41. Kapitola
4. 1. 2014
LEO
L e o doufal, že je ten taxík odveze až na vrcholek.
lakové štěstí ale neměli. Auto šplhalo po horské silnici,
škubalo sebou a skřípalo a v půli cesty zjistili, že stanice správ
ce je zavřená a přes cestu je natažený řetěz.
„D ál nemůžu,“ pokrčil rameny taxikář. „Nerozmyslíte si to?
Zpátky to bude dlouhá cesta, a to auto nějak zlobí. Nemůžu tu
na vás počkat."
„Nerozmyslíme.11 Leo vystoupil jako první. S tím autem měl
špatné tušení, a když se podíval dolů, viděl, že se nespletl. Kola
se bořila do cesty, jako by to byl tekoucí písek. Ne moc - je
nom tak, že to řidič považoval za problém s převodovkou nebo
s nápravou - ale Leo věděl, o co jde.
Cesta byla z uježděné hlíny. Nebyl důvod, proč by měla být
měkká, ale Leovi se už začaly bořit i boty. Gaia si s nimi hrála.
Zatímco kam arádi vystupovali, Leo zaplatil taxikáři. N e
šetřil - sakra, proč taky? Byly to Afrodítiny prachy. Navíc měl
pocit, že se z téhle hory už nedostanou.
„D robné si nechte,“ kývl. „A jeďte odsud. Rychle.“
Řidič nic nenamítal. Brzo už z něj viděli jenom obláček
prachu.
Z hory byl úžasný výhled. Celé vnitrozemské údolí kolem
Mount Diablo vypadalo jako mozaika měst - mřížky ulic lemo
vaných stromy, příjemných předměstí pro střední třídu, obcho
dů, škol. Všichni ti normální lidé tu žili normální život - jaký
Leo nikdy nepoznal.
„To je Concord,“ ukázal Jason na sever. „Pod námi je
Walnut Creek. N a jihu Danville, za těmi kopci. A tam hle..."
Ukázal na západ, kde hřeben zlatých hor zadržoval vrstvu
mlhy jako okraj mísy. „Tam jsou Berkeley Hills. Záliv. A za ním
San Francisco/*
„Jasone?" Piper se ho chytila za paži. „Ty si na něco vzpom í
náš? Tys tu byl?“
„A no... ne.“ Sklíčeně si ji změřil. „Jenom mi to připadá dů
ležité/*
„To je země Titánů.*1 Trenér Hedge pokývl k západu. „N e
příjemné místo, Jasone. Věř mi, blíž k San Francisku by se nám
to nelíbilo/*
Ale Jason hleděl k té zamlžené kotlině tak toužebně, že z to
ho byl Leo nesvůj. Proč se Jason cítí tak spojený s tím místem —
místem, o kterém Hedge řekl, že je ďábelské, plné zlé energie
a starých nepřátel? Co když odsud Jason pochází? Všichni po
řád naznačovali, že Jason je nepřítel, že jeho příchod do Tábora
polokrevných byla nebezpečná chyba.
Ne, pomyslel si Leo. To je pitomost. Jason je kamarád.
Leo se pokusil pohnout nohou, ale podpatky měl už úplně
zabořené do země.
„Hej, lidi,“ ozval se. „M usíme se hýbat.11
Ostatní si toho taky všimli.
„G aia je tu silnější,1' zabručel Hedge. Osvobodil si kopyta
z bot a podal je Leovi. „Schovej mi je, Valdezi. Ty botky stojí
za to."
Leo popotáhl. „Jasně, vašnosti. Nechcete je naleštit?"
„Vynikající nápad, Valdezi,11 pokýval Hedge uznale hlavou.
„Ale nejdřív radši vylezeme na tu horu, dokud to ještě jde.11
„Jak poznáme, kde je ten obr?11 zeptala se Piper.
Jason ukázal k vrcholku. Táhl se přes něj sloup kouře.
Z dálky to Leo považoval za mrak, ale mrak to nebyl. Něco
tam hořelo.
„Kouř rovná se oheň,'1 prohlásil Jason. „Radši si pospěšme.11
N a škole Wilderness se Leo zúčastnil několika povinných pocho
dů. Myslel si, že je ve formě. Ale lézt na kopec, když se člověku
země pokouší spolknout nohy, je jako běhat po obří mucholapce.
Leo si brzy vyhrnul rukávy košile, i když foukal studený ostrý
vítr. Litoval, že mu Afrodíta nedala turistické kraťasy a pohodl
nější boty, ale byl vděčný za klobouk, který mu chránil oči před
sluncem. Zajel rukam a do kapes opasku a začal vybírat záso
by - kolečka, malý hasák, pár pásků bronzu. V chůzi montoval -
pořádně na to ani nemyslel, jenom si pohrával se součástkami.
Když se dostali k vrcholu, byl Leo nejzpocenější a nejumou
něnější vymóděný hrdina všech dob. Ruce měl celé od strojní
ho oleje.
Ta drobnost, kterou vyrobil, byla hračka na klíček - takové,
jaké klapou a pochodují po stole. Nevěděl, co ta věc umí, ale
zasunul si ji do kapsy opasku.
Chyběl mu jeho vojenský plášť se všemi kapsami. A hlavně
mu chyběl Festus. Zrovna teď by se bronzový drak chrlící oheň
hodil. Ale Leo věděl, že se Festus nevrátí - aspoň ne ve své staré
podobě.
Poplácal se po tom obrázku v kapse - který namaloval pas
telkami u piknikového stolku pod ořechem, když mu bylo pět.
Vzpomínal si, jak tía Callida zpívala, když maloval, a jak byl
rozčilený, když mu vítr ten obrázek odnesl. Ještě nenastal čas,
malý hrdino, řekla mu tetička. Jednoho dne se dočkáš své výpravy.
Objevíš svůj osud a tvé těžké putování získá konečně smysl.
A teď mu Aiolos ten obrázek vrátil. Leo věděl, co to znam e
ná: jeho osud se blíží. Ale to putování bylo otravné stejně jako
tato hora. Pokaždé, když si myslel, že se dostali na vršek, uká
zalo se, že to je jenom další hřeben a nad ním číhá ještě vyšší.
Jedno po druhém, pomyslel si Leo. Přežít dnešek. Ten ob
rázek osudu pochopíš pak.
Konečně se Jason přikrčil za skalní stěnou. Ukázal ostat
ním, aby udělali totéž. Leo si zalezl za ním. Piper musela stáh
nout trenéra dolů.
„Nechci si ušpinit ten ohoz!“ stěžoval si Hedge.
„Psst!“ sykla Piper.
Satyr si neochotně klekl.
Hned za okrajem jejich úkrytu, ve stínu posledního vrchol
ku hory, se táhla zalesněná proláklina veliká asi jako fotbalové
hřiště. Tam si Gigant Enkelados vybudoval tábor.
Skácené stromy krmily nebetyčný fialově plápolající tábo
rák. Na okraji paseky bylo plno dalších klád a různé stavební
stroje — buldozer, velký jeřáb s rotujícími čepelemi na konci
jako obří holicí strojek - Leo si pomyslel, že musí sloužit ke
kácení stromů - a dlouhý kovový sloup s ostřím jako boční gi
lotina - hydraulická sekera.
Leo netušil, na co Gigant potřebuje stavební techniku. N e
dokázal si ani představit, jak by se ta kreatura před ním vešla
na sedadlo řidiče. Enkelados byl tak veliký a tak hrozný, že se
na něj Leo nechtěl ani dívat.
Ale přinutil se zaměřit na to monstrum.
Tak především, bylo skoro desetimetrové - dosahovalo až
k vrškům stromů. Leo věděl, že Gigant za jejich překážku do
hlédne, ale zdálo se, že se soustředí na ten divný fialový oheň,
obchází ho a něco si pro sebe brumlá. O d pasu nahoru vypadal
jako člověk, svalnatou hrud mu krylo bronzové brnění se vzor
kem plamenů. Paže měl samý sval. Každý biceps byl větší než
celý Leo. Kůži měl bronzovou, ale umazanou od popela. N eo
tesaná tvář připom ínala napůl dokončenou hliněnou sochu,
ale oči zářily bíle, na ramena mu spadaly zcuchané, střapaté
prameny vlasů s vpletenými kostmi.
Od pasu dolů byl ještě hrozivější. Nohy pokrývaly zelené
šupiny a místo chodidel měl pařáty - připomínaly přední nohy
draka. V ruce držel kopí velikosti stožáru. Každou chvíli zabo
řil hrot do ohně, až se kov rozžhavil doruda.
„Fajn,“ zašeptal trenér Hedge. „Plán je takový — '
Leo ho dloubl do žeber. „Sám na něj nepůjdete!"
„Au, no tak."
Piper spolkla vzlyknutí. „Podívejte."
Na druhé straně ohně bylo vidět muže, uvázaného u slou
pu. Hlava mu bezvládně visela, zřejmě byl v bezvědomí, takže
mu Leo neviděl do obličeje. Piper ale nepochybovala.
„Táta," vyhrkla.
Leo polkl. Přál si, aby to byl jenom nějaký film s Tristanem
McLeanem v hlavní roli. Táta Piper bezvědomí jenom předstí
rá. Mezitím si tajně rozváže pouta a vyřídí toho Giganta něja
kým důmyslně ukrytým protiobřím plynem. Rozezní se hrdin
ská melodie a Tristan M cLean předvede úžasný únik, požene
se ve zpomaleném záběru a svah za ním exploduje.
Ale tohle nebyl film. Tristan McLean byl napůl mrtvý a če
kalo ho sežrání. A jediné, co ho mohlo zachránit, byli tři vys-
tajlovaní puberťáci a megalom anská koza.
„Jsme čtyři,“ zašeptal Hedge naléhavě. „A on jenom jeden.“
„N evšiml jste si, že má tak deset metrů?" zeptal se Leo.
,Jasně,“ přikývl Hedge. „Takže ty, já a Jason ho zabavíme.
Piper se proplíží kolem a osvobodí tátu.“
Všichni se podívali na Jasona.
„C o je?“ zeptal se. „Já nejsem vůdce."
„Ale ano," namítla Piper. „Jsi."
Nikdy o tom vážně nemluvili, ale nikdo nebyl proti, dokon
ce ani Hedge ne. Dostali se až sem díky týmové práci, ale když
došlo na smrtelně vážné rozhodování, věděl Leo, že je to na Ja
sonovi. I když si nic nepamatoval, měl v sobě jakousi rovnová
hu. Člověku připadalo, že už má pár bitev za sebou a ví, jak
zachovat klid. Leo nebyl zrovna důvěřivý typ, ale Jasonovi by
svěřil vlastní život.
„Nerad to říkám," povzdechl si Jason, „ale tady trenér má
pravdu. Když ho rozptýlíme, bude mít Piper nejlepší šanci."
Není to dobrá šance, pomyslel si Leo. Ani přežitelná. Jenže
je nej lepší.
Nem ohli tady ale sedět celý den a dohadovat se o tom. M u
selo už být skoro poledne - obrův konečný termín - a země se
je pořád pokoušela vtáhnout do sebe. Leovi se už kolena zabo
řila pořádný kus do hlíny.
Podíval se na tu stavební techniku a dostal šílený nápad.
Vytáhl hračku, kterou postavil při výstupu, a uvědomil si, co
dokáže — pokud bude mít štěstí, což neměl skoro nikdy.
„Jdeme na to,“ vyhrkl. „N ež si to rozmyslím."