49. Kapitola
4. 1. 2014
Jeden vlk se vrhl na Jasona. Ten ustoupil, praštil bestii prknem
do čum áku a spokojeně si poslechl, jak to křuplo. Možná ji
zabije jenom stříbro, ale staré dobré prkno způsobí pořádný
bolehlav.
Obrátil se za zvukem kopyt a uviděl, jak se na něj vrhá
bouřkový koňský duch.
Jason se soustředil a povolal vítr. Těsně předtím, než ho
kůň stačil ušlapat, vymrštil se do vzduchu, popadl koně za pří
zračný hřbet a vyhoupl se mu na záda.
Bouřkový duch začal vyhazovat. Snažil se Jasona setřást,
pak se zkusil rozpustit na mlhu, aby se ho zbavil; ale Jasonovi
se nějak povedlo udržet se na něm. Silou vůle donutil koně
zůstat v pevné formě a duch se nedokázal ubránit. Jason cítil,
jak pod ním bojuje. Vycítil jeho rozbouřené myšlenky - na
prostý chaos, který se snažil uvolnit. Jason musel nasadit veške
rou sílu vůle, aby koni vnutil svá přání a ovládl ho. Myslel na
Aiola, který dohlíží na tisíce a tisíce duchů, některých mnohem
horších. Není divu, že vládce vichrů po staletích takového tla
ku trochu zešílel. Ale Jasonovi stačilo zvládnout jenom jedno
ho ducha a musel vyhrát.
„Teď jsi můj,“ oznámil mu.
Kůň jančil, ale Jason nepovolil. Hříva poblikávala, když
kroužil po prázdném bazénu, od kopyt vylétaly drobné bouře
s blesky, kdekoli se dotkly země.
„Blesk?" podivil se Jason. „Tak se jmenuješ?"
Bouřkový duch potřásl hřívou, evidentně měl radost, že ho
jezdec poznal.
„Fajn," přikývl Jason. „A teď do boje."
Vyrazil do bitvy, máchal svým studeným prknem, srážel vl
ky a vrhal se přímo skrz jiné venty. Blesk byl silný duch a poka
ždé, když najel do některého ze svých bratří, uvolnil tolik elek
třiny, že se ten druhý duch vypařil na neškociný obláček mlhy.
V tom zmatku Jason občas zahlédl přátele. Piper byla ob
klopená obry, ale zdálo se, že se drží. Vypadala tak působivě,
když bojovala, málem zářila krásou, takže na ni šestirucí zírali
v posvátné hrůze a zapom ínali, že ji vlastně chtěli zabít. Svěsili
palice a zaraženě hleděli, jak se usmála a zaútočila na ně. Zacu-
lili se taky - dokud se neohnala dýkou a oni se pak nerozsypa
li na hromádky hlíny.
Leo se pustil do sam otné Chioné. Bojovat s bohyní by moh
la být sebevražda, ale Leo na to byl ten pravý. Povolávala na něj
ledové dýky, nápory zimního větru, tornáda sněhu. Leo to
všechno spálil. Celé tělo mu poblikávalo rudými jazyky plame
nů, jako by byl nasáklý benzinem. Postupoval blíž a blíž a dvě
ma perlíky se stříbrnými hlavicemi likvidoval všechny nestvů
ry, které se mu postavily do cesty.
Jason si uvědomil, že Leo je jediný důvod, proč jsou ještě
naživu. Jeho ohnivá aura zahřívala celý dvůr, čelila zimní ma
gii Chioné. Bez něj by už dávno zmrzli jako Lovkyně. Kam ko
li Leo vkročil, sníh se na kamenech roztápěl. Dokonce i Thalia
začala trochu rozmrzat, když ji Leo minul.
Chioné pomalu couvala. Její výraz se měnil ze vzteku přes
otřes až po lehkou paniku, jak se k ní Leo blížil.
Jasonovi docházeli nepřátelé. Vlci leželi omámení na hro
madách. Někteří se odplížili mezi ruiny a kňučeli bolestí. Piper
zabodla posledního obra, který se rozsypal na hromádku bláta.
Jason projel na Bleskoví skrz posledního venta a proměnil ho
na páru. Pak otočil koně a viděl, jak se Leo vrhl na bohyni
sněhu.
„Opozdili jste se!“ zavrčela Chioné. „Je vzhůru! A nemyslete
si, že jste tu něco vyhráli, polobohové. Héřin plán nikdy nevy
jde. Půjdete si navzájem po krku, než nás vůbec stačíte za
stavit."
Leo podpálil kladiva a hodil je na bohyni, ale ta se promě
nila na sníh - bílý prachový obrázek sebe sama. Leova kladiva
narazila do sněhové ženy a proměnila ji na kouřící kašovitou
hromadu.
Piper těžce oddechovala, ale podívala se na Jasona a usmála
se. „Pěkný koník.“
Blesk se vzepjal na zadních a mezi kopyty mu projel elekt
rický výboj. Předváděl se.
Pak za sebou Jason uslyšel zapraskání. Rozpouštějící se led
na Héřině kleci se odloupl jako závoj rozbředlého sněhu a bo
hyně vykřikla: „Ale ne, mě si nevšímejte! Tady jen umírá vlád
kyně nebes!“
Jason sesedl a nařídil Bleskoví, aby zůstal na místě. Všichni
tři polobohové seskočili do nádrže a utíkali ke kleci.
Leo se zamračil. „Ehm, tío Callido, vy se zmenšujete?11
„N e, ty pitomče! Zmocňuje se mě země. Honem !11
I když Jason Héru nemiloval, to, co viděl v kleci, ho popla
šilo. Héra se nejen propadala, ale země kolem ní stoupala jako
voda v nádrži. Tekutá skála jí už sahala až po holeně. „Gigant
se probouzí!11 varovala je Héra. „M áte jenom pár vteřin!11
„Už na to jdeme,11 prohlásil Leo. „Piper, potřebuju pomoct.
Mluv na tu klec.11
„Cože?11 zeptala se.
„Mluv na ni. Nasaď všechno, co umíš. Přesvědč Gaiu, aby
usnula. Ukolébej ji. Snaž se, aby ty mříže trochu povolily, a já
mezitím
„Jasně!11 Piper si odkašlala a spustila: „Hej, Gaio. Pěkná
noc, co? Páni, to jsem ale utahaná. A co ty? Nezdřím la by
sisr
Cím déle mluvila, tím sebejistěji zněla. Jason cítil, jak mu
samotnému těžknou víčka, a musel se nutit, aby se nezaposlou-
chal do jejích slov. Zdálo se, že to na klec působí. Zem stoupa
la pomaleji. Úponky jako by trochu změkly - připomínaly už
spíš kořeny stromu než kámen. Leo vytáhl z opasku cirkulár
ku. Jason netušil, jak se mu tam vešla. Pak se Leo podíval
na kabel a zoufale si odfrkl. „N emám ji kam připojit!11
Blesk seskočil do bazénu a zařehtal.
„Vážně?11 zeptal se Jason.
Blesk sklonil hlavu a došel k Leovi. Ten se tvářil pochy
bovačně, ale natáhl zástrčku a vítr ji zasunul koni do boku.
Zajiskřilo se, blesk projel vidlicemi zástrčky a cirkulárka ožila.
„Paráda!" zašklebil se Leo. „Tvůj kůň má zásuvku na střída
vý proud!"
To rozjaření jim nevydrželo dlouho. Na druhé straně nádrže
se obrova klec rozpadla a vydala zvuk, jako když se strom roz
poltí na půlky. Pouzdro pletenců explodovalo od vršku až dolů,
rozprsklo kusy kamení a dřeva, obr se otřepal a vylezl ze země.
Jason si myslel, že nic děsivějšího než Enkelados už být ne
může.
To se pletl.
Porfyrión byl ještě vyšší a ještě svalnatější. Nevyzařoval hor
ko a nevypadalo to, že chrlí oheň, ale bylo na něm něco děsi
vějšího - jakási síla, snad magnetismus, jako by obr byl tak
veliký a houževnatý, že měl vlastní gravitační pole.
Stejně jako Enkelados byl král Gigantů od pasu nahoru člo
věk, oblečený v bronzové zbroji, a od pasu dolů mu z těla vy
růstaly šupinaté dračí nohy. Kůži měl zelenou jako fazole, vlasy
jako listí v létě, zapletené do dlouhých loken a ozdobené zbra
němi - dýkami, sekerami, meči běžné velikosti, některé byly
ohnuté a zakrvácené - snad trofeje, které kdysi dávno získal
od polobohů. Když otevřel oči, byly prázdné a bílé jako leštěný
mramor. Zhluboka se nadechl.
„Z as naživu!“ zaburácel. „Chvála Gaie!“
Jason tiše hrdinsky fňukl a hned zadoufal, že to kamarádi
neslyšeli. Věděl, že tohoto chlapíka nepřemůže žádný polobůh.
Porfyrión by mohl hory přenášet. A Jasona by rozmáčkl jedi
ným prstem.
„Leo,“ ozval se.
„Co?“ Leovi spadla čelist. Dokonce i Piper vypadala om rá
čená.
„Vy dva pracujte dál,“ nařídil jim Jason. „Osvoboďte Héru!"
„C o chceš dělat?" zeptala se Piper. „Nem ůžeš přece vážně —“
„Zabavit Giganta?“ dokončil za ni Jason. „N emám na vý
běr."
„Výtečně!" zaduněl obr, když se k němu Jason blížil. „Předkrm!
Kdo jsi - Hermés? Arés?"
Jason uvažoval, jestli ho při tom nemá nechat, ale něco mu
napovídalo, aby to nedělal.
„Jsem Jason Grace," oznámil mu. „Syn Jupitera."
Mléčné oči se do něj zabodly. Za Jasonem hučela pila a Pi
per konejšivě mluvila na klec a snažila se nedat najevo strach.
Porfyrión zaklonil hlavu a rozchechtal se. „Pozoruhodné!"
Vzhlédl k zatažené večerní obloze. „Takže Die, ty mi obětuješ
syna? Toho gesta si cením, ale nezachrání tě."
Nebe ani nezaburácelo. Žádná pom oc seshora. Jason si mu
sel poradit sám.
Zahodil svou nouzovou palici. Ruce měl samou třísku, ale
to mu teď bylo jedno. Musel Leovi a Piper získat čas a bez po
řádné zbraně to nešlo.
Nastal čas jednat mnohem sebejistěji, než se cítil.
„Pokud víš, kdo jsem,“ křikl na obra, „tak se budeš bát mě,
ne mého otce. Doufám, že sis užil své dvě a půl minuty zno
vuzrození, Gigante, protože tě pošlu rovnou cestou zpátky do
lartaru."
Obr přimhouřil oči. Vystrčil jednu nohu z bazénu a sklonil
se, aby si lépe změřil svého protivníka. „Takže... začínáme
chvástáním, co? Jako za starých časů! No, dobře, polobože.
Jsem Porfyrión, král Gigantů, syn Gaii. Za starých dob jsem
povstal z Tartaru, propasti svého otce, abych se postavil bo
hům. Na počátku války jsem ukradl Diovi královnu." Zaškle
bil se na klec bohyně. „Zdravíčko, Héro.“
„Můj manžel tě už jednou zničil, nestvůro!" odsekla Héra.
„Udělá to znova!"
„Jenže to neudělal, má milá! Zeus neměl dost síly, aby mě
zabil. Musel se spolehnout na pomoc titěrného poloboha, a i tak
jsme skoro vyhráli. Tentokrát dokončíme, co jsme začali. Gaia
se probouzí. Obstarala nám mnoho dobrých služebníků. N a
še armády otřesou zemí - a zničíme vás u samotných kořenů."
„To si nedovolíte," zavrčela Héra, ale slábla. Jason jí to po
znal na hlase. Piper pořád domlouvala kleci a Leo řezal, ale
země v Héřině vězení pořád stoupala a sahala jí už do pasu.
„Ale ano," namítl Gigant. „Titáni se snažili napadnout váš
nový domov v New Yorku. Statečné, ale neúčinné. Gaia je
moudřejší a trpělivější. A my, její největší děti, jsme mnohem,
mnohem silnější než Kronos. Víme, jak vás Olympany zabít
jednou provždycky. Musíte být vymýceni jako shnilé stromy -
je třeba vyrvat a spálit vaše nejstarší kořeny."
Gigant se zam račil na Piper a Lea, jako by si teprve teď vši
ml, že pracují u klece. Jason popošel dopředu a zkusil na sebe
znovu přilákat obrovu pozornost.
„Rekl jsi, že tě zabil polobůh," houkl. „Jak, když byl tak ti
těrný?"
„Ha! Myslíš, že ti to budu vysvětlovat? Byl jsem vytvořen
kvůli tomu, abych nahradil Dia, zrozen ke zničení vládce ob
lohy. Převezmu jeho trůn. Převezmu jeho ženu - a pokud mě
nebude chtít, nechám zemi zhltnout její životní sílu. To, co
vidíš před sebou, dítě, je jen má slabá forma. Sílím hodinu
od hodiny, až se stanu neporazitelným. Ale už teď tě dokážu
rozmáčknout na mastný flek!“
Zvedl se do plné výšky a natáhl ruku. Ze země vyrazil šes
timetrový oštěp. Popadl ho a zadupal dračíma nohama. Ruiny
se otřásly. Po celém dvoře se začaly znovu formovat nestvůry -
bouřkoví duchové, vlci a obři, všichni reagovali na volání krále
Gigantů.
„N o, paráda,“ vydechl Leo. „Ti nám chyběli jak další díra
do hlavy."
„Pospěšte sip o b íz e la je Héra.
„Já vím!" utrhl se na ni Leo.
„Spi, klícko," zabroukala Piper. „Hodná ospalá klícka. Ano,
mluvím na bandu hliněných chapadel. Vůbec to není divné."
Porfyrión přejel oštěpem vršek ruin, zničil komín a rozsy
pal po dvoře dřevo a kámen. „Takže, Diovo dítě! Já už s chvás
táním skončil. Teď je řada na tobě. Co nám řekneš o tom, jak
mě zničíš?"
Jason se podíval na kruh nestvůr, jak netrpělivě čekají
na pánův rozkaz, aby je roztrhaly na cucky. Leova pila pořád
vrčela a Piper dál drmolila, ale vypadalo to beznadějně. Héřina
klec už byla skoro plná hlíny.
„Já jsem syn Jupitera!" houkl a jen tak pro efekt povolal
vichry a zvedl se kousek od země. „Jsem dítě Říma, konzul
polobohů, prétor První legie." Jason nevěděl přesně, co to mele,
ale recitoval ta slova, jako by je říkal už mnohokrát předtím.
Vztáhl ruce, ukázal znak orla a písmena S PQ R a k jeho překva
pení obr ten cejch zřejmě poznal.
Porfyrión se chvíli tvářil vážně rozpačitě.
„Zabil jsem trojskou vodní nestvůru," pokračoval Jason.
„Svrhl jsem černý Kronův trůn a těmahle rukam a zničil Titána
Kríose. A teď zničím tebe, Porfyrióne, a nakrmím tebou tvé
vlastní vlky.“
„Páni, člověče," zam umlal Leo. „N ení červené maso ne
zdravé?"
Jason se vrhl na obra, odhodlaný ho roztrhat.
Představa, že by bojoval holýma rukam a se skoro desetimetro
vým nesmrtelným obrem, byla tak absurdní, že se i Gigant za
tvářil překvapeně. Jason napůl vylétl, napůl skočil a přistál
na obrově šupinatém hadím koleně. Lezl mu už po ruce, než si
Porfyrión vůbec uvědomil, co se stalo.
„Ty si troufáš?11
Jason se mu dostal na ramena a vytrhl mu z copů, prošpiko
vaných zbraněmi, meč. Zaječel: „Za Rím !“ a zabodl ho do nej-
bližšího vhodného cíle - do mohutného obrova ucha.
Z nebe sjel blesk, udeřil do meče a Jason odletěl. Dopadl
na zem a překulil se. Když vzhlédl, obr vrávoral. Vlasy mu ho
řely a jednu tvář měl zčernalou od blesku. Meč se mu v uchu
rozštípl. Po tváři se mu řinul zlatý ichor. Ostatní zbraně mu
v copech jiskřily a doutnaly.
Porfyrión málem upadl. Kruh nestvůr zavrčel a popošel do
předu — vlci a obři upírali oči na Jasona.
„Ne!“ vyjekl Porfyrión. Nabral rovnováhu a zlostně si polo-
boha měřil. „Já si ho zabiju sám .“
Zvedl oštěp a ten se rozzářil. „Chceš si hrát s bleskem, chla
pečku? N a to zapomeň. Já jsem Diova zhouba. Byl jsem vytvo
řen, abych tvého otce zničil, a to znamená, že vím přesně, co
zabije tebe?
Něco v Porfyriónově hlase Jasonovi napovídalo, že obr ne-
blufuje.
Na této výpravě si s přáteli vedli dobře. Společně dokázali
skvělé kousky. Ano, dokonce hrdinské kousky. Ale když obr
napřáhl oštěp, věděl Jason, že tenhle úder neodrazí.
Tohle je konec.
„A je to!“ zaječel Leo.
„Spát!“ nařídila Piper tak působivě, že se nejbližší vlci svali
li na zem a začali pochrupovat.
Klec z kamene a dřeva se rozpadla. Leo se prořezal základ
nou nejhustších provazců a zřejmě odřízl spojení klece s Gaiou.
Mříže se rozpadly na prach. Hlína kolem Héry se rozsypala.
Bohyně vyrostla a zazářila silou.
„A no!“ zaburácela. Odhodila černou róbu a odhalila bílé ša
ty a paže, ověšené zlatými šperky. Tvář měla hrozivou a krásnou
zároveň a v dlouhých černých vlasech jí zářila zlatá koruna.
„A teď se pomstím!"
Gigant Porfyrión couvl. Neřekl nic, ale věnoval Jasonovi
poslední nenávistný pohled. Bylo jasné, co tím chce říct: Příště.
Pak udeřil oštěpem do země a zmizel v ní, jako by naskočil na
skluzavku.
Nestvůry na dvoře začaly panikařit, ale nebylo úniku.
Héra se rozzářila ještě víc. Houkla: „Z akryjte si očí, mí
hrdinové!"
Ale Jason byl ještě v šoku. Pochopil ten rozkaz příliš pozdě.
Před jeho očima se Héra proměnila na supernovu, explodo
vala v prstenec energie, která okamžitě vypařila všechny ne
stvůry. Jason se zhroutil, to světlo se mu propálilo až do mozku
a jeho poslední myšlenka byla, že mu hoří tělo.