3. Kapitola
4. 1. 2014
III
PIPER
Po dopoledni plném bouřkových přízraků, kozích trenérů
a létajících kam arádů by měla Piper přijít o rozum. Ale místo
toho se jen bála.
Je to začátek, pomyslela si. Přesně, jak slyšela v tom snu.
Stála vzadu ve voze s Leem a Jasonem , holohlavý kluk Butch
držel otěže a ta světlovlasá holka Annabeth nastavila nějaký
bronzový navigační přístroj. Vystoupali nad Grand Canyon
a zam ířili na východ. Ledový vítr se dral Piper pod bundu.
Za nimi se sbíraly další bouřkové mraky.
Vůz se zakymácel a poskočil. Nem ěl žádné bezpečnostní
pásy a vzadu byl otevřený. Piper myslela na to, jestli by ji Jason
zase chytil, kdyby vypadla. To ji na tom dopoledni děsilo nej
víc - ne, že Jason umí létat, ale že ji držel v náruči, a přesto si
na ni pořád nevzpomínal.
Na tom vztahu pracovala celé pololetí, snažila se, aby ji Ja
son bral nejen jako kam arádku. Nakonec toho troubu přece jen
dotlačila k tomu, že jí dal pusu. Poslední týdny byly nejlepší,
jaké v životě zažila. A pak, před třemi dny, jí všechno zničil
sen - ten strašlivý hlas se strašlivými zprávami. Neřekla o něm
nikomu, dokonce ani Jasonovi.
A ted nemá ani jeho. Jako by mu někdo vym azal pam ěť
a ona se ocitla zase na začátku. Chtělo se jí brečet. Jason stál
hned vedle ní: ty nebesky modré oči, nakrátko ostříhané světlé
vlasy, roztomilá jizvička na horním rtu. Jeho tvář měla milý
a mírný výraz, ale jako vždycky posmutnělý. A ted jen hleděl
k obzoru a nevšímal si jí.
Kdežto Leo byl otravný jako obyčejně. „To je mazec!“ Vy
plivl pírko pegase. „Kam to letíme?"
„Na bezpečné místo," odpověděla Annabeth. „N a jediné
bezpečné místo pro lidi jako my. Do Tábora polokrevných.“
„Polokrevných?" Piper se okamžitě naježila. To slovo nesná
šela. Takhle jí říkali dost často - byla napůl Čerokézka, napůl
běloška - a nikdy to neznamenalo poklonu. „C o je to za pito
mý vtip?"
„M yslí tím, že jsme polobohové," vysvětloval Jason. „N apůl
bohové, napůl smrtelníci."
Annabeth se ohlédla. „Vypadá to, že toho víš hodně, Jasone.
Ale je to tak, polobohové. M á mám a je Athéna, bohyně moud
rosti. Tady Butch je syn Iris, bohyně duhy."
Leo se uchechtl. „Tvá mám a je duhová bohyně?"
„Vadí ti to?" vyštěkl Butch.
„Ne, ne," ujistil ho Leo. „Páni, duha. To je ale nářez."
„Butch je náš nejlepší vozataj," prohlásila Annabeth. „S pe
gasy to umí."
„A co s duhovými poníky?" zam um lal Leo.
„Já tě z toho vozu vyhodím," pohrozil mu Butch.
„Polobohové," ozvala se Piper. „Chceš říct, že jste... Myslíš
tím, že jsme
Zablesklo se. Vůz se otřásl a Jason vykřikl: „Levé kolo hoří!“
Piper couvla. Přesně tak, kolo hořelo, bílé plameny olizova
ly bok vozu.
Zaduněl vítr. Piper se ohlédla a viděla, jak se z mraků for
mují temné postavy, další bouřkové přízraky, a blíží se k vo
zu — jenže připomínaly spíš koně než anděly.
Začala: „Proč jsou —“
„Anemoi se objevují v různých podobách," přerušila ji Anna
beth. „N ěkdy lidských, někdy koňských, podle stupně chaosu.
Pořádně se držte. Tohle bude divoká jízda."
Butch trhl otěžemi. Pegasové nabrali rychlost a vůz se hnal
vpřed jako rozmazaná skvrna. Piper vystoupal žaludek až do
krku. Před očima se jí zatmělo, a když se jí vrátil zrak, ocitli se
na úplně jiném místě.
Nalevo měli chladný šedý oceán. Napravo zasněžená pole,
silnice a lesy. Přímo pod nimi se táhlo zelené údolí jako ostrů
vek jara, lemovaný ze tří stran zasněženými kopci a na severu
vodou. Piper uviděla shluk budov, které připomínaly staré řec
ké chrámy, velký modrý dům, hřiště, jezero a lezeckou stěnu.
Ta vypadala jako v ohni. Ale než stačila vstřebat všechno, co
vidí, upadla jim kola a vůz začal klesat.
Annabeth a Butch se ho snažili ovládnout. Pegasové se po
koušeli udržet vůz v letu, ale byli vyčerpaní z té velké rychlosti.
Nést vůz a váhu pěti lidí už na ně bylo moc.
„Jezero!" vykřikla Annabeth. „Z am iřte do jezera!"
Piper si vzpomněla, jak jí kdysi táta řekl, že narazit na hla
dinu z výšky je stejné jako přistát na betonu.
A pak - PRÁSK.
Největší šok byl ten chlad. Ocitla se pod vodou, tak dezorien
tovaná, že netušila, kde je nahoře.
Měla jen čas si pomyslet: Tohle je pěkně hloupý způsob, ja k
umřít. Pak se v zelené tmě objevily tváře dívek s dlouhými čer
nými vlasy a planoucíma žlutýma očima. Usmály se na ni, chy
tily ji za ramena a táhly ji nahoru.
Vyvlekly ji na břeh, zatímco lapala po dechu a třásla se.
O kousek dál stál v jezeře Butch a odřezával zničené postroje
pegasů. Koně naštěstí vypadali, že se jim nic nestalo, ale má
chali křídly a cákali kolem vodu. Jason, Leo a Annabeth už
byli na břehu, obklopeni dětmi, které jim dávaly deky a vyptá
valy se. Někdo vzal Piper za ruce a pomohl jí vstát. Zřejmě se
tu do jezera padalo často, protože hned přiběhli další táborní
ci s velkými bronzovými věcmi, které vypadaly jako teplome-
ty. Pustili na Piper horký vzduch a za dvě vteřiny měla šaty
suché.
Kolem se rojilo nejmíň dvacet táborníků — nejmladším bylo
tak devět, nejstarší vypadali jako z vysoké, osmnáct, devate
náct let - a všichni měli oranžová trička jako Annabeth. Piper
se ohlédla na vodu a uviděla pod hladinou ty divné holky s vla
sy plynoucími v proudu. Zam ávaly jí, jako by chtěly říct Sbohem,
a zmizely v hloubce. Za chviličku z jezera vyrazil vrak
vozu a s vlhkým křupnutím přistál kousek od nich.
„A nnabeth!" Davem se protlačil nějaký kluk s lukem a toul
cem na zádech. „Rekl jsem ti, že si ten vůz můžeš půjčit, ne
zničit!"
„Omlouvám se, Wille “ povzdechla si Annabeth. „N echám
ho spravit, slibuju."
Will se zamračil na svůj polámaný vůz. Pak si změřil Piper,
Lea a Jasona. „To jsou oni? Nevypadají na třináct. Proč už ne
byli dávno určení?“
„Určení?“ opakoval Leo.
Než to Annabeth stačila vysvětlit, zeptal se Will: „N ějaká
stopa po Percym?"
„Ne,“ zavrčela Annabeth.
Táborníci něco sborově zam umlali. Piper netušila, kdo je
ten Percy, ale jeho zmizení byl zřejmě malér.
Dopředu se protlačila další holka - vysoká Asiatka s prstýn
ky tmavých vlasů, ověšená šperky a dokonale nalíčená. Nějak se
jí dařilo vypadat elegantně i v džínách a oranžovém tričku. Po
dívala se na Lea, zaměřila se na Jasona, ten jí zřejmě stál za po
zornost, a na Piper se jen ušklíbla, jako by byla týden stará plac
ka vytažená z popelnice. Piper tyhle typy znala. S takovými
holkami se trápila na škole Wilderness a ve všech ostatních pi
tomých školách, kam ji táta poslal. Piper hned pochopila, že si
do oka nepadnou.
„N o,“ prohlásila ta holka, „doufám, že nám stojí za ty potíže."
Leo si odfrkl. „Páni, tak dík. Co jsme, vaši noví mazlíčci?"
„Teď vážně," ozval se Jason. „C o kdybyste nám něco vysvět
lili, než nás tu začnete soudit - třeba kde to jsme, proč tu jsme,
jak dlouho tu musíme zůstat?"
Piper měla stejné otázky, ale přepadla ji úzkost. Stojí za ty
potíže. Kdyby tak jen věděli o jejím snu. Oni nemají ponětí...
„Jasone," obrátila se k němu Annabeth, „slibuju, že ti ty
otázky zodpovíme. A Drew," zamračila se na tu nóbl holku,
„všichni polobohové stojí za záchranu. Ale přiznávám, že ta vý
prava nedopadla tak, jak jsem doufala."
„Poslouchejte," ozvala se Piper, „my jsme se neprosili o to,
abyste nás sem vozili."
Drew ohrnula nos. „Tady po vás taky nikdo netoužil, má
milá. To máš vždycky vlasy rozcuchané jako spící jezevec?"
Piper popošla dopředu a chystala se jí jednu vrazit, ale
Annabeth zasáhla: „Piper, nech toho."
Piper ji poslechla. Té načančané holky se nebála ani trochu,
ale Annabeth si znepřátelit nechtěla.
„M usíme se postarat o to, aby se ti noví cítili jako doma,"
prohlásila Annabeth s dalším významným pohledem na Drew.
„Každém u určíme doprovod a provedeme je po táboře. A dou
fejme, že večer u táboráku budou určeni."
„Řekl by mi někdo laskavě, co to znamená být určeniV1 zeptala
se Piper.
Najednou všichni zalapali po dechu. Táborníci couvli. Piper
nejdřív napadlo, že udělala něco špatně. Pak si uvědomila, že
mají tváře zalité zvláštním červeným světlem, jako by za ní ně
kdo zapálil pochodeň. Obrátila se a málem zapomněla dýchat.
Nad Leovou hlavou se vznášel holografický obrázek - pla
noucí kladivo.
„Tohle," přikývla Annabeth, „znamená určení “
„C o jsem provedl?" Leo zacouval k jezeru. Pak se podíval
nahoru a vyjekl. „H oří mi vlasy?" Přikrčil se, ale ten symbol
klesl spolu s ním, houpal se a kýval, takže to vypadalo, že Leo
chce něco hlavou napsat do plamenů.
„To nemůže být nic dobrého," zam umlal Butch. „To pro
kletí “
„Butchi, zavři zobák," nařídila mu Annabeth. „Leo, zrovna
jsi byl určen - "
„Přihlásil se k tobě bůh," přerušil ji Jason. „To je symbol
Vulkána, ne?"
Všechny pohledy se k němu obrátily.
„Jaso n eze p tala se Annabeth opatrně, „jak to víš?“
„To netuším."
„Vulkána?" nechápal Leo. „Nechoďte na mě se Star Trekem,
to mě nebere. O čem to mluvíte?"
„Vulkán je římské jméno pro Héfaista," vysvětlila Anna
beth, „boha kovářů a ohně."
Ohnivé kladivo se rozplynulo, ale Leo dál máchal do vzdu
chu, jako by se bál, že ho sleduje. „Bůh čeho? Kdo?"
Annabeth se obrátila ke klukovi s lukem. „Wille, vzal bys
Lea a provedl ho tady? Představ ho jeho sourozencům ze srubu
číslo devět."
„Jasně, Annabeth."
„Co je srub číslo devět?" chtěl vědět Leo. „A já nejsem žád
ný Vulkán!"
„Tak pojďte, pane Spocku, všechno vám vysvětlím." Will
mu položil ruku na rameno a nasměroval ho ke srubům.
Annabeth se obrátila zpátky k Jasonovi. Piper obyčejně ne
snášela, když si jiné holky prohlížely jejího kluka, ale Anna
beth nevypadala, že jí o něj jde. Studovala ho spíš jako nějaký
složitý plán. Nakonec mu nařídila: „N atáhni ruku."
Piper viděla, na co se Annabeth dívá, a vykulila oči.
Jason si po koupeli v jezeře svlékl větrovku. N a vnitřní stra
ně pravého předloktí měl cosi jako tetování. Proč si toho Piper
nevšimla dřív? Dívala se mu na ty ruce jistě miliónkrát. Ty zna
ky se mu tam nemohly jen tak objevit, ale byly výrazné: tucet
rovných čar jako čárový kód a přes ně orel s písmeny SPQR.
„N ěco takového jsem ještě nevidělapodivila se Annabeth.
„Kdes k tomu přišel?"
Jason zavrtěl hlavou. „Už mě fakt nebaví pořád to opakovat,
ale vážně nevím."
Ostatní táborníci se tlačili dopředu a snažili se zahlédnout
Jasonovy znaky. Zdálo se, že jim na nich něco pořádně vadí -
jako by znamenaly vyhlášení války.
„Vypadá to, že je máš vypálené do kůže," všimla si Anna
beth.
„Taky že ano," potvrdil Jason. Pak sebou trhl, zřejmě ho
zabolela hlava. „Teda... asi ano. Nevzpom ínám si."
Nikdo nic neřekl. Bylo jasné, že táborníci považují Anna
beth za vůdkyni. Cekali na její verdikt.
„M usí jít přímo za Cheirónem," rozhodla Annabeth. „Drew,
byla bys —“
„Jistě." Drew se zavěsila do Jasona. „Tudy, zlato. Představím
tě našemu řediteli. Je to ... zajímavý týpek." Vyslala k Piper pře
zíravý pohled a vedla Jasona k velké modré budově na kopci.
Dav se začal rozcházet, až zbyla jen Annabeth a Piper.
„Kdo je Cheirón?" zeptala se Piper. „A Jason má nějaký
malér?"
Annabeth zaváhala. „D obrá otázka, Piper. Pojď, provedu tě
tady. Musíme si promluvit."