19. Kapitola
4. 1. 2014
XIX
J A S O N
Jason nechtěl Lea opustit, ale začínal si myslet, že čekání s ho
kejovým fandou Kalem je tady možná to nejmíň nebezpečné.
Když vycházeli po ledovém schodišti, držel se Zétés za nimi
s vytasenou čepelí. Ten chlapík možná vypadal jako pohrobek
diskoéry, ale na jeho meči nic legračního nebylo. Jason soudil,
že jediný zásah té věci by ho proměnil na nanuk.
A pak ta ledová princezna. Každou chvíli se obrátila a věno
vala Jasonovi úsměv, ale v jejím výrazu žádná vřelost nebyla.
Hleděla na něj, jako by byl zvlášť zajímavý vědecký exponát -
a ona se nemohla dočkat, až ho rozpitvá.
Pokud tohle byly Boreásovy děti, nebyl si Jason jistý, jestli
se chce setkat s tatíčkem. Annabeth mu řekla, že Boreás je nej
přátelštější z bohů větru. Zřejmě to znam enalo, že nezabíjí
hrdiny tak rychle jako ostatní.
Jason měl strach, že zavedl přátele do pasti. Netušil, jestli je
dostane ven živé, pokud se něco pokazí. Bez rozmýšlení vzal
Piper za ruku, aby se uklidnil.
Povytáhla obočí, ale nevyvlékla mu ji.
„To nic,“ ujišťovala ho. „Bude to jenom rozhovor, ne?“
N a vršku schodů se ledová princezna obrátila a všimla si, že
se drží za ruce. Úsměv ji opustil. Ruka v dlani Piper najednou
Jasona zam razila - až to pálilo. Pustil ji a z prstů se mu kouřilo.
Piper taky.
„Zahřívat se bych vám tady neradila," poučila je princezna,
„zvlášť VAyíjá jsem vaše nejlepší šance na to, jak zůstat naživu.
Tudy, prosím.11
Piper Jasonovi věnovala nervózní úsměv s němou otázkou:
Co se to tu vlastně děje?
Jason na to neměl odpověď. Zétés ho šťouchl do zad svým
rampouchovým mečem a vydali se za princeznou po veliké
chodbě, vyzdobené zmrzlými tapiseriemi.
Ledový vítr vanul sem a tam a Jasonovy myšlenky se pohy
bovaly skoro stejně rychle. Měl spoustu času na přemýšlení,
když jeli na drakovi na sever, ale cítil se stejně zmatený jako
dřív.
V kapse měl pořád Thaliin obrázek, i když se na něj už ani
nemusel dívat. Její podoba se mu vypálila do mozku. Bylo dost
špatné nepamatovat si vlastní minulost, ale vědět o sestře, která
by mohla mít odpovědi, a netušit, jak ji najde - to ho prostě
rozčilovalo.
Na té fotce se mu Thalia vůbec nepodobala. Oba měli mod
ré oči, ale tím to končilo. Měla černé vlasy. Pleť spíš jako jižan-
ka. Rysy tváře ostřejší - jako jestřáb.
A přesto mu Thalia připadala hodně povědomá. Héra mu
nechala jen tolik pam ěti, aby si byl jistý, že to je jeho sestra.
Ale Annabeth byla naprosto překvapená, jako by o Thaliině
bratrovi nikdy neslyšela. Ví o něm vůbec Thalia? Jak se roz
dělili?
Héra mu ty vzpomínky vzala. U kradla všechno z Jaso-
novy minulosti, hodila ho do nového života a teď od něj
čeká, že ji zachrání z vězení už proto, aby dostal zpátky, co
mu vzala. Jason kvůli tomu všem u cítil takový vztek, že se
mu chtělo všeho nechat, ať si Héra v té své kleci třeba shnije;
ale nemohl. Už byl chycený. M usel se dozvědět víc a to ho
ničilo.
„Hej.“ Piper se dotkla jeho paže. „Jsi tu se mnou?"
„Jo... jo, promiň."
Byl rád, že ji má s sebou. Potřeboval přítele a byl rád, že
Piper začíná ztrácet to Afrodítino požehnání. Nalíčení mizelo.
Vlasy se jí pom alu vracely do starého oškubaného stavu s drob
nými cůpky po stranách. Vypadala tak opravdověji a podle
Jasona jí to i víc slušelo.
Ted už věděl jistě, že se před exkurzí do Grand Canyonu
neznali. Jejich vztah byl jenom trik mlhy v mozku Piper. Ale
čím déle s ní byl, tím víc si přál, aby to bylo doopravdy.
Nech toho, nařídil si. Nebylo to k ní fér, takhle uvažovat.
Jason netušil, co ho čeká v jeho starém životě — nebo kdo tam
na něj čeká. Ale byl si jistý, že jeho minulost nejde s Táborem
polokrevných dohromady. Kdo ví, co bude po téhle výpravě?
Pokud ji vůbec přežijí.
N a konci chodby se ocitli před dubovými dveřmi, do kte
rých byla vyřezána mapa světa. Vousatá tvář v každém rohu
vyfukovala vítr. Jason měl pocit, že podobné mapy už viděl.
Ale v této verzi byly všechny ty větry zimní, přinášely led a sníh
ze všech koutů světa.
Princezna se otočila. Hnědé oči se jí zaleskly a Jason si při
padal jako vánoční dárek, který by si ráda rozbalila.
„Toto je trůnní místnost," oznámila. „Chovej se, jak nejlépe
umíš, Jasone Gracei. Můj otec umí být... mrazivý. Budu ti
překládat a ty se ho snaž přimět, aby tě vyslechl. Vážně dou
fám, že tě ušetří. Mohli bychom si užít zábavu.“
Jason by se vsadil, že její představa zábavy se pořádně liší
od té jeho.
„H m, dobře,“ povedlo se mu říct. „Ale vážně, jsme tu jen
na kousek řeči. Hned potom odlétáme.'1
Dívka se usm ála. „M ám ráda hrdiny. Jsou tak báječně
naivní."
Piper položila ruku na dýku. „N o, tak co kdybys nám to
vysvětlila? Říkáš, že nám budeš překládat, a my ani nevíme,
kdo jsi. Jak se jmenuješ?11
Dívka si znechuceně odfrkla. „N esm ím se divit, že mě ne
poznáváte. Ani za starých dob mě Rekové moc dobře neznali.
Jejich domovy na ostrovech byly moc teplé, moc vzdálené
od mé říše. Jsem Chioné, dcera Boreáse, bohyně sněhu.11
Rozvířila vzduch prstem a rozpoutala kolem sebe malou
sněhovou bouři — s velkými nadýchanými vločkami, měkkými
jako vata.
„A teď pojďte," pobídla je Chioné. Dubové dveře se otevřely
a z místnosti se rozlilo chladné modré světlo. „M ožná, že ten
kousek řeči přežijete.11