30. Kapitola
4. 1. 2014
XXX
LEO
R ítiii se volným pádem, pořád ještě na drakově hřbetě, ale
Festus měl studená záda. Rubínové oči mu zmatněly.
„Už ne!“ ječel Leo. „Nem ůžeš zase spadnout!"
Stěží se udržel. Vítr ho štípal do očí, ale podařilo se mu
otevřít ovládací panel na drakově krku. Mačkal tlačítka. Tahal
za drátky. Drakova křídla jednou mávla, ale Leo ucítil pálící se
bronz. Řídicí systém byl přetížený. Festus neměl sílu letět dál
a k hlavnímu panelu na hlavě se Leo za letu nedostal. Viděl
světla města pod nimi - jen záblesky ve tmě, jak se v kruzích
řítili dolů. Zbývaly jim vteřiny, než se zřítí.
„Jasone!“ zaječel. „Vezmi Piper a odleťte!”
„C o?“
„M usíme odlehčit! Možná, že draka restartuju, ale je přetížený!”
„A co ty?“ křikla Piper. „C o když se ti to nepovede —“
„Já to zvládnu,“ vykřikl Leo. „Jen leťte za mnou na zem.
Honem! “
Jason popadl Piper kolem pasu. Oba si uvolnili pásy a byli
pryč - vyrazili do vzduchu.
„Tak,“ vydechl Leo. „A teď jenom ty a já, Festusi - a dvě
těžké klece. Ty to zvládneš, hochu!“
Leo pracoval a přitom mluvil k drakovi, zatímco se řítili
strašlivou rychlostí k zemi. Viděl světla pod sebou, jak se blíží
a blíží. Nechal vzplanout ruku, aby viděl, co dělá, ale vítr ten
oheň dusil.
Zatáhl za drát, který podle něj spojoval nervové centrum
s hlavou, doufal, že drak naskočí.
Festus zasténal - kovovým skřípotem odkudsi z krku. Oči
mu slabě zablikaly, roztáhl křídla. Pád se zmírnil na strmý
klouzavý let.
„Dobře!“ vyjekl Leo. „Pojď, kamaráde. Pojd!“
Pořád se ještě prudce řítili a zem byla až moc blízko. Leo
potřeboval nějaké místo na přistání - a rychle.
Dole tekla mohutná řeka - to ne. Pro draka, chrlícího oheň,
nevhodné. Kdyby se Festus potopil, nikdy by ho nedostal ze
dna, zvlášť za takového mrazu. Pak Leo uviděl na břehu bílé
sídlo s rozlehlým zasněženým trávníkem, obehnaným vyso
kým cihlovým plotem - vypadalo to na soukromý pozemek
nějakého boháče, byl zalitý světlem. Dokonalá přistávací plo
cha. Dělal, co mohl, aby tam draka nasměroval, a Festus vypa
dal, že ožil. Zvládnou to!
Pak se všechno pokazilo. Když se blížili k trávníku, reflek
tory kolem plotu se na ně upřely a oslepily ho. Uslyšel výbuchy
jako od světlic, zvuk kovu rvaného na kousky - a PRAAASK.
Leo ztratil vědomí.
Když se probral, skláněli se nad ním Jason a Piper. Ležel ve sně
hu, obalený blátem a olejem. Vyplivl trs zmrzlé trávy.
„Kde to
„Lež klidně.“ Piper měla v očích slzy. „Pořádně jsi sebou
praštil, když - když Festus —“
„Kde je?“ Leo se posadil, ale připadalo mu, že se mu vznáší
hlava. Přistáli na tom trávníku. Něco se stalo po cestě - dělo
střelba?
„Vážně, Leo,“ přidal se Jason. „M ožná jsi raněný. Nem ěl
bys
Leo se vyškrábal na nohy. Pak uviděl trosky. Festus musel
pustit klece, když přeletěl přes plot, protože se rozkutálely a při
stály na boku bez jediného škrábnutí.
Festus takové štěstí neměl.
Drak se rozpadl. Končetiny se rozsypaly po trávníku. Ocas
visel na plotě. Trup vyryl do zahrady brázdu šest metrů širo
kou a patnáct metrů dlouhou, než se rozsypal. Ze hřbetu zbyla
ohořelá doutnající hromada šrotu. Nedotčený zůstal jenom krk
s hlavou, spočívaly na záhonu zmrzlých růžových keřů jako
na polštáři.
„Ne,“ vzlykl Leo. Rozběhl se k utržené hlavě a pohladil ji
po čumáku. Drakovi slabě zablikaly oči. Z ucha mu vytékal
olej.
„Nem ůžeš odejít,“ žadonil Leo. „Ty jsi to nejlepší, co jsem
kdy spravil.“
V drakově hlavě zahučela soukolí, jako by zapředl. Jason
a Piper přistoupili k Leovi, ale ten upíral oči na draka.
Vzpomněl si, co řekl Héfaistos: Není to tvá vina, Leo. Nic
nevydrží věčně, ani ty nejlepší stroje.
Táta se ho snažil varovat.
„To není fér,“ postěžoval si.
Drak cvakl. Dlouze zaskřípal. Dvakrát krátce cvakl. Skřip.
Cvak. Skoro jako nějaký vzorec... V Leově hlavě se spustila
stará vzpomínka. Uvědomil si, že mu drak chce něco říct. Mor
seovkou - kterou Lea před lety naučila máma. Zaposlouchal se
pozorněji, převáděl si to cvakání na písmena: jednoduchý
vzkaz, který se pořád a pořád opakoval.
„Jo,“ hlesl Leo. „Rozumím. Udělám to. Slibuju.“
Drakovy oči ztemněly. Festus nenávratně, smrtelně ztuhl.
Leo se rozbrečel. Ani se za to nestyděl. Kam arádi stáli u něj,
poplácávali ho po ramenou, utěšovali ho, ale Leo je neslyšel,
jak mu hučelo v uších.
Nakonec k němu dolehl Jasonův hlas: „Je mi to moc líto,
člověče. Cos mu to slíbil?“
Leo popotáhl. Otevřel panel na drakově hlavě, jenom aby
se přesvědčil, ale kontrolní disk byl polámaný a ohořelý tak, že
se nedal opravit.
„N ěco, co mi řekl táta,“ zam umlal Leo. „Ze se všechno dá
využít znovu."
„Tvůj táta s tebou mluvil?" žasl Jason. „A kdy?"
Leo neodpověděl. Pracoval na kloubech drakova krku, až
od něj oddělil hlavu. Vážila asi tak půl metráku, ale Leovi se
ji podařilo zvednout. Vzhlédl k hvězdnaté obloze a houkl:
„Odnes ho zpátky do bunkru, tati. Prosím, než ho budu moct
znova použít. Nikdy jsem po tobě ještě nic nechtěl."
Zvedl se vítr a drakova hlava vyplula z Leových rukou, jako
by nic nevážila. Vylétla do nebe a zmizela.
Piper na něj zůstala užasle hledět. „O n ti vyhovělT1
„Měl jsem takový sen,“ povedlo se Leovi říct. „Povím vám
to pak.“
Věděl, že kam arádům dluží lepší vysvětlení, ale nemohl
skoro mluvit. Připadal si jako pokažený stroj - jako by z něj
někdo vytáhl částečku a on už nikdy nebude úplný. Mohl se
hýbat, mluvit, fungovat dál a dělat svou práci. Ale už navždy
bude vyvedený z rovnováhy, nesprávně kalibrovaný.
Ovšem nemohl si dovolit zhroutit se úplně. Jinak by Festus
umřel zbytečně. Musí dokončit tuhle výpravu - kvůli kam ará
dům, kvůli mámě, kvůli svému drakovi.
Rozhlédl se. Uprostřed pozemku zářil veliký bílý dům . Ko
lem se táhla vysoká cihlová zeď se světly a bezpečnostními ka
merami, ale Leo teď viděl - nebo spíš cítil — jak dobře jsou ty
zdi chráněny.
„Kde to jsme?“ zeptal se. „M yslím, v jakém městě?"
„V Omaze v Nebrasce,“ hlásila Piper. „Viděla jsem billboard,
když jsme letěli. Ale nevím, co je to za dům. Dorazili jsme
hned za tebou, ale když jsi přistával, Leo, vážně to vypadalo,
jako že — já nevím
„Lasery,“ dopověděl Leo. Sebral kus vraku draka a hodil ho
přes plot. Z cihlové zdi okamžitě vyjela střelecká věž a žhavý
paprsek spálil bronzový plát na popel.
Jason hvízdl. „N ějaký obranný systém. Jak to, že jsme to
přežili?'1
„To Festus," povzdechl si Leo utrápeně. „O n to schytal. La
sery ho rozkrájely na kousky, takže se nezaměřily na vás. Zavedl
jsem ho do vražedné pasti.“
„Tos nemohl vědět," utěšovala ho Piper. „Zase nám zachrá
nil život."
„Ale co teď?“ rozhlédl se Jason. „H lavní brány jsou zamčené
a vyletět s vám i asi nemůžu, dostalo by nás to.“
Leo se podíval k cestičce k velkému bílému domu. „Když
nemůžeme ven, musíme dovnitř."