25. Kapitola
4. 1. 2014
XXV
J A S O N
Jasonovi se zdálo, že je obalený v řetězech a visí hlavou dolů
jako kus masa. Všechno ho bolelo - ruce, nohy, hruď, hlava.
Zvlášť hlava. Připadal si jako přefouknutý balon.
„Pokud jsem mrtvý,“ zam umlal, „proč to tak bolí?“
„Nejsi mrtvý, můj hrdino,“ ozval se ženský hlas. „Tvůj čas
ještě nenastal. Pojď, promluv si se mnou.“
Jasonovy myšlenky odpluly od těla. Slyšel křičet nestvůry,
ječet přátele, vnímal divokou explozi, ale to všechno jako by se
odehrávalo v nějaké jiné rovině bytí - a víc a víc se vzdalovalo.
Zjistil, že stojí v hliněné kleci. Kořeny stromu a kámen se
spletly dohromady a uvěznily ho. Za mřížemi viděl dno vy
schlé nádrže, na druhém konci rostl další kužel a nahoře se
tyčily rozpadlé rudé kameny vypáleného domu.
Vedle něj seděla v kleci se zkříženýma noham a žena v čer
ném rouchu a se závojem na hlavě. Odsunula ho a odhalila
tvář, která byla hrdá a krásná - ale i ztvrdlá utrpením.
„Héro,“ pozdravil Jason.
„Vítej v mém vězení,“ ušklíbla se bohyně. „D nes nezemřeš,
Jasone. Tví přátelé se o tebe postarají - prozatím."
„Prozatím?" zeptal se.
Héra ukázala na mříže své klece. „Přijdou horší zkoušky.
Sam otná země se pohnula proti nám."
„Jste bohyně," namítl Jason. „Proč prostě neutečete?"
Héra se smutně usmála. Tělo se jí rozzářilo, až klec zasvítila
bolestným světlem. Vzduch zahučel energií, molekuly se roz
padaly jako při jaderném výbuchu. Jason tušil, že kdyby tu byl
doopravdy, vypařilo by ho to.
Ta síla měla klec rozmetat na kousky. Země se měla roz
trhnout a srovnat ten rozpadlý dům se zemí. Ale když zář pom i
nula, klec nepovolila. Nic za mřížemi se nezměnilo. Jen Héra
vypadala jinak - byla nahrbenější a unavenější.
„Některé síly jsou ještě větší než ty božské," povzdechla si.
„M ě není lehké zavřít. Dokážu být na mnoha místech najednou.
Ale když je větší část mé podstaty chycena, je to jako noha v med
vědí pasti, dalo by se říct. Nemůžu uniknout ani se zjevit ostat
ním bohům. Můžeš mě najít jenom ty a já každým dnem slábnu."
„Tak proč jste sem chodila?" zeptal se Jason. „Jak vás chytili?"
Bohyně si povzdechla. „N emohla jsem nic neudělat. Tvůj
otec Jupiter si myslí, že se stáhne ze světa a jeho nepřátele to
ukolébá zpátky ke spánku. Věří, že my Olym pané jsme se moc
zapletli do záležitostí smrtelníků, do osudů svých polobož-
ských dětí, zvlášť po válce, když jsme se zavázali, že se k nim
budeme hlásit. Myslí si, že to způsobilo probuzení našich nepřá
tel. To proto uzavřel Olymp."
„Ale vy s tím nesouhlasíte."
„Ne," prohlásila. „Často nesouhlasím s manželovými nálada
mi a rozhodnutími, ale tohle mi připadá moc pomatené i na Dia.
Nechápu, proč je tak umíněný a přesvědčený. N en í... mu to po
dobné. Coby Héra bych se možná držela přání svého pána. Ale
jsem také Juno.“ Její obraz zablikal a Jason uviděl pod prostým
černým rouchem brnění, plášť z kozin y- symbol římského váleč
níka - na bronzové zbroji. „Kdysi mi říkali Juno Moneta - Juno,
ta, která varuje. Byla jsem strážkyní státu, patronkou věčného
Říma. Nemohla jsem jen tak sedět a dívat se, jak jsou napadáni
potomci mých lidí. Nějaký hlas - “ Zaváhala. „Nějaký hlas mi
řekl, abych šla sem. Bohové nemají to, čemu říkáte svědomí, ne
máme ani sny; ale ten hlas byl přesně takový, snový - měkký
a neodbytný nabádal mě, abych sem přišla. A tak jsem ten den,
kdy Zeus uzavřel Olymp, vyklouzla ven a neřekla mu, co mám
v plánu, aby mě nemohl zastavit. Šla jsem to sem prozkoumat."
„Byla to léčka," uhodl Jason.
Bohyně přikývla. „Až pozdě jsem si uvědomila, jak rychle
se země probírá. Byla jsem ještě pošetilejší než Jupiter - otrok
vlastních nálad. Přesně takhle se to stalo i poprvé. Zajali mě
Giganti a mé uvěznění vyprovokovalo válku. A teď naši nepřá
telé znovu povstanou. Bohové je mohou porazit jenom s po
mocí největších žijících hrdinů. A ta, komu G iganti slo uží... ta
se nedá porazit vůbec — jenom udržovat ve spánku."
„Tomu nerozumím."
„Brzo to pochopíš," ujistila ho Héra.
Klec se začala stahovat, pletence se smršťovaly. Héřina po
stava se zachvěla jako plamen svíčky ve větru. Skrz mříže Jason
viděl, jak se u okraje nádrže shromažďují postavy - sunoucí se
lidské postavy s nahrbenými zády a holými hlavami. Pokud
Jasona neklamal zrak, měly víc než jeden pár rukou. Slyšel i vlky,
ale ne ty, které viděl s Lupou. Podle kvílení soudil, že tohle je
jiná smečka - hladovější, útočnější, lačná krve.
„Pospěš si, Jasone,“ naléhala Héra. „M í hlídači se blíží a ty
se začínáš probouzet. Nebudu mít sílu se ti znovu zjevit, ani ve
snech.“
„Počkejte,“ vyhrkl. „Boreás nám řekl, že hrajete riskantní
hru. Jak to myslel?"
Héřiny oči vypadaly divoce a Jasona napadlo, jestli vážně
neudělala něco šíleného.
„Výměna," prohlásila. „Jediný způsob, jak přinést mír. Ne
přítel spoléhá na naše rozdělení, a jako rozdělení budeme pora
ženi. Ty jsi můj dar na usmířenou, Jasone - most k překonání
tisíciletí nenávisti."
„Cože? Já ne —"
„Víc ti říct nemůžu," zavrtěla hlavou Héra. „Přežil jsi tak
dlouho jedině díky tomu, že jsem ti sebrala vzpomínky. Najdi
toto místo. Vrať se na začátek. Tvá sestra ti pomůže."
„Thalia?"
Scéna se začala rozplývat. „Sbohem , Jasone. Dej si pozor
na Chicago. Ceká tam tvůj nejnebezpečnější smrtelný nepřítel.
Pokud máš zemřít, bude to její rukou."
„Čí?" chtěl vědět.
Ale Héřin obraz se rozplynul a Jason se probral.
Prudce otevřel oči. „Kyklopové!"
„Klid, ospalče." Piper seděla za ním na bronzovém drakovi,
držela ho kolem pasu a hlídala, aby se nesvezl dolů. Leo seděl
vpředu. Letěli poklidně zimní oblohou, jako by se nic nedělo.
„D -D etroit,“ vykoktal Jason. „N espadli jsme? Já myslel-"
„To nic,“ ozval se Leo. „Přežili jsme to, ale máš parádní otřes
mozku. Jak ti je?“
Jasonovi tepalo v hlavě. Pamatoval si na továrnu, šel po láv
ce, pak se před ním vynořila nestvůra - tvář s jedním okem,
mohutná pěst - a všechno zčernalo.
„Jak jste to - ty Kyklopy —“
„Leo je rozpáral," hlásila Piper. „Byl úžasný. Dokáže vyvolat
oheň —“
„To nic nebylo," zasáhl Leo rychle.
Piper se zasmála. „Ty mlč, Valdezi. Povím mu to sam a. Vy
líčím mu to v barvách."
A udělala to - vypověděla mu, jak Leo sám porazil rodinku
Kyklopů, jak osvobodili Jasona, pak si všimli, že se Kyklopové
začínají znovu tvořit; Leo vyměnil drakovy obvody a dostal
všechny zpátky do vzduchu, právě když uslyšeli z továrny po-
mstychtivý řev Kyklopů.
Jasona to ohromilo. Zničit tři Kyklopy, a to jenom s opas
kem s nářadím? Super. Ne že by ho přímo děsilo, jak blízko se
ocitl smrti, ale bylo mu z toho mizerně. Vlezl jim přímo do rá
ny a celý boj si visel v bezvědomí, zatímco se kam arádi museli
postarat sam i o sebe. To má být vůdce výpravy?
Když mu Piper řekla o dalším dítěti, které prý Kyklopové
snědli, o tom ve fialovém tričku, které mluvilo latinsky, připadalo
Jasonovi, že mu exploduje hlava. Syn M erkura... Jason cítil, že
by toho nešťastníka měl znát, ale jméno se mu vykouřilo z hlavy.
„Takže nejsem sám ,“ zam um lal. „Jsou i jiní jako já.“
„Jasone,“ spustila Piper, „tys nikdy nebyl sám . M áš nás.“
„ J á - já vím ... ale jde o něco, co řekla Héra. M ěl jsem sen..
Popsal jim, co viděl a co mu bohyně řekla v kleci.
„Výměna?" zeptala se Piper. „Co to znamená?"
Jason zavrtěl hlavou. „Ale to Héřino riziko )sem já. Jako by
už tím, že mě poslala do Tábora polokrevných, porušila nějaké
pravidlo, jako by z toho mohl být pořádný malér
„N ebo nás to může zachránit," dodala Piper s nadějí. „To
o tom spícím nepříteli — to vypadá jako ta žena, o které nám
říkal Leo."
Leo si odkašlal. „Jo, když jsme u toho... tak nějak se mi
zjevila tam v Detroitu, v kaluži svinstva ze záchodů."
Jason nevěděl, jestli slyšel dobře. „Řekls... ze záchodů?"
Leo jim řekl o té velké tváři na dvoře továrny. „Já nevím,
jestli je úplně nezničitelná," zakončil to, „ale záchodovým pr
kýnkem se porazit nedá. To můžu potvrdit. Chtěla po mně,
abych vás zradil, a já na to: ,Tfuj, to tak, budu poslouchat zá
chodový ksicht.1"
„Snaží se nás rozdělit." Piper stáhla ruce od Jasonova pasu.
Cítil v ní napětí, ani se na ni nemusel podívat.
„Copak je?“ zeptal se.
„Jenom ... Proč si s námi tak hrají? Kdo je ta žena a jak je
spojená s Enkeladem?"
„Enkeladem ?" Jason měl pocit, že to jméno ještě neslyšel.
„Teda..." Piper se zachvěl hlas. „To je jeden Gigant. Prostě
jsem si ho zapamatovala."
Jason měl pocit, že ji toho trápí mnohem víc, ale rozhodl se,
že na ni nebude tlačit. Měla za sebou těžké dopoledne.
Leo se poškrábal na hlavě. „No, já nevím nic o Enchiladovi
„Enkeladovi," opravila ho Piper.
„Jasně. Ale ta ženská ze záchodů říkala něco jiného. Porfo...
Porfy...“
„Porfyrión?11 zeptala se Piper. „Myslím, že to byl král Gigantů.11
Jason si představil, jak narůstá ten temný kužel v nádrži
a Héra slábne. „B udu hádat,1' zamyslel se. „Ve starých bájích
Porfyrión unesl Héru — první tah ve válce mezi Giganty a bohy.11
„Taky myslím,11 souhlasila Piper. „Ale ty mýty jsou vážně
překroucené a odporují si. Skoro jako by nikdo nechtěl, aby ta
historka přežila. Pamatuju si jenom, že byla válka a ty G iganty
málem nešlo zabít.11
„Hrdinové a bohové si museli pomáhat,11 přikývl Jason. „To
mi řekla Héra.11
„To se dělá dost těžko,11 zabručel Leo, „když se s nám a bo
hové vůbec nebaví.11
Letěli na západ a Jason se ztratil ve vlastních myšlenkách -
pořádně nepříjemných. Nevěděl, kolik času uplynulo, než se
drak snesl trhlinou v mracích a pod nimi se v zimním slunci
zalesklo město na břehu velkého jezera. Pobřeží lemoval půl
kruh mrakodrapů. Za nimi se k západnímu obzoru táhla roz
lehlá síť zasněžených čtvrtí a silnic.
„Chicago,11 oznámil Jason.
Myslel na to, co mu řekla Héra ve snu. Bude tu čekat jeho
nejhorší smrtelný nepřítel. Má-li zemřít, pak to bude její rukou.
„Jeden problém z krku,“ ozval se Leo. „Dostali jsme se sem
živí. A teď, jak najdeme bouřkové duchy?11
Jason zahlédl dole záblesk pohybu. Nejdřív to považoval
za malé letadlo, ale bylo až moc malé, temné a rychlé. Ta věc
klesala k mrakodrapům, kličkovala, měnila tvar - a na oka
mžik se proměnila v mlžnou postavu koně.
„Co kdybychom letěli za ním,“ navrhl Jason, „a zjistili, kam
míří"