31. Kapitola
4. 1. 2014
Nebýt Lea, byl by Jason na cestě k předním dveřím pětkrát
umřel.
Poprvé to byly pohybem aktivované padací dveře v chod
níčku, pak lasery na schodech, následoval rozprašovač nervo
vého plynu v zábradlí verandy, jedovaté hroty v rohožce s ná-
šlapným systémem a samozřejmě výbušný zvonek u dveří.
Leo to všechno deaktivoval. Jako by ty léčky vycítil a vybral
si z opasku vhodný nástroj, aby je zničil.
„Ty jsi borec, člověče," vrtěl Jason hlavou.
Leo se zamračil a prohlížel si zám ek dveří. „Jo, borec," zavr
čel. „N eumím pořádně spravit draka, ale jsem borec."
„Poslouchej, to nebyla tvoje —“
„Dveře jsou odemčené," oznámil Leo.
Piper na ně nevěřícně zírala. „Vážně? Všechny ty pasti,
a dveře jsou odemčené?"
Leo otočil knoflíkem. Lehce se otevřely. Bez váhání vešel
dovnitř.
Než se Jason stačil vydat za ním, chytila ho Piper za ruku.
„Bude chvilku potřebovat, než se s tím vyrovná. Neber si to
osobně."
„Jasně,“ přikývl Jason. „Jo, jasně."
Ale pořád se cítil hrozně. Tam v Médeiině obchodě řekl
Leovi pořádně hnusné věci - věci, které by kamarád neměl říkat,
nemluvě o tom, že Lea málem probodl mečem. Nebýt Piper,
bylo by po nich. A ani Piper se z toho setkání nedostala lehce.
„Piper," spustil, „já vím, že jsem tam v Chicagu byl omráče
ný, ale ta věc s tvým tátou - pokud má problémy, chci mu po
moct. Je mi jedno, jestli je to past, nebo ne."
Její oči měly vždycky různé barvy, ale teď vypadaly zničené,
jako by viděla něco, s čím se prostě nedokáže vypořádat. „Jaso
ne, ty nevíš, co říkáš. Prosím - nedělej mi to ještě horší. Pojď
dál. Musíme se držet pohromadě."
Zmizela uvnitř.
„Pohrom adě," zam umlal Jason pro sebe. „Jo, to nám teda
jde."
Jasonův první dojem z domu byla tma.
Podle ozvěny kroků odhadoval, že je vstupní hala obrovská,
ještě větší než Boreásovo podkroví. Ale jediné světlo sem při
cházelo z osvětlení na dvoře. Slabá zář pronikala mezerami v sil
ných sametových závěsech. Okna sahala nejmíň tři metry
do výšky. Mezi nimi podél zdí stály kovové sochy v životní veli
kosti. Když se Jasonovy oči přizpůsobily šeru, uviděl uprostřed
pokoje pohovky rozestavené do oblouku kolem konferenčního
stolku a veliké křeslo na druhém konci. Nahoře se leskl masivní
lustr. N a zadní stěně se táhla řada zavřených dveří.
„Kde je vypínač?" Jeho hlas se děsivě rozlehl pokojem.
„Žádný nevidím," odpověděl Leo.
„C o kdybys posvítil ohněm?" navrhla Piper.
Leo natáhl ruku, ale nic se nestalo. „N efunguje to."
„Tobě nehoří oheň? Proč?" ptala se Piper.
„N o, to kdybych věděl —“
„D obře, dobře," konejšila ho. „Co uděláme — prozkoumáme
to tu?
Leo zavrtěl hlavou. „Po všech těch pastech venku? To si rád
odpustím."
Jasona zamrazilo. Nesnášel, že je polobůh. Rozhlížel a nepřipadalo mu to jako zvlášť pohostinný pokoj. Představil zlé bouřkové duchy číhající v závěsech, draky pod kobercem,
lustr z vražedných ledových úlomků, které se je chystají pro
bodnout.
„Leo má pravdu," prohlásil. „U ž se nebudeme rozdělovat tak jako v Detroitu."
„A, díky, žes mi připomněl Kyklopy." Piper se zachvěl hlas.
„To jsem potřebovala."
„Do svítání ještě chybí pár hodin," soudil Jason. „A venku
je moc zima na čekání. Přineseme klece dovnitř a utáboříme v tomhle pokoji. Počkáme, až se rozední. Pak se rozhodneme,
co dál “
Nikdo nenavrhl nic lepšího, a tak přikulili klece s trenérem
Hedgem a bouřkovými duchy a usadili se. Leo v pohovkách
naštěstí neobjevil žádné jedovaté polštáře ani elektrické čalounění.
Leo nevypadal, že má náladu na chystání tacos. Kromě to
ho neměli oheň, takže se spokojili se studenými příděly.
Jason jedl a prohlížel si kovové sochy u stěn. Vypadaly jako
řečtí bohové nebo hrdinové. Možná je to dobré znamení. Ane
bo je tu někdo používá jako cvičné cíle. Na konferenčním stol
ku stál čajový servis a hranička lesklých brožurek, ale Jason je
v té tmě nepřečetl. Veliké křeslo na druhé straně stolku vypa
dalo jako trůn. Radši si na něj nezkoušeli sednout.
S kanářími klecemi nevypadal pokoj o nic míň strašidelně.
Ventové se ve svém vězení pořád motali, syčeli a vířili a Jason
měl nepříjemný pocit, že ho pozorují. Vycítil jejich nenávist
k Diovým dětem - k dětem vládce oblohy, který nařídil Aiolovi,
aby je uvěznil. Ventové by nejraději roztrhali Jasona na cucky.
Co se týkalo trenéra Hedge, ten byl pořád ztuhlý uprostřed
výkřiku, palici zvednutou. Leo pracoval na jeho kleci, snažil se ji
otevřít nejrůznějšími nástroji, ale zámek mu zřejmě dával zabrat.
Jason usoudil, že bude dobře nesedět hned vedle pro případ, že
by Hedge z ničeho nic roztál v náladě kozího bojovníka nindži.
Ale i když byl Jason neklidný, začal klimbat, jakmile měl
plný žaludek. Ty pohovky byly trochu moc pohodlné - dračí
hřbet se jim nemohl rovnat - a on držel poslední dvě hlídky,
zatímco kam arádi spali. Byl vyčerpaný.
Piper se už schoulila na druhé pohovce. Jason uvažoval,
jestli vážně spí, nebo se chce vyhnout rozhovoru o otci. Kdoví,
co to Médeia myslela tam v Chicagu tím, že Piper dostane otce
zpátky, když bude spolupracovat - ale neznělo to dobře. A p o
kud Piper riskuje život vlastního otce, aby je zachránila, připa
dal si Jason ještě provinileji.
A docházel jim čas. Pokud Jason počítal dobře, bylo brzo
ráno dvacátého prosince. A to znamenalo, že zimní slunovrat je
zítra.
„Vyspi se trochu," řekl mu Leo, který pořád pracoval na za
mčené kleci. „Teď je řada na tobě.“
Jason se zhluboka nadechl. „Leo, promiň mi, co jsem řekl
tam v Chicagu. To jsem nebyl já. Nejsi otravný a bereš věci
vážně - zvlášť svou práci. Přál bych si umět aspoň polovinu
toho, co ty.“
Leo svěsil ruku se šroubovákem. Obrátil oči ke stropu a za
vrtěl hlavou, jako by chtěl říct: Co s ním mám dělat?
„Já si dávám záležet na tom, abych byl otravný,“ zašklebil se
Leo. „Tak mě neurážej a netvrď mi, že to neumím. A jak tě
mám nesnášet, když se mi omlouváš? Jsem jenom obyčejný
montér. Ty jsi jako princ oblohy, syn vládce vesmíru. Já na tebe
musím mít vztek.“
„Vládce vesmíru?"
„Jasně, ty jsi všechno - Prásk! bleskem. A .Koukejte se
na mě, já se vznáším! Poletuju si jak orel
„Drž klapačku, Valdezi."
Leo se zakřenil. „Tak to vidíš. Vážně tě štvu."
„Omlouvám se ti, že jsem se ti omlouval."
„Díky." Leo se dal zas do práce, ale napětí mezi nimi se
rozplynulo. Pořád vypadal smutně a vyčerpaně - ale ne už tak
naštvaně.
„Spi, Jasone," nařídil mu. „Zabere mi to pár hodin, než to
ho starého kozla vysvobodím. A pak ještě musím přijít na to,
jak udělat nějakou menší klec vichrům, protože nemíním vlá
čet tuhle voliéru až do Kalifornie."
„Festuse jsi opravil dobře," dodal ještě Jason. „D al jsi mu
zase úkol. Podle mě byla tahle výprava vrcholem jeho ži
vota."
Jason se už bál, že to zkazil a Leo se zase naštve, ale ten si
jenom povzdechl.
„Taky doufám ," přikývl. „A teď spi, člověče. Potřebuju
chvilku bez vás, organických forem života."
Jason nevěděl, co tím vlastně myslí, ale nebránil se. Zavřel
oči a ponořil se do dlouhého, požehnaně bezesného spánku.
Probudil ho až křik.
»A hhhgggggh!“
Jason vyskočil. Nevěděl, co je nepříjemnější - to plné slu
neční světlo, které teď zaplavovalo pokoj, nebo ječící satyr.
„Trenér se probral," oznámil Leo trochu zbytečně. Gleeson
Hedge poskakoval kolem na chlupatých zadních nohou, ohá
něl se palicí a ječel: „Smrt!“, přitom roztřískal čajový servis, mlá
til do pohovek a zaútočil i na trůn.
„Trenére!" vykřikl Jason.
Hedge se obrátil, těžce oddechoval. Pohled měl tak divo
ký, až se Jason bál, že se na něj taky vrhne. Satyr měl pořád
oranžové triko s límečkem a trenérskou píšťalku, ale na kudr
naté hlavě mu byly jasně vidět rohy a masité kýty měl roz
hodně kozí.
„Ty jsi ten nový žák," kývl Hedge a sklonil palici. „Jason."
Podíval se na Lea, pak na Piper, která se zřejmě taky zrovna
probudila. Měla účes, jako by se jí ve vlasech uhnízdil kře
ček.
„Valdezi, McLeanová," vyjekl trenér. „C o se děje? Byli jsme
v G rand Canyonu. Utočili na nás anemoi thuellai a —“ Zaostřil
na klec s bouřkovými duchy a oči se mu zase rozsvítily jako
kontrolky nejvyššího stupně pohotovosti. „Smrt!"
„Pr, trenére!" Leo mu vstoupil do cesty, což chtělo velkou
odvahu, i když byl Hedge o dobrých patnáct centimetrů men
ší. „To nic. Jsou zavření. Zrovna jsme vás osvobodili z té druhé
klece.“
„Z klece? Klec? Co se to děje? Jo, jsem satyr, ale to ještě
neznamená, že ti nenapařím pár kliků, Valdezi!“
Jason si odkašlal. „Trenére - Gleesone — hm, nebo jak vám
máme říkat. V Grand Canyonu jste nás zachránil. Byl jste moc
statečný.'1
„Jistěže jsem byl!“
„D orazil tam záchranný tým a odvezl nás do Tábora polo
krevných. Mysleli jsme, že jsme vás ztratili. Pak jsme se dozvě
děli, že vás bouřkoví duchové odnesli ke své — ehm, operátorce
Médeii.“
„Ta čarodějnice! Počkat - to není možné. Ona je smrtelná.
J
/ cc
e mrtva.
„N o, prostě,“ ozval se Leo, „nějak se stalo, že už mrtvá není.“
Hedge přikývl a přimhouřil oči. „Jo! Takže vás poslali
na nebezpečnou výpravu, abyste mě zachránili. Znamenitě!"
„N o ...“ Piper se zvedla a vztáhla ruce, aby na ni trenér
Hedge nezaútočil. „Vlastně, Glee - můžu vám pořád říkat tre
nére Hedgei? Gleeson mi moc nesedí. Jsm e na výpravě kvůli
něčemu jinému. Našli jsme vás tak nějak náhodou."
„Aha.“ Trenérovi jako by spadl hřebínek, ale jenom na chvil
ku. Pak se mu oči zase rozsvítily. „Jenomže žádné náhody ne
existují! N a výpravách ne. Tohle se mělo stát! Takže tohle je
doupě té čarodějky, co? Proč je všechno ze zlata?“
„Ze zlata?“ Jason se rozhlédl. Podle toho, jak se Leo a Piper
nadechli, uhodl, že si toho do té doby taky nevšimli.
Pokoj byl celý zlatý - sochy, čajový servis, který Hedge roz
mlátil, to křeslo, ze kterého se doopravdy vyklubal trůn. D o
konce i závěsy - které se zřejmě za svítání samy od sebe roz
táhly — vypadaly jako utkané ze zlatých vláken.
„Paráda," poznamenal Leo. „Už se nedivím těm pastem."
„Tohle není —u Piper zaváhala, „tady nejsme u Médeii, tre
nére. Je to dům nějakého boháče v Omaze. O d Médeii jsme
unikli a nouzově přistáli tady."
„To je osud, holoubci moji!" stál na svém Hedge. „Je mi
souzeno vás chránit. Co je to za výpravu?”
Než se Jason stačil rozhodnout, jestli to chce vysvětlovat,
nebo prostě šoupnout trenéra zpátky do klece, otevřely se na
druhém konci pokoje dveře.
Dovnitř vešel zavalitý chlapík v bílém županu se zlatým
kartáčkem na zuby v puse. Měl bílou bradu a na bílých vlasech
naraženou dlouhou starom ódní čepičku na spaní. Když je uvi
děl, ztuhl a kartáček mu vypadl z pusy.
Ohlédl se do pokoje za sebe a zavolal: „Synu? Lite, pojď
sem, prosím. V trůnním sále jsou nějací divní lidé."
Trenér Hedge udělal, co se dalo čekat. Napřáhl palici a za
řval: „Smrt!"