovnátky, v náruči držela
hromadu šatů. Nenápadně se rozhlédla, jako by pašovala uran.
„Přinesla jsem ti tohle," zašeptala.
„Piper, to je Lacy," představil ji Mitchell, který pořád lezl
po zemi.
„Ahoj," vydechla Lacy. „M ůžeš se převléct. V tom ti požeh
nání bránit nebude. A tohle je jenom, no, batoh, trocha zásob,
ambrózie a nektar pro stav nouze, džíny, pár trik a teplá bunda.
Snad ti ty boty padnou. Ale - víš — sebrali jsme, co se dalo.
Hodně štěstí na výpravě!"
Lacy složila věci na postel a chystala se zmizet, ale Piper ji
chytila za ruku. „Počkej. Chci ti aspoň poděkovat! Proč tak
pospícháš?"
Lacy vypadala, že se rozsype nervozitou. „No, víš —“
„D rew by na to mohla přijít," vysvětloval Mitchell.
„Musela bych nosit ty ostudné boty!" vyhrkla Lacy.
„Cože?" nechápala Piper.
Lacy a Mitchell ukázali na černou polici v rohu pokoje, při
pomínající oltář. Byly na ní vystaveny šeredné ortopedické bo
ty, jaké nosí ošetřovatelky, jasně bílé se silnými podpatky.
„Jednou jsem je musela nosit celý týden," zakvílela Lacy.
„Nehodí se vůbec k ničemuž
„A jsou i horší tresty," pokračoval Mitchell. „Drew ovládá
čaromluvu, víš? Tu moc má jenom pár Afrodítiných dětí. Když
se hodně snaží, dokáže tě pořádně ztrapnit. Piper, ty jsi první
člověk za dlouhou dobu, který se jí dokáže bránit."
„Č aromluva.. “ Piper si vzpomněla na včerejší večer, jak se
dav u ohně přikláněl střídavě k Drew a k ní. „Myslíš, že jako
dokáže někoho přemluvit, aby něco udělal. N ebo... jí něco dal.
Třeba auto?“
„To ne, nenaváděj ji k ničemu!“ zhrozila se Lacy.
„Ale je to tak,“ přikývl Mitchell. „Tohle Drew dokáže."
„Tak proto je hlavní instruktorka," uhodla Piper. „Všechny
vás umluvila?"
Mitchell sebral zpod postele Piper odporný kus žvýkačky.
„Ne, ona tu funkci zdědila, když Silena Beauregardová umřela
ve válce. Drew byla druhá nejstarší. Ti automaticky postupují
na to místo, pokud je nevyzve někdo, kdo má za sebou víc let
v táboře nebo víc výprav. Pak se koná souboj, ale to se stává
málokdy. Zkrátka, Drew nás vede od srpna. Rozhodla se udě
lat pár, hm, změn v chodu srubu.“
„To teda ano!“ Drew byla najednou u nich a opírala se
o postel. Lacy vykvikla jako morče a pokusila se zmizet, ale
Drew natáhla ruku a zastavila ji. Shlédla na Mitchella. „M ys
lím, žes na nějaké smetí zapomněl, zlatíčko. Měl by sis dát
další kolo.“
Piper se podívala ke koupelně a viděla, že Drew rozsypala
po podlaze celý koš — a v něm bylo pár vážně hnusných věcí.
Mitchell se posadil na paty. Zabodl se pohledem do Drew,
jako by se na ni chystal vrhnout (za to by si Piper ochotně
připlatila), ale nakonec jen vyštěkl: „Jo.“
Drew se usmála. „Podívej se, Piper, zlato, my jsme dobrý
srub. Dobrá rodinka! Ale Silena Beauregardová... Mohla by sis
z ní vzít odstrašující příklad. Tajně donášela informace Krono
vi ve válce s Titány, pomáhala nepříteli.“
Drew se sladce a nevinně usmála pod třpytivým narůžově
lým make-upem a vyfoukanými vlasy, čerstvými a voňavými
jako muškát. Vypadala jako favoritka třídy, jaké se najdou na
každé střední škole. Ale oči měla studené jako ocel. Piper měla
pocit, že jí Drew hledí přímo do duše a vytahuje její tajemství.
Pomáhala nepříteli.
„N o, ostatní sruby o tom nemluví," svěřila jí Drew. „Dělají,
jako by Silena byla hrdinka."
„Obětovala život, aby všechno napravila," zabručel Mit
chell. „Byla to hrdinka."
„H m, hm," odtušila Drew. „D alší den odpadkové služby,
Mitchelli. Ale každopádně, Silena zapomněla, o co jde tomuto
srubu. Dávám e v táboře dohromady hezoučké páry! Pak je ne
cháme rozpadnout a začneme znova! Je to ta nejlepší zábava.
D o těch ostatních věcí, jako jsou války a výpravy, se neplete
me. Já osobně jsem na žádné výpravě nebyla. Je to ztráta času!"
Lacy nervózně zvedla ruce. „Ale včera večer jsi říkala, že
chceš jít, a —“
Drew se do ní zabodla pohledem a Lacy zmlkla.
„A především," pokračovala Drew, „nechceme pošpinit svo
ji vizitku nějakými zvědy, že ne, PiperV1
Piper se pokoušela odpovědět, ale nemohla. Drew přece ne
může vědět o jejích snech ani o otcově únosu, nebo ano?
„Skoda, že tady nebudeš," povzdechla si Drew. „Ale jestli tu
svou výpravu přežiješ, neboj se, někoho už ti najdeme. Možná
některého toho neotesaného kluka od Héfaista. Nebo Clovise?
Ten je vážně odporný." Drew si ji změřila se směsicí soucitu
a znechucení. „Upřímně, myslela jsem, že Afrodíta nemůže mít
ošklivé dítě, ale... kdo byl tvůj táta? Nějaký mutant, nebo —“
„Tristan McLean,“ vyštěkla Piper.
Sotva to řekla, už se za to nenáviděla. Nikdy, nikdy nevyná
šela kartu s označením „známý tatíček". Ale Drew ji k tomu
dohnala. „M ůj táta je Tristan McLean."
Těch pár vteřin ohromeného ticha bylo příjemných, ale Pi
per se styděla sam a za sebe. Všichni se obrátili a hleděli na ten
plakát, kde táta napínal svaly před celým světem.
„Ach, můj bože!" vyjekla polovina dívek.
„Páni!" ozval se nějaký kluk. „Ten chlapík s mečem, co zabil
v tom filmu toho druhého?"
„Je sice starý, ale tak boží!" zašveholila nějaká dívka a pak se
začervenala. „Teda, promiň. Já vím, je to tvůj táta. To je tak
neuvěřitelné!"
„Neuvěřitelné to je," souhlasila Piper.
„Myslíš, že by mi dal podpis?" zeptala se další holka.
Piper se přinutila usmát. Nem ohla říct: Pokud přežije...
„Jo, klidně," povedlo se jí ze sebe dostat.
Dívka zapištěla vzrušením. Sourozenci se nahrnuli k Piper
a chrlili na ni otázky jeden přes druhého.
„Bylas někdy na natáčení?"
„Žiješ na zám ku?"
„Obědváš s filmovými hvězdami?"
„Provedlas už nějaký rituál puklého srdce?"
To poslední Piper překvapilo. „Rituál čeho?" zeptala se.
Holky a kluci se zahihňali a strkali se, jako by to bylo něco
trapného.
„Rituál puklého srdce," vysvětlil jeden. „Přiměješ někoho,
aby se do tebe zamiloval. Pak mu zlomíš srdce. Odkopneš ho.
Když to uděláš, dokážeš, že jsi hodna Afrodíty."
Piper na ně zírala, jako by si dělali legraci. „Schválně něko
ho podvést? To je hrůza!“
Ostatní se tvářili popleteně.
„Proč?“ zeptal se někdo.
„Ach, bože!“ zakvílela nějaká holka. „Vsadím se, že Afrodíta
zlomila srdce tvému tátovň Vsadím se, že už nikdy nikoho ne
miloval, že ne? To je ale romantické! Až budeš mít za sebou
svůj rituál puklého srdce, budeš jako m ám a!“
„N a to zapomeňte!" vyhrkla Piper o něco hlasitěji, než měla
v plánu. Ostatní couvli. „Já nehodlám nikomu lámat srdce je
nom kvůli vašemu pitomému rituálu!"
To samozřejmě Drew umožnilo zas ovládnout situaci. „N o
vidíte!" zasáhla. „Silena tvrdila to samé. Porušila tradici, za
milovala se do toho kluka Beckendorfa a zůstala zamilovaná.
Jestli chcete něco vědět, proto to s ní skončilo tak špatně!"
„To není pravda!" vykřikla Lacy, ale Drew se do ní zabodla
pohledem a její sestra okamžitě zapadla zpátky do davu.
„To je jedno," pokračovala Drew, „protože, Piper, zlatíčko,
ty stejně nikomu zlomit srdce nedokážeš. A ten nesmysl, že tvůj
táta je Tristan McLean - takové ubohé žebrání o pozornost!"
Několik dětí nejistě zamrkalo.
„Myslíš, že to není její táta?" zeptal se někdo.
Drew obrátila oči ke stropu. „Ale prosím vás. A ted, vážení,
je čas na snídani, a tady Piper musí vyrazit na to své taženíčko.
Takže ji sbalíme a vyprovodíme odsud!"
Drew rozpustila shromáždění a všechny honila po srubu.
Říkala jim „zlatíčko" a „drahoušku", ale tón jejího hlasu jasně
prozrazoval, že čeká bezpodmínečnou poslušnost. Mitchell
a Lacy pomohli Piper s balením. Dokonce pohlídali koupel
nu, dokud se tam Piper nepřevlékla do vhodnějšího úboru na
cestu. To obnošené oblečení nebylo nic nóbl - bohudík —, jen
staré džíny, tričko, příjemná zimní bunda a turistické boty,
které jí dokonale padly. K pasu si připevnila dýku Katoptris.
Když Piper vyšla z koupelny, připadala si zase normální.
Ostatní táborníci stáli u svých postelí, Drew obcházela kolem
a všechno kontrolovala. Piper se obrátila k Mitchellovi a Lacy
a naznačila: Díky. Mitchell zachmuřeně přikývl. Lacy se na ni
zazubila rovnátky. Piper pochybovala, že jim Drew někdy
za něco poděkovala. Taky si všimla, že plakát Krále Sparty me
zitím někdo strhl a hodil do koše. Určitě na příkaz Drew. Piper
se na to sice chystala sama, ale ted ji to rozčililo.
Když ji Drew zahlédla, posměšně zatleskala. „Skvělé! Naše
malá poutnice zase v popelnicovém vydání. A teď běž! Snídat
s námi nemusíš. Hodně štěstí s... no, to je fuk. Sbohem!"
Piper si hodila batoh na rameno. Vyšla ke dveřím a cítila,
jak se na ni upírají oči všech. Mohla prostě odejít a zapome
nout. To by bylo nejjednodušší. Co je jí do tohohle srubu, do té
snobské bandy?
Jenže někteří z nich se jí pokusili pomoct. Někteří se kvůli
ní dokonce postavili Drew.
U dveří se obrátila. „Abyste věděli, nemusíte poslouchat
rozkazy Drew.“
Ostatní se zavrtěli. Někteří se podívali na Drew, ale ta vy
padala tak omráčená, že se nezmohla na slovo.
„Ehm,“ vypravil ze sebe někdo, „je to naše hlavní instruk-
torka.“
„Je to diktátorka,“ opravila ho Piper. „M áte přece vlastní
rozum. Afrodítin srub má na víc “
„M á na víc,“ opakoval kdosi.
„Vlastní rozum," zam um lal další.
„Lidi!“ vřískla Drew. „Nehloupněte! To je čaromluva.11
„Kdepak.“ zavrtěla hlavou Piper. „Jenom říkám pravdu."
Aspoň si to myslela. Nechápala přesně, jak ta čaromluva
funguje, ale nepřipadalo jí, že do těch slov vkládala nějakou
zvláštní sílu. Nechtěla vyhrávat hádky šizením lidí. Pak by ne
byla o nic lepší než Drew. Piper prostě myslela vážně, co řekla.
Kromě toho, i kdyby se o tu čaromluvu snažila, měla pocit, že
na jiného ěaromluvčího by to stejně nefungovalo.
Drew se na ni ušklíbla. „M ožná něco málo dovedeš, ty naše
filmová hvězdo. Ale o Afrodítě víš houby. Máš vznešené zám ě
ry? A o co myslíš, že má jít tomuhle srubu? Řekni jim to. A já
jim pak třeba řeknu pár věcí o tobě, ano?“
Piper měla sto chutí ji nějak usadit, ale vztek se utopil v pa
nice. Byla špionkou nepřítele, zrovna jako Silena Beauregardo
vá. Afrodítina zrádkyně. Ví o tom Drew, nebo jenom blufuje?
Pod zlostným pohledem instruktorky se její sebejistota začí
nala hroutit.
„O tohle, co se děje tady,“ povedlo se jí říct, „o tohle Afro
dítě nejde.“
Obrátila se a vyrazila ven, než si ostatní stačili všimnout, jak
zrudla.
Drew se ve srubu rozesmála. „O tohle ne? Slyšeli jste to, vá
žení? Ta neví ani ň!“
Piper si slibovala, že do toho srubu už nikdy nevkročí. Za
mrkala, aby zahnala slzy, a hnala se po volném prostranství,
aniž by věděla, kam se řítí - dokud neuviděla draka, jak se sná
ší z oblohy.