51. Kapitola
4. 1. 2014
Pip er si toho ze zbytku večera moc nepam atovala. Vylíčili
svůj příběh a odpověděli táborníkům na milion otázek, ale
nakonec si Cheirón všiml, jak jsou unavení, a poslal je do po
stele.
Bylo příjemné vyspat se na opravdové matraci a Piper byla
tak vyčerpaná, že okamžitě zabrala, což jí ušetřilo starosti, jaké
to bude, vrátit se do A frodítina srubu.
Druhý den ráno se probudila na svém lůžku a připadala si
silnější. Slunce se dralo okny dovnitř spolu s příjemným ván
kem, jako by bylo jaro, a ne zima. Ptáci zpívali. Nestvůry kví
lely v lese. Z jídelního pavilonu se nesla vůně snídaně — slanina,
palačinky a další úžasné věci.
Drew a její gang stály kolem postele a kabonily se na ni se
založenýma rukama.
„D obré ráno." Piper se posadila a usm ála se. „Krásný den.“
„Kvůli tobě přijdeme pozdě na snídani,” prohlásila Drew,
„a to znamená, že ty uklidíš srub na inspekci.1*
Před týdnem by byla Piper buď dala Drew facku, nebo se
zavrtala pod deku. Ted si vzpomněla na Kyklopy v Detroitu,
na Médeiu v Chicagu, na Midase, který ji proměnil ve zlato
v Omaze. Hleděla na Drew, která ji dřív tak trápila, a rozesmá
la se.
Samolibý výraz Drew se rozplynul. Couvla, pak si ale vzpo
mněla, že má být naštvaná. „C o si to —“
„Vyzývám tě k souboji,“ oznám ila jí Piper. „C o takhle v po
ledne v aréně? Můžeš si vybrat zbraně.“
Vylezla z postele, nenuceně se protáhla a zářivě se usm ála na
své spolubydlící. Zahlédla Mitchella a Lacy, kteří jí pomohli
sbalit se na výpravu. Váhavě se usmáli a těkali pohledem od
Piper k Drew jako na napínavém tenisovém zápase.
„Chyběli jste mi, lidi! “ prohlásila Piper. „Užijeme si to, až
budu hlavní instruktorka."
Drew zrudla jako paviání zadek. I její nejbližší pobočníci se
zatvářili trochu nervózně. Tohle v jejich scénáři nebylo.
„Ty vybreptla Drew. „Ty hnusná malá čarodějnice! Já tu
jsem nejdýl. Nemůžeš si jen tak —“
„Přijít a vyzvat tě na souboj?“ doplnila ji Piper. „Jistěže mů
žu. Táborová pravidla: přihlásila se ke mně Afrodíta. Absolvo
vala jsem výpravu, což je o jednu víc než ty. Pokud mám pocit,
že budu lepší, můžu tě vyzvat k boji. Pokud nechceš rovnou
odstoupit. Řekla jsem to správně, Mitchelli?"
„N aprosto správně, Piper.“ Mitchell se culil. Lacy poskako
vala jako jojo, jako by se zkoušela vznést.
Pár dalších lidí se začínalo křenit, zřejmě se bavili těmi bar
vami, které nabíral obličej Drew.
„Odstoupit?“ vyjekla Drew. „Ty ses zbláznila?"
Piper pokrčila rameny. Pak rychle jako had zajela rukou
pod polštář, vylovila Katoptris, vytáhla dýku z pochvy a vrazi
la hrot Drew pod bradu. Všichni ostatní bleskurychle couvli.
Jeden kluk narazil do toaletního stolku, až se z něj vznesl oblá
ček růžového pudru.
„Takže souboj," zaradovala se Piper. „Ale pokud nechceš
čekat až do poledne, klidně hned teď. Nastolila jsi v tomhle
srubu diktaturu, Drew. Silena Beauregardová byla moudřejší.
Afrodíta znam ená lásku a krásu. Afrodíta chce, abychom
k sobě byli milí. Sířili kolem sebe krásu. Afrodíta přináší
dobré přátele. Dobré časy. Dobré skutky. Nehodlá jenom vy
padat dobře. Silena udělala chyby, ale nakonec se postavila
za přátele. To proto je hrdinka. Já to tady hodlám napravit
a mám pocit, že mě v tom máma podpoří. Chceš to zjistit?"
Drew zašilhala na čepel dýky.
Uplynula vteřina. Pak dvě. Piper to bylo fuk. Cítila se na
prosto spokojeně a sebejistě. Muselo to být znát z jejího úsměvu.
„Já... odstupuju,“ zabručela Drew. „Ale jestli si myslíš, že ti
to někdy zapomenu, McLeanová —“
„N o, to doufám , že nezapomeneš," kývla Piper. „A ted ma
zej do jídelního pavilonu a vysvětli Cheirónovi, proč máme
zpoždění. Bude změna ve vedení srubu.“
Drew couvala ke dveřím. Nešli za ní ani její nejbližší poboč
níci. Už se chystala vyjít, když Piper dodala: „Jo, a víš co, Drew,
zlato?“
Bývalá instruktorka se neochotně ohlédla.
„Pokud by sis náhodou myslela, že nejsem opravdová dce
ra Afrodíty,“ poznam enala Piper, „ať tě ani nenapadne podívat
se na Jasona Gracea. M ožná to ještě neví, ale je můj. Jestli se
někdy o něco pokusíš, nacpu tě do katapultu a vystřelím přes
záliv.“
Drew se obrátila tak rychle, že narazila do dveří. A byla
pryč.
Srub ztichl. Táborníci hleděli na Piper. Touhle částí si neby
la jistá. Nechtěla vládnout strachem. Nebyla jako Drew, ale
nevěděla, jestli ji přijmou.
Pak Afrodítini táborníci sam i od sebe zajásali tak hlasitě, že
to muselo být slyšet po celém táboře. Vyhnali Piper ze srubu,
zvedli si ji na ramena a nesli ji až k jídelnímu pavilonu - ještě
v pyžamu a s rozcuchanými vlasy, ale to jí bylo jedno. Ještě
nikdy si nepřipadala tak dobře.
Odpoledne už byla Piper převlečená do pohodlného táboro
vého oblečení a měla za sebou dopolední zam ěstnání v čele
Afrodítina srubu. Byla zralá na volno.
Nadšení z vítězství ji už trochu opustilo, protože měla
schůzku v hlavní budově.
Cheirón ji uvítal na přední verandě ve své lidské podobě,
nacpaný do kolečkového křesla. „Pojď dovnitř, moje milá. Vi-
deorozhovor je připraven.”
Jediný počítač v táboře měl v kanceláři Cheirón a celý pokoj
byl zaštítěn bronzovými pláty.
„Polobohové a technologie, to nejde dohromady,“ vysvětlo
val Cheirón. „Telefonáty, textovky, dokonce i surfování po in
ternetu — to všechno může přilákat nestvůry. Zrovna letos
na podzim jsm e museli v jedné škole v Cincinnati zachraňovat
mladého hrdinu, který si vygoogloval gorgony a poznal je víc,
než chtěl, ale o to teď nejde. Tady v táboře jste chránění. Ale
stejně... snažíme se být opatrní. Budeš moci mluvit jenom pár
minut.“
„Chápu,'1 přikývla Piper. „D ěkuju vám, Cheiróne.11
Usm ál se a vyjel z kanceláře. Piper zaváhala, než zmáčkla
tlačítko volání. Cheirónova kancelář byla přecpaná a útulná.
Jednu stěnu pokrývala trička z různých shromáždění — ZÁBAVNÍ
KONÍCI ’09 Vegas, ZÁBAVNÍ KONÍCI ’10 Honolulu a tak dál.
Piper nevěděla, kdo jsou Zábavní koníci, ale soudě podle skvrn,
spálenin a děr od zbraní v těch tričkách to musela být dost
divoká setkání. Na polici nad Cheirónovým stolem ležel sta
rý přenosný magnetofon s kazetam i, označenými „Dean M ar
tin11 a „Frank Sinatra" a „Největší hity čtyřicátých let“. Cheirón
byl tak starý, že Piper uvažovala, jestli to znam ená čtyřicátá
léta devatenáct set, osm náct set nebo prostc jenom čtyřicátá
léta.
Ale většina prostoru na zdech byla polepena fotografiemi
polobohů, něco jako síň slávy. Na jednom novějším snímku
byl kluk s tmavými vlasy a zelenýma očima. Protože se držel
za ruku s Annabeth, usoudila Piper, že to musí být Percy
Jackson. N a starších fotkách poznala známé lidi: byznysmeny,
sportovce a dokonce pár herců, tátových známých.
„To se podívejme,11 podivila se.
Piper uvažovala, jestli se jednoho dne na té stěně objeví i je
jí fotka. Poprvé si připadala, jako by byla součástí něčeho vět
šího, než je sama. Polobohové už existují celá staletí. Všechno,
co dělala, dělala pro ně pro všechny.
Zhluboka se nadechla a zmáčkla klávesu. Obrazovka ožila.
Z tátovy kanceláře se na ni šklebil Gleeson Hedge. „Vidělas
zprávy?11
„Těm se nedá utéct," povzdechla si Piper. „D oufám , že víte,
co děláte.“
Cheirón jí při obědě ukázal noviny. Tátovo záhadné objeve
ní proniklo až na první stránky. Osobní asistentka Jane dosta
la vyhazov za to, že kryla jeho zmizení a že nezavolala policii.
Nový personál najal a osobně schválil Gleeson Hedge, „životní
kouč“ Tristana M cLeana. Podle novin pan McLean tvrdil, že
si z minulého týdne na nic nepamatuje, a média tu historku
úplně hltala. Někdo to považoval za dokonalý reklamní tah
k nějakému novému filmu - možná bude M cLean hrát muže
se ztrátou paměti? Jin í si mysleli, že ho unesli teroristé nebo
vášniví fanoušci nebo že hrdinně unikl únoscům, chtivým vý
kupného, s nasazením svých neuvěřitelných bojových schopností
krále Sparty.
„Jde to skvěle," ujišťoval ji Hedge. „Ale neboj. Asi tak měsíc
ho budeme držet v ústraní, než ta pozornost vychladne. Tvůj
táta má na práci důležitější věci - třeba odpočívat a povídat si
se svou dcerou."
„M oc si tam v Hollywoodu nezvykejte, Gleesone," poradila
mu Piper.
Hedge si odfrkl. „D ěláš si legraci? Vedle těch lidí tady by
i Aiolos vypadal při smyslech. Vrátím se, hned jak to půjde, ale
nejdřív postavíme tvého tátu na nohy. Je to dobrý chlap. Jo,
a mimochodem, vyřídil jsem tam tu maličkost. Parková letecká
služba v zálivu zrovna dostala anonymní dar, novou helikopté
ru. A ta pilotka, co nám pomohla? Ta získala moc výhodnou
nabídku, lítat pro pana M cLeana."
„Díky, Gleesone," usmála se Piper. „Za všechno."
„Jo, jasně. Já to nedělám schválně. Jsem takový úžasný sám
od sebe. A když mluvíme o Aiolovi, seznam se s novou asistent
kou svého otce.“
Hedge se posunul a do kamery se usmála rozkošná mladá
dám a.
„M ellie?" Piper na ni zůstala hledět, ale byla to určitě ona:
ta aura, která jim pomohla uniknout z Aiolovy pevnosti. „Vy
teď pracujete u mého táty?“
„N ení to báječné?“
„Ví on, že jste - no - větrná nymfa?"
„Kdepak. Ale tu práci miluji. Je to - hm - lehké jako vánek."
Piper si nemohla pomoci, musela se zasmát. „To jsem ráda.
Je to bezva. Ale kde —“
„Momentík.“ Mellie políbila Gleesona na tvář. „Pojď, ty
starý kozle. Nezaclánějme už tady."
„Co?“ chtěl vědět Hedge. Ale Mellie ho odtáhla a zavolala:
„Pane McLeane? Máte ji tady!“
Za vteřinu se objevil otec.
Rozzářil se, když ji uviděl. „Piper!"
Vypadal výborně - zase jako obyčejně, hnědé oči mu zářily,
na bradě měl půldenní strniště, vlasy čerstvě zastřižené, sebe
jistě se usmíval, jako by se chystal na plac točit scénu. Piper se
ulevilo, ale bylo jí i trochu smutno. Návrat k tomuhle normálu
nebyl tak úplně to, co chtěla.
V duchu si spustila stopky. Při podobném hovoru v pracov
ní den měla tátu pro sebe málokdy déle než třicet vteřin.
„Ahoj,“ pozdravila tiše. „Jsi v pořádku?"
„Zlato, je mi moc líto, že jsem tě vystrašil s tím zmizením.
Já neví m .Ús m ěv zakolísal a Piper viděla, že se snaží vzpo
menout - zachytit vzpom ínku, kterou by měl mít, ale neměl.
„Já nevím, co se vlastně stalo, upřímně. Ale jsem v pohodě.
Toho kouče Hedgea mi poslalo sam o nebe."
„Sam o nebe,“ opakovala. Zajímavě řečeno.
„Rekl mi o té tvé nové škole," pokračoval táta. „Skoda, že to
nevyšlo s Wilderness, ale mělas pravdu. Jane udělala chybu. Byl
jsem hlupák, že jsem ji poslechl."
Zbývalo tak deset vteřin. Ale táta mluvil upřímně, jako by
se vážně cítil provinile.
„Ty si na nic nepamatuješ?" zeptala se trochu teskně.
„Jistěže ano,“ prohlásil.
Po krku jí přejel mráz. „Ano?"
„Pamatuju si, že tě mám rád," prohlásil. „A jsem na tebe
pyšný. Jsi v té nové škole spokojená?"
Piper zam rkala. Přece se teď nerozbrečí. Po tom všem, co
měla za sebou, by to bylo absurdní. „Jo, tati. Je to spíš jako tá
bor než škola, ale ... Jo, myslím, že tu budu spokojená."
„Volej mi tak často, jak budeš moct," pobídl ji. „A na Váno
ce přijeď domů. A Piper..
„Ano?"
Dotkl se obrazovky, jako by chtěl dosáhnout až k ní. „Jsi úžas
ná mladá dáma. Neříkám ti to často. Moc mi připomínáš tvou
mámu. Byla by na tebe pyšná. A děda Tom zasmál se, vždyc
ky říkal, že budeš mít ten nejsilnější hlas z celé rodiny. Abys vě
děla, jednoho dne mě zastíníš. Lidi si mě budou pamatovat jako
otce Piper McLeanové, a to je to nejlepší, co si umím představit."
Piper se pokusila odpovědět, ale bála se, že se neovládne.
A tak se jen dotkla prsty obrazovky a přikývla.
Mellie v pozadí něco řekla a táta si povzdechl. „Volá studio.
Omlouvám se, zlato." A vážně to znělo tak, že mu to vadí.
„To nic, tati,“ povedlo se jí říct. „M ám tě ráda.“
Zam rkal na ni. Pak obrazovka ztemněla.
Pětapadesát vteřin? Možná i celá minuta.
Piper se usmála. Malé zlepšení, ale i to je pokrok.
Na společném prostranství našla Jasona, jak odpočívá na lavici
s basketbalovým míčem u nohou. Byl zpocený po tréninku, ale
stejně mu to v oranžovém triku a krátkých kalhotách slušelo.
Jizvy a modřiny z výpravy se mu hojily díky péči Apollónova
srubu. Ruce i nohy měl svalnaté a opálené - což ji rozptylovalo
jako obyčejně. Krátce ostříhané světlé vlasy odrážely odpoled
ní světlo a vypadaly, jako by se měnily na Midasovo zlato.
„Ahoj," usmál se. „Jak to šlo?“
Vteřinku jí trvalo, než se soustředila. „H m? Jo, jasně. Dobře.“
Posadila se vedle něj a společně se dívali, jak táborníci chodí
sem a tam. Dvě holky od Démétér zlobily dva Apollónovy klu
ky - nechávaly jim u nohou růst trávu, když stříleli na koš.
U táborového obchodu vyvěšovaly Hermovy děti ceduli s ná
pisem: LÉTAJÍCÍ BOTY, MÍR NĚ OBNOŠENÉ, DNES 50% SLEVA!
Arésovi táborníci si natahovali kolem srubu nový ostnatý drát.
U Hypnose se pochrupovalo. Norm ální táborový den.
Afrodítiny děti mezitím pozorovaly Piper a Jasona a tvářily
se jakoby nic. Piper měla dojem, že si předávají peníze, jako by
se sázely, jestli bude pusa.
„Vyspal ses?“ zeptala se ho.
Podíval se na ni, jako by mu četla myšlenky. „M oc ne. Sny.“
„O minulosti?"
Přikývl.
Nevyptávala se. Pokud spustí sám , dobře, ale věděla, že ho
nemůže nutit. Nevadilo jí ani to, že všechno, co o něm ví, vy
chází hlavně ze tří měsíců falešných vzpomínek. Umíš vycítit
možnosti, řekla jí máma. A Piper si umínila, že z těch možnos
tí udělá skutečnost.
Jason roztočil míč. „N ení to nic moc,“ varoval ji. „Ty vzpo
mínky nejsou dobré pro - pro nikoho z nás “
Piper byla přesvědčená, že se chystal říct pro nás — jako pro
ně dva, a uvažovala, jestli si vzpomněl na nějakou holku z mi
nulosti. Ale nenechala se tím otrávit. Takový slunný den jako
dneska - Jasonovu společnost jí nic nepokazí.
„M y to nějak vyřešíme," ujistila ho.
Podíval se na ni váhavě, jako by jí chtěl moc věřit. „A nna
beth a Ráchel dneska večer dorazí na setkání. Asi bych měl
počkat s vysvětlováním do té doby..
„Dobře." Uškubla si stéblo trávy u nohou. Věděla, že je oba
čekají nebezpečné věci. Bude muset zápasit s Jasonovou minu
lostí a možná ani nepřežijí tu válku s obry. Ale zatím jsou oba
živí a ona si um ínila si tu chvilku vychutnat.
Jason si ji ostražitě měřil. Znam ení na předloktí vypadalo
ve slunečním světle namodrale. „M áš dobrou náladu. Jak víš,
že to bude všechno fungovat?"
„Protože nás povedeš," prohlásila jednoduše. „Půjdu za te
bou, kam budeš chtít."
Jason zam rkal. Pak se pomalu usmál. „To říkáš nebezpeč-
v c<
nou vec.
„Jsem nebezpečná holka.“
„No, to ti věřím."
Zvedl se a oprášil si kalhoty. Podal jí ruku. „Leo říkal, že
nám chce něco ukázat v lese. Jdeš?“
„To si nenechám ujít.“ Chytila se jeho ruky a vstala.
Chvilku se drželi za ruce. Jason k ní naklonil hlavu. „Měli
bychom jít.“
„Jasně,“ přikývla. „Jenom moment.“
Pustila mu ruku, vytáhla z kapsy kartičku - tu stříbrnou
vizitku, kterou jí dala Thalia za Artem idiny Lovkyně. Upustila
ji do koše na oheň a dívala se, jak hoří. V Afrodítině srubu se
odted nebudou lámat žádná srdce. Zádně rituály puklého srd
ce nepotřebují.
Její sourozenci na druhé straně prostranství vypadali zkla
maně, že neviděli pusu. Začínali si vyplácet sázky.
Ale Piper to nevadilo. Byla trpělivá a viděla spoustu mož
ností.
,Jdem e,“ zavelela Jasonovi. „M usíme toho moc naplánovat."