46. Kapitola
4. 1. 2014
K i zení letového provozu na letišti v Oaklandu nechtělo ne
chat přistát nehlášenou helikoptéru - dokud si Piper nevzala
vysílačku. Pak se ukázalo, že to není žádný problém.
Vystoupili na letištní plochu a všichni se podívali na Piper.
„C o teď?“ zeptal se Jason.
Připadala si nesvá. Netoužila výpravě velet, ale kvůli tátovi
chtěla vypadat sebejistě. Žádný plán neměla. Jenom si vzpo
mněla, že letěl do Oaklandu, když byl unesen, a to znamenalo,
že tu někde bude mít své osobní letadlo. Ale dnes byl den slu
novratu. Je třeba zachránit Héru. Netušili, kam jít ani jestli už
není pozdě. Ale jak může tátu opustit v tomhle stavu?
„Předně," začala, „musím - musím dostat tátu domů.
Omlouvám se, kluci."
Protáhli obličeje.
„Ach jo,“ postěžoval si Leo. „Teda, chci říct, jasně. Teď tě
potřebuje. My už to dál zvládnem."
„Piper, ne.“ Táta seděl ve dveřích helikoptéry s dekou kolem
ramen. Ale zavrávoral a zvedl se. „M áš před sebou misi. Vý
pravu. Nem ůžu
„Já se o něj postarám ," ozval se trenér Hedge.
Piper na něj zůstala hledět. Satyr byl ten poslední, od koho
by takovou nabídku čekala. „Vy?" zeptala se.
„Jsem ochránce,“ pokrčil rameny Gleeson. „To je moje prá
ce, ne bojování."
Mluvil trochu sklíčeně a Piper si uvědomila, že možná ne
měla líčit, jak v té poslední bitvě ztratil vědomí. Možná, že sa
tyr byl svým způsobem stejně citlivý jako táta.
Pak se Hedge napřímil a zaťal zuby. „Ale bojování mi jde
samozřejmě taky." Zabodl se do nich pohledem, jako by je vy
bízel, ať si troufnou něco namítnout.
„Ano," přikývl Jason.
„Parádně," přidal se Leo.
Trenér si odfrkl. „Ale jsem ochránce a tohle zvládnu. Tvůj
táta má pravdu, Piper. Musíš pokračovat ve výpravě."
„Ale..." Piper pálily oči, jako by se ocitla zas v tom lesním
požáru. „Tati..
Natáhl ruce a ona ho objala. Připadal jí křehký. Tolik se
třásl, že ji to děsilo.
„D ám e jim minutku," prohlásil Jason a odvedli pilotku
o kus dál po letištní ploše.
„Nem ůžu tomu uvěřit," vydechl táta. „Z klam al jsem tě."
„Ne, tati! “
„Ty věci, co dělali, Piper, to, co mi ukazovali..."
„Tati, poslouchej." Vytáhla z kapsy lahvičku. „Tohle mi pro
tebe dala Afrodíta. Vymaže ti to ty poslední vzpomínky. Bude
ti připadat, že se nic nestalo."
Hleděl na ni, jako by si její slova překládal z cizího jazyka.
„Ale jsi hrdinka. N a to taky zapomenu?"
„Ano," zašeptala Piper. Nutila se mluvit pevně. „Ano, zapo
meneš. Bude to jako - jako předtím."
Zavřel oči a rozechvěle se nadechl. „Já tě miluju, Piper,
vždycky jsem miloval. Já - poslal jsem tě pryč, nechtěl jsem,
abys žila jako já. V bídě, jak jsem vyrůstal — ale ani v tom holly
woodském šílenství. Myslel jsem ... myslel jsem, že tě chráním."
Podařilo se mu vykouzlit úsměv. „Jako by ten tvůj život beze
mě byl lepší, bezpečnější."
Piper ho vzala za ruku. Už dřív jí říkal, že ji tím chrání, ale
nikdy tomu nevěřila. Vždycky si myslela, že se tímhle způso
bem snaží omluvit sám sebe. Táta působil tak sebejistě a uvol
něně, jako by život byl procházka růžovým sadem. Jak může
tvrdit, že před tím potřebovala chránit?
Piper konečně pochopila, že to dělal kvůli ní. Snažil se ne
dávat jí najevo, jak se bojí, jak je nejistý. On se ji vážně snažil
chránit. A teď už si s tím nedokázal poradit.
Nabídla mu lahvičku. „Vezmi si to. Jednoho dne si o tom
možná zase promluvíme. Až budeš připravený."
„A ž budu připravený," zašeptal. „Ty to říkáš jako - jako bys
vychovávala ty mě. Já tady mám být rodič." Vzal si lahvičku.
Oči se zaleskly nepatrnou zoufalou nadějí. „M ám tě rád,
Pi«
per.
„Já tebe taky, tati."
Vypil tu růžovou tekutinu. Obrátil oči v sloup a zhroutil se
dozadu. Piper ho zachytila a kamarádi jí přiběhli na pomoc.
„M ám ho," vyjekl Hedge. Satyr klopýtal, ale byl dost silný
na to, aby udržel Tristana McLeana vzpřímeného. „U ž jsem
poprosil naši kam arádku pilotku, aby zavolala jeho letadlo. Je
na cestě sem. Kam ho mám dopravit?"
Piper se mu to už chystala říct. Pak ji něco napadlo. Zkon
trolovala tátovi kapsy a našla mobil BlackBerry. Bylo zvláštní,
že po tom všem, čím prošel, mu zůstalo něco tak normálního,
ale soudila, že Enkelados asi neměl důvod mu ho brát.
„Všechno je to tam.“ dala mu přístroj. „Adresa, číslo na šofé
ra. Jenom pozor na Jane.“
Hedgeovi se rozsvítily oči, jako by vycítil možný boj. „Kdo
je Jane?“
Než mu to Piper vysvětlila, zastavilo už vedle helikoptéry
tátovo štíhlé bílé letadlo Gulfstream.
Hedge a letuška odvedli tátu na palubu. Pak se Hedge ještě
zašel rozloučit. Objal Piper a zabodl se pohledem do Jasona
a Lea. „Vy dva se o tu holku postaráte, slyšíte? N ebo vám napa
řím milion kliků.“
„Jasně, trenére,“ přikyvoval horlivě Leo a koutky mu cukaly.
„Žádné kliky nebudou,“ sliboval Jason.
Piper starého satyra ještě jednou objala. „D ěkuju, Gleesone.
Postarejte se o něj, prosím."
„Jasně, McLeanová," ujistil ji. „V tomhle letadle se podává
kořenové pivo a vegetariánské tortilly a ubrousky ze stopro
centní bavlny — mňam! N a to bych si zvykl.“
Rozběhl se do schodů, přitom ztratil jednu botu a na vte
řinku se ukázalo kopyto. Letuška vykulila oči, ale hned uhnu
la pohledem a předstírala, že se nic nestalo. Piper měla dojem,
že ve službách Tristana M cLeana už viděla horší věci.
Když se letadlo rozjelo po ranveji, Piper se rozbrečela. Zadr
žovala pláč už moc dlouho a dál už to nedokázala. Než si to
uvědomila, Jason ji objal a Leo stál u ní a vytahoval z opasku
kapesníčky.
„Tvůj táta je v dobrých rukou,“ utěšoval ji Jason. „Zařídila
jsi to výborně."
Vzlykala mu do trička. Dovolila si tak zůstat šest hlubokých
nádechů. Sedm. Ale víc se rozmazlovat nemohla. Potřebovali
ji. Pilotka helikoptéry se už tvářila rozpačitě, jako by si začína
la lámat hlavu, proč sem s nimi vlastně letěla.
„Díky, kluci,11 zam umlala Piper. „Já —“
Chtěla jim říct, jak moc pro ni znamenají. Obětovali všech
no, dokonce i svou výpravu, aby jí pomohli. Nem ohla jim to
oplatit, neuměla jim ani dost poděkovat. Ale viděla na nich, že
to chápou.
Pak se vedle Jasona zam ihotal vzduch. Piper si nejdřív
myslela, že je to žár stoupající z rozjezdové dráhy nebo mož
ná výpary helikoptéry, ale něco podobného už viděla v Mé-
deiině fontáně. Bylo to vysílání Iris. Ve vzduchu se objevil
obraz - tmavovlasá dívka ve stříbrném zimním maskování
s lukem.
Jason se překvapeně zakymácel. „Thálie?11
„D ík y bohům,11 oddechla si Lovkyně. Scéna za ní se nedala
rozeznat, ale Piper slyšela jekot, kovové rány a výbuchy.
„N ašly jsme ji,“ oznám ila Thalia. „K de jste?11
„V Oaklandu," odpověděl Jason. „A ty?“
„Ve Vlčím domě! Prima, nejste daleko. Odrážíme pomoc
níky toho Giganta, ale nevydržíme to navěky. Dorazte sem
do soumraku, jinak je po všem.11
„Takže ještě není pozdě?“ vykřikla Piper. Projela jí naděje,
ale Thaliin výraz ji zas rychle zchladil.
„Ještě ne," prohlásila. „Ale Jasone — je to horší, než jsem si
myslela. Porfyrión povstává. Pospěšte si.“
„Ale kde je ten Vlčí dům?“ chtěl vědět.
„N aše poslední cestao d p ov ěd ěla lh alia a její obrázek za
čal poblikávat. „Park. Jack London. Vzpomínáš si?"
Piper to nedávalo smysl, ale Jason vypadal, jako by právě
dostal ránu. Zakym ácel se, zbledl a obraz se rozplynul.
„K ámo, jsi v pořádku?" zeptal se Leo. „Víš, kde je?“
„Ano,“ přikývl Jason. „V údolí Sonom a. Není to daleko.
Vzduchem ne.“
Piper se obrátila k pilotce, která to všechno sledovala s čím
dál popletenějším výrazem.
„Paní,“ oslovila ji Piper se svým nejpříjemnějším úsměvem.
„Nebude vám vadit, když nám ještě jednou pomůžete, že ne?“
„Nebude," odpověděla žena.
„Nemůžeme brát do bitvy smrtelníka," namítl Jason. „To je
nebezpečné." Obrátil se na Lea. „Myslíš, že bys s tím uměl letět?"
„H m ...“ Leův výraz Piper moc nepřesvědčil. Ale pak polo
žil ruku na bok helikoptéry a soustředil se, jako by se do stroje
zaposlouchal.
„Služební helikoptéra Bell 412HP," spustil. „Čtyřlistý nos
ný a dvoulistý tažný vyrovnávací rotor, letová rychlost dvaa
dvacet uzlů, dostup dvaceti tisíc stop. Nádrž je skoro plná. Jis
těže s tím dokážu letět."
Piper se obrátila na pilotku. „N evadí vám, když helikoptéru
půjčíte nezletilému bez pilotní licence, že ne? Vrátíme vám ji."
„Já Pilotka se těmi slovy málem udusila, ale podařilo se
jí hlesnout: „N evadí mi to."
Leo se zašklebil. „Naskočte si, lidi. Strýček Leo vás povozí."
rVídir helikoptéru? Jasně, proč ne. Leo už v tom týdnu nadělal
spoustu horších šíleností.
Slunce zacházelo, když letěli na sever přes Richmondský
most, a Leovi se nechtělo věřit, že ten den tak rychle utekl.
Na druhou stranu, když je člověk hyperaktivní a k tomu si pří
jemně zabojuje na život a na smrt, čas letí jako splašený.
Během řízení plynule přecházel od sebejistoty k panice.
Když na to nemyslel, zjistil, že automaticky mačká správná tla
čítka, kontroluje výškoměr, ovládá řídicí páku a letí rovně. Jak
mile si dovolil myslet na to, co to vlastně provádí, zpanikařil.
Představil si, jak na něj teta Rosa Španělsky ječí, že je zločinec
a rapi, který s nimi se všemi havaruje a shoří. Něco v něm mě
lo podezření, že se teta neplete.
„Jde to?“ zeptala se Piper ze sedadla druhého pilota. Zně
la nervózněji, než si připadal sám , takže nasadil statečnou
tvář.
„Bezvadně," prohlásil. „Takže co je to Vlčí dum?“
Jason klečel mezi jejich sedadly. „Opuštěný dům v údolí
Sonoma. Postavil ho jeden polobůh — Jack London."
Leo si to jméno nedokázal zařadit. „To je herec?“
„Spisovatel,“ vysvětlila Piper. „D obrodružné knížky, neříká
ti to nic? Volání divočiny? Bílý tesákY‘
„Přesně tak,“ přidal se Jason. „Syn Merkura - teda, chci
říct, Herma. Byl to dobrodruh, cestoval po světě, chvíli byl do
konce vandrák. Pak vydělal majlant psaním. Koupil si ranč
na venkově a rozhodl se, že si postaví tuhle velikou usedlost -
Vlčí dům .“
„A pojmenoval ho tak proto, že psal o vlcích?“ tipoval Leo.
„Taky,“ přikývl Jason. „Ale to místo a důvod, proč psal o vl
cích - to jsou narážky na jeho zkušenosti. V jeho životě je spous
ta neznámého - jak se narodil, kdo byl jeho táta, proč tolik ces
toval - všechno se to dá vysvětlit jenom tím, že byl polobůh."
Záliv pod nimi ubíhal a helikoptéra dál letěla na sever. Před
nimi se táhly žluté kopce, kam Leo dohlédl.
„Takže Jack London přišel do Tábora polokrevných," hádal
znova Leo.
„N e,“ zavrtěl hlavou Jason. „Nepřišel."
„Kám o, z těch tvých řečí už mám pomalu husí kůži. Vzpo
mínáš si na svou minulost, nebo ne?“
„Na kousky,“ připustil Jason. „Jenom na kousky. Nic dobré
ho. Ten Vlčí dům stojí na posvěcené půdě. Tam London začal
putování jako dítě - tam zjistil, že je polobůh. Proto se tam
taky vrátil. Myslel si, že by tam mohl žít, zabrat si to tam, ale
to místo mu nebylo souzené. Vlčí dům byl prokletý. Shořel
týden předtím, než se tam měl s manželkou nastěhovat. Pár let
potom London umřel a je tam uschovaný jeho popel.“
„Páni,“ podivila se Piper, „jak tohle všechno víš?“
Jasonovi přejel po tváři nějaký stín. Nejspíš to byl mrak se
shora, ale Leo by přísahal, že to vypadalo jako orel.
„Já jsem tam své putování začal taky,“ vysvětlil Jason. „Je
to mocné místo pro polobohy, nebezpečné místo. Pokud se
ho Gaia zmocní, využije jeho sílu, pohřbí Héru za slunovratu
a oživí Porfyrióna - mohlo by to stačit, aby se úplně probudila.”
Leo držel ruku na řídicí páce, letěl plnou rychlostí, hnal se
na sever. Vpředu viděl cosi na nebi - temnou skvrnu jako hrad
bu nízkých mraků nebo bouřku, přímo tam, kam mířili.
Táta Piper o něm řekl, že je hrdina. A Leovi se ani nechtělo
věřit některým věcem, které udělal - zničil Kyklopy, zneškod
nil výbušné domovní zvonky, bojoval buldozerem s šestiruký-
mi obry. Připadalo mu, jako by se to stalo někomu jinému. On
je přece jenom Leo Valdez, osiřelý kluk z Houstonu. Celý život
strávil na útěku a něco v něm pořád chtělo utéct. Co si to my
slel, rozletět se k prokletému domu bojovat s dalšími ďábelský
mi nestvůrami?
V hlavě mu zazněl mám in hlas: Všechno se dá spravit.
Až na to, že ty jsi navěky pryč, pomyslel si Leo.
Když viděl Piper a jejího tátu zase spolu, vážně ho to zasáh
lo. I kdyby přežil tu výpravu a zachránil Héru, nečeká na něj
žádné šťastné znovushledání. Nevrátí se zpátky k milující ro
dince. Neuvidí svou mámu.
Helikoptéra se zachvěla. Kov zaskřípal a Leo málem slyšel,
že to ťukání je morseovka: To není konec. To není konec.
Srovnal stroj a vrzání přestalo. Jenom se mu to zdálo. N e
směl myslet na mámu ani na to, co mu pořád nedalo pokoj - že
Gaia přivádí duše zpátky z podsvětí a že by toho možná mohl
taky trochu v yužít... Z takových myšlenek by se zbláznil. Má
před sebou práci.
Potlačil logiku a nechal nastoupit in stin kty-ja ko při řízení
helikoptéry. Když si bude moc lámat hlavu nad výpravou nebo
nad tím, co bude potom, zpanikaří. Vtip byl v tom, nemyslet -
jenom přežít.
„Jsme tam za půl hodinky," oznámil kamarádům, i když ne
tušil, jak to ví. „Jestli si chcete odpočinout, teď je pravá chvíle.11
Jason se připoutal vzadu v helikoptéře a skoro hned usnul. Pi
per a Leo zůstali vzhůru.
Po několika minutách trapného ticha se Leo ozval: „Víš,
tvému tátovi se nic nestane. Nikdo mu nic neudělá, když bude
mít s sebou tu bláznivou kozu.11
Piper zvedla oči a Lea zarazilo, jak moc se změnila. Nejen
fyzicky. Byla nějak silnější. Zdálo se, že je v íc... tady. Ve škole
Wilderness se celé pololetí tvářila nenápadně, schovávala se
v zadních řadách třídy, vzadu v autobuse, v rohu jídelny, co
nejdál od největších křiklounů. Teď by ji nikdo nepřehlédl.
Nezáleželo na tom, co měla na sobě - člověk se na ni prostě
musel dívat.
„Táta,11 řekla zamyšleně. „Jo, já vím. Myslela jsem na Jasona.
M ám o něj strach.11
Leo přikývl. Čím víc se blížili k té hradbě temných mraků,
tím víc se strachoval i Leo. „Z ačíná si vzpomínat. M usí z toho
být nervózní.11
„Ale co když... Co když je někdo jiný?11
Lea už to taky napadlo. Pokud jim mlha dokázala ovlivnit
vzpomínky, nemůže být celá Jasonova osobnost taky jenom
iluze? Pokud jejich kam arád není kamarád a oni společně
s ním míří do nějakého prokletého domu - na nebezpečné
místo pro polobohy — co se stane, když se Jasonovi naplno
vrátí pam ěť uprostřed bitvy?
„N e,“ usoudil Leo. „Po tom všem, co máme za sebou? To si
nedovedu představit. Jsm e parťáci. Jason to zvládne."
Piper si uhladila modré šaty, potrhané a spálené z bitvy
na Mount Diablo. „D oufám , že máš pravdu. Potřebuju h o...“
Odkašlala si. „Chci říct, že mu potřebuju v ěřit...“
„Já ví m k ývl Leo. Po tom, když viděl, jak se zhroutil její
otec, chápal, že si Piper nemůže dovolit ztratit i Jasona. Zrovna
viděla Tristana M cLeana, svého skvělého uhlazeného tátu, fil
movou hvězdu, jak se skoro zbláznil. I na Lea byl ten pohled
trochu silné kafe, ale pro Piper - páni, to si nedokázal ani před
stavit. Uvažoval, že kvůli tomu možná nevěří ani sam a sobě.
Napadne ji, že pokud se slabost dědí, sesype se i ona stejně jako
táta?
„Poslouchej, neboj se,“ spustil. „Piper, ty jsi ta nejsilnější,
nejmocnější královna krásy, jakou jsem kdy potkal. Můžeš si
věřit. Jo, a můžeš věřit i mně.“
Helikoptéra se propadla s větrem a Leo málem vyskočil
z kůže. Zaklel a srovnal ji.
Piper se nervózně zasmála. „M ám ti věřit, jo?“
„N o jo, už nic neříkám.“ Ale zašklebil se na ni a na chvilku
mu připadalo, že je mu prostě příjemně s kam arádkou.
Pak se střetli s bouřkovými mraky.