39. Kapitola
4. 1. 2014
PIPER
Pip er se zdálo, že je na střeše internátu školy.
Pouštní noc byla chladná, ale ona vzala deky a s Jasonem
vedle sebe víc tepla nepotřebovala.
Vzduch voněl po pelyňku a hořícím dřevu v krbech. N a ob
zoru se tyčilo pohoří Spring Mountains jako rozeklané černé
zuby s tlumenou září Las Vegas v zádech.
Hvězdy svítily tak jasně, až se Piper bála, že neuvidí meteoric
ký roj. Nechtěla, aby si Jason myslel, že ho sem nahoru vytáhla
pod falešnou záminkou. (I když ta zám inka byla naprosto faleš
ná.) Ale meteority nezklamaly. Skoro každou minutu se nějaký
prohnal po obloze jako čára bílého, žlutého nebo modrého ohně.
Piper nepochybovala, že by děda Tom měl nějaký indiánský
mýtus na vysvětlení, ale právě teď budovala vlastní příběh.
Jason ji vzal za ruku - konečně — a ukázal na dva meteority,
které se prohnaly atmosférou a nakreslily na nebi kříž.
„Páni,“ promluvil. „Ani se mi nechce věřit, že to Leo ne
chtěl vidět.“
„Vlastně jsem ho nepozvala," vysvětlila Piper nenuceně.
Jason se usmál. „Ale, vážně?“
„H m m m . Už ti někdy připadalo, že tři lidi jsou moc?“
„Jo,“ připustil Jason. „Třeba teď. Víš, jaký bychom měli ma
lér, kdyby nás tu chytili?"
„N o, já bych si něco vymyslela," mávla rukou Piper. „Umím
lidi přesvědčit. Co říkáš, zatancujeme si?“
Zasm ál se. Oči měl úžasné a úsměv v tom světle hvězd
ještě nádhernější. „Bez hudby. V noci. N a střeše. To zní nebez-
pečně.“
„Já jsem nebezpečná holka."
„N o, to ti věřím.“
Postavil se a nabídl jí ruku. Pomalu odtančili pár kroků, ale
z tance se brzo stal polibek. Piper ho málem nedokázala líbat,
protože se musela usmívat.
Pak se sen změnil — nebo už byla možná mrtvá v podsvětí -
protože zjistila, že se ocitla zase v Médeiině obchodním domě.
„Prosím, ať je to sen,*' zam umlala, „a ne věčný trest.“
„Kdepak, drahá,“ ozval se medový ženský hlas. „Žádný
trest.“
Piper se obrátila se strachem, že uvidí Médeiu, ale stála ve
dle ní nějaká jiná žena a prohlížela stojan se zbožím zlevněným
na polovic.
Byla krásná - měla vlasy po ramena, ladný krk, dokonalou
tvář a úžasnou postavu v džínách a sněhobílém tričku.
Piper už viděla dost hereček - většina žen, se kterými chodil
táta, byly úchvatné krásky - ale tahle byla jiná. Působila ele
gantně, aniž se snažila, moderně bez úsilí, úchvatně bez nalíčení.
Po tom, co Piper viděla Aiola s jeho hloupými facelifty a pudry,
jí tato žena připadala naprosto úžasná. Nebylo na ní nic umělého.
Ale jak se na ni Piper dívala, žena se měnila. Piper nedoká
zala zachytit barvu očí ani vlasů. Zena byla čím dál dokonalej
ší, jako by se její obrázek spojoval s myšlenkami Piper - co
nejvíc se blížil jejímu ideálu krásy.
„Afrodíto," vydechla Piper. „M ami?"
Bohyně se usmála. „Jenom se ti to zdá, moje milá. Kdyby se
někdo ptal, tak jsem tu nebyla. Ano?“
„Já —“ Piper by se nejraději zeptala na tisíc otázek, ale všech
ny se jí zašmodrchaly v hlavě.
Afrodíta zvedla tyrkysové šaty. Piper si pomyslela, že vypa
dají úžasně, ale bohyně se ušklíbla. „Tahle barva mi nesedí, že
ne? Škoda, jsou pěkné. Médeia tu má vážně hezké kousky."
„Tohle - tahle budova vybouchla," koktala Piper. „Viděla
jsem to.“
„Ano,“ souhlasila Afrodíta. „Proto je asi všechno ve výpro
deji. Je to už jen vzpomínka. A omlouvám se, že jsem tě vytáh
la z toho druhého snu. Já vím, že byl mnohem příjemnější."
Piper zahořel obličej. Nevěděla, jestli je víc naštvaná, nebo
rozpačitá, ale především se cítila zklamaná. „To nebylo do
opravdy. Nikdy se to nestalo. Tak proč si to pamatuju tak živě?“
Afrodíta se usmála. „Protože jsi má dcera, Piper. Vidíš mož
nosti mnohem živěji než jiní. Vidíš, co by mohlo být. A pořád
se to může stát - nevzdávej se. Naneštěstí —“ Bohyně máchla
rukou po obchodním domě. „Nejdřív musíš čelit jiným zkouš
kám. Médeia se vrátí, stejně jako spousta jiných nepřátel. Brá
na smrti se otevřela."
„Jak to myslíš?"
Afrodíta na ni zamrkala. J s i chytrá, Piper. Víš to sama."
Začalo ji mrazit. „Ta spící žena, které Médeia a Midas říka
li patronka. Podařilo se jí otevřít nový vchod do podsvětí. Ne
chává mrtvé utíkat zpátky do světa.“
„H mm m. A ne jen tak nějaké mrtvé. Ty nejhorší, nejmoc
nější, ty, kteří nejvíc nesnášejí bohy.“
„N estvůry se vracejí zpátky z Tartaru stejnou cestou," háda
la Piper. „To proto nezůstávají rozpadlé."
„Ano. Jejich patronka, jak jí říkáš, má zvláštní vztah k Tar
taru, duchu jámy." Afrodíta zvedla zlatý top s flitry. „N e...
v tomhle bych vypadala směšně."
Piper se stísněně zasmála. „Ty? Ty nemůžeš vypadat jinak
než dokonale."
„Jsi milá,“ potěšilo to Afrodítu. „Ale krása je to, že umíš
najít, co ti sedí, to nejpřirozenější. Abys byla dokonalá, musíš
se sama cítit dokonale - nesnažit se být něčím, čím nejsi. Pro
bohyni je to zvlášť těžké. Umíme se tak snadno měnit.“
„M ůj táta si myslí, že jsi dokonalá," Piper se zachvěl hlas.
„N ikdy tě nepřestal milovat."
Afrodíta se zadívala někam do dálky. „A no... Tristan. Ten
byl úžasný. Tak něžný a laskavý, zábavný a hezký. A přece měl
v sobě tolik smutku."
„M usíš o něm mluvit v minulém čase?"
„Je mi líto, drahá. Nechtěla jsem ho opustit, samozřejmě.
Vždycky je to těžké, ale bylo to tak nejlepší. Kdyby si byl uvě
domil, kdo doopravdy jsem —“
„Počkat, on nevědél, že jsi bohyně?"
„Jistěže ne.“ Afrodíta to řekla dotčeně. „To bych mu neudě
lala. Pro většinu smrtelníků je moc těžké to vstřebat. Může jim
to zničit život! Zeptej se svého přítele Jasona - mimochodem,
nádherný kluk. Chudáka jeho mámu zničilo, když zjistila, že se
zamilovala do Dia. Ne, bylo mnohem lepší, když si Tristan
myslel, že jsem smrtelnice a že jsem ho opustila bez vysvětlení.
Lepší sladkobolná vzpom ínka než nesmrtelná nedostižná bo
hyně. A to mě přivádí k té podstatné záležitosti..
Otevřela dlaň a ukázala Piper zářící skleněnou nádobku
s růžovou tekutinou. „Tohle je jedna z Médeiiných mírnějších
směsí. Vymazává jen nedávné vzpomínky. Až zachráníš otce,
pokud ho zachráníš, měla bys mu to dát.“
Piper se nechtělo věřit, co to slyší. „Ty chceš, abych tátu
zdrogovala? M ám se postarat, aby zapomněl, čím si prošel?"
Afrodíta zvedla lahvičku. Tekutina jí vrhala na tvář růžovou
zář. „Tvůj otec působí sebejistě, Piper, ale pohybuje se po tenké
linii mezi dvěma světy. Celý život se snažil popírat ty staré his
torky o bozích a duších, a přece se bojí, aby nebyly pravdivé. Má
strach, že uzavřel nějakou důležitou část sám v sobě a že ho to
jednoho dne zničí. Teď ho unesl Gigant. Prožívá noční můru.
I kdyby přežil... kdyby měl zbytek života žít s těmi vzpomín
kami, vědět, že po zemi chodí bohové a duchové, zničilo by ho
to. Tohle chce náš nepřítel. Zlomit ho, a tím zlomit i tebe“
Piper se chtělo zakřičet, že se Afrodíta plete. Táta byl nejsil
nější člověk, jakého znala. Nikdy by mu nesebrala vzpom ínky
tak, jako to udělala Héra Jasonovi.
Ale nějak se na Afrodítu nemohla zlobit. Pamatovala si, co
jí táta řekl před několika měsíci na pobřeží Big Sur: Kdybych
vážně věřil na Zemi mrtvých, na duchy zvířat nebo na řecké bohy.
.. asi bych nemohl v noci spát. Pořád bych hledal někoho, kdo
za to všechno múze.
Teď by ráda někoho takového našla i Piper.
„Kdo je ta žena?“ chtěla vědět. „Ta, která ovládá Giganty?*1
Afrodíta našpulila pusu. Popošla k dalšímu stojanu s omlá
cenou zbrojí a roztrhanými tógami, ale probírala se jimi, jako
by to byly značkové kousky.
„M áš silnou vůli,“ uvažovala. „Já mezi bohy nemám moc
dobré jméno. Mým dětem se vysmívají. Prý jsou nafoukané
a povrchní."
„Některé ano.“
Afrodíta se zasmála. „To jistě. Možná jsem taky někdy na
foukaná a povrchní. Člověk si musí občas něco dopřát. Páni,
tohle je hezké.“ Vytáhla spálený a flekatý náprsní krunýř
a zvedla ho, aby ho Piper viděla. „Ne?“
„N e,“ vyhrkla Piper. „Odpovíš mi na tu mou otázku?"
„Trpělivost, má milá,“ potřásla hlavou bohyně. „Chci ti vy
světlit, že láska je nejmocnější stimul na světě. Pohání smrtel
níky, aby se stali velikými. Ty nejšlechetnější, nejstatečnější či
ny se staly z lásky."
Piper vytáhla dýku a prohlížela její lesklou čepel. „Jako
když Helena způsobila trojskou válku?"
„A, Katoptris." Afrodíta se usmála. „Jsem ráda, žes ji našla.
Za tu válku jsem schytala spoustu kritiky, ale upřímně, Paris
a Helena byli roztomilý páreček. A hrdinové té války jsou teď
nesmrtelní - aspoň v paměti lidí. Láska je mocná, Piper. I bohy
dokáže srazit na kolena. Říkala jsem to svému synovi Aeneásovi,
když uprchl z Tróje. Myslel si, že neuspěl. Myslel si, že prohrál!
Ale odjel na Apeninský poloostrov
„A stal se předkem Římanů."
„Přesně tak. Víš, Piper, mé děti mohou být dost mocné. I ty
můžeš být dost mocná, protože můj rod je unikátní. Jsem blíž
původu stvoření než kterýkoli jiný O ly m pan"
Piper se snažila vzpomenout si na Afrodítino narození.
„N enarodila ses... z moře? Stála jsi na lastuře?"
Bohyně se zasmála. „Ten malíř Botticelli měl docela slušnou
fantazii. Na lastuře jsem nikdy nestála, děkuji pěkně. Ale ano,
povstala jsem z moře. První tvorové, kteří se zrodili z chaosu,
byli země a obloha - Gaia a Uranos. A když jejich syn, Titán
Kronos, zabil Urana —“
„A rozsekal ho na kusy srpem,“ vzpomněla si Piper.
Afrodíta nakrčila nos. „Ano. Kousky Urana padly do moře.
Jeho nesmrtelná podstata vytvořila mořskou pěnu a z té pěny —“
„Ses narodila ty. Už si vzpom ínám. Takže jsi
„Poslední dítě Urana, který byl větší než bohové i Titáni.
Proto jsem svým způsobem nejstarší olympský bůh. A jak jsem
řekla, láska je mocná síla. Ty, má dcero, jsi mnohem víc než jen
dívka s hezkou tvářičkou. A proto už víš, kdo probouzí obry
a kdo má tu moc otevřít bránu do největších hlubin země.“
Afrodíta čekala, jako by vycítila, že Piper pomalu sestavuje
kousky skládanky, ze které vzniká strašlivý obrázek.
„G aia,“ hlesla Piper. „Sama země. To je náš nepřítel."
Doufala, že Afrodíta řekne ne, ale bohyně upírala oči na sto
jan s omlácenou zbrojí. „Celé eony spala, ale pomalu se probouzí.
I ve spánku je silná, ale jakmile se probere... bude s námi konec.
Musíte porazit Giganty dřív, než se to stane, a ukolébat Gaiu
zpátky do spánku. Jinak to bude jenom počátek. Mrtví budou
dál ožívat. Nestvůry se budou obnovovat ještě rychleji. Giganti
zničí kolébku bohů. A pokud to udělají, shoří veškerá civilizace."
„Ale zrovna Gaia?. Matka země?"
„Nepodceňuj ji,“ varovala ji Afrodíta. „O na je krutá bohy
ně. Připravila smrt Urana. To ona dala Kronovi srp a pobídla
ho, aby zabil vlastního otce. Zatímco Titáni vládli světu, ona
klidně dřímala. Ale když je bohové přemohli, Gaia se probudi
la, celá rozzuřená, a porodila novou rasu - Giganty - aby zni
čili Olymp jednou provždy."
„A te dse to děje znova," dodala Piper. „Giganti ožívají."
Afrodíta přikývla. „Ted to víš. Co uděláš?"
„Já?“ Piper zaťala pěsti. „Co mám dělat? Vzít si nějaké hezké
šaty a umluvit Gaiu, aby si šla zas zdřímnout?"
„Kéž by to fungovalo," povzdechla si Afrodíta. „Ale ne, mu
síš v sobě najít sílu a bojovat za to, co miluješ. Jako mí oblíben
ci Helena a Paris. Jako můj syn Aeneás."
„Helena a Paris umřeli," namítla Piper.
„A Aeneás se stal hrdinou," odpověděla bohyně. „Prvním
velikým římským hrdinou. Výsledek bude záviset na tobě, Pi
per, ale řeknu ti tohle: musí se dát dohromady sedm největších
polobohů, aby porazili Giganty, a bez tebe se to nepovede. Až
se obě strany setkají... Ty budeš prostředníkem. Ty určíš, jest
li mezi vámi zavládne přátelství, nebo vypukne krveprolití."
„Jaké obě strany?"
Vidina se začínala vytrácet.
„M usíš se brzy probudit, mé dítě," prohlásila bohyně. „Ne
vždycky se shodnu s Hérou, ale podstoupila velké riziko a já
s ní souhlasím, musí se to stát. Zeus držel ty dvě strany oddě
lené už moc dlouho. Jedině společně budete mít sílu zachránit
Olymp. Ted se probudíš. A doufám , že se ti budou líbit ty šaty,
co jsem vybrala."
„Jaké šaty?" chtěla vědět Piper, ale sen se rozplynul do černoty.