54. Kapitola
4. 1. 2014
Jason čekal sám ve srubu číslo jedna.
Annabeth a Ráchel měly každou chvíli dorazit na setkání
hlavních instruktorů a Jason potřeboval čas na přemýšlení.
Předchozí noc měl takové sny, že se mu nechtělo se s nimi
svěřovat - dokonce ani Piper. Paměť mu pořád obalovala ml
ha, ale kousky a útržky se mu vracely. Ta noc, kdy ho Lupa
zkoušela ve Vlčím domě, aby se rozhodlo, jestli z něj bude mlá
dě nebo potrava. Pak dlouhá cesta na jih d o... na to si nevzpo
mínal, ale viděl záblesky svého starého života. Den, kdy mu
vypálili ten znak na ruku. Den, kdy ho zvedli na štít a prohlá
sili prétorem. Tváře přátel: Dakota, Gwendolyn, Házel, Bobby.
A Reyna. Určitě tam byla holka jménem Reyna. Nevěděl, co
pro něj znamenala, ale nutilo ho to uvažovat, co cítí k Piper —
a jestli nedělá něco špatného. Problém byl, že měl Piper moc
rád.
Jason si přestěhoval věci do výklenku v rohu, kde dřív spá
vala sestra. Vrátil Thaliinu fotku zpátky na zeď, aby se necítil
sám. Vzhlédl na zakaboněnou sochu Dia, mocnou a hrdou, ale
už ho neděsila. Byl z ní jen smutný.
„Já vím, že mě slyšíš," promluvil Jason k soše.
Socha neřekla nic. Namalované oči jako by na něj hleděly.
„Kdybych si tak s tebou mohl promluvit osobně," pokra
čoval Jason, „ale chápu, že to nemůžeš udělat. Římští bohové
neradi jednají se smrtelníky a - no, ty jsi vládce. Musíš jít pří
kladem/'
Další ticho. Jason doufal v nějaké znamení - silnější za
hřmění než obvykle, jasné světlo, úsměv. Ne, to radši ne. Úsměv
té sochy by ho vyděsil.
„Pamatuju si na některé věci," řekl. Čím déle mluvil, tím si
byl jistější. „Vzpomínám si, že je těžké být syn Jupitera. Všichni
se na mě vždycky dívali jako na vůdce, ale já si připadal sám.
Tam na Olym pu ti asi musí být stejně. Ostatní bohové po
chybují o tom, co rozhodneš. Někdy musíš udělat těžkou volbu
a ostatní tě kritizují. A nemůžeš mi přijít na pomoc jako ostatní
bohové. Musíš si udržovat odstup, aby to nevypadalo, že
máš oblíbence. Chtěl jsem jenom asi říct...“
Jason se pořádně nadechl. „Já to všechno chápu. To je v po
řádku. Udělám, co se dá. Budu se snažit, abys na mě byl pyšný.
Ale vážně by se mi hodilo trochu vedení, tati. Jestli je něco, co
můžeš udělat - pomoz mi, abych mohl pomoct přátelům.
Mám strach, že kvůli mně umřou. Nevím, jak je chránit."
Vzadu na krku ho zabrnělo. Uvědomil si, že za ním někdo
stojí. Obrátil se a objevil ženu v černém rouchu s kapucí, s pláš
těm z kozí kůže kolem ramen a římským mečem - gladiusem -
v rukou.
„Héro," vydechl.
Stáhla si kapuci. „Pro tebe jsem byla vždycky Juno. A tvůj
otec ti už poslal vedení, Jasone. Poslal ti Piper a Lea. Nem áš je
jenom na starosti. Jsou to taky tví přátelé. Poslouchej je a pove
deš si dobře."
„Poslal vás sem Jupiter, abyste mi to řekla?“
„N ikdo mě nikam neposílá, hrdino,” odsekla. „Já nejsem
žádný posel.“
„Ale zapletla jste mě do tohohle. Proč jste mě dostala sem
do tábora?"
„M yslím, že to víš,‘c pronesla Juno. „Bylo nutné vyměnit
vůdce. To je jediná cesta, jak překlenout tu propast.11
„Já to nechtěl.11
„Ne. Ale Zeus dal tvůj život mně a já ti pomáhám naplnit
tvůj osud."
Jason se snažil potlačit vztek. Shlédl na své oranžové tábo
rové tričko, na znaky na ruce a věděl, že ty věci k sobě nesedí.
On sám byl rozpor — směs podobně nebezpečná jako to, co
míchala Médeia.
„Nevrátila jste mi všechny vzpomínky," postěžoval si.
„I když jste mi to slíbila."
„Většina jich časem přijde," ujistila ho Héra. „Ale cestu zpát
ky si musíš najít sám. Potřebuješ těch pár měsíců se svými no
vými přáteli, novým domovem. Získáš si jejich důvěru. Až vy
pluješ na té vaší lodi, budeš už v tomto táboře vůdcem. A budeš
připraven stát se prostředníkem mezi dvěma velkými silami."
„A co když mi neříkáte pravdu?" zeptal se. „Co když to dě
láte, abyste vyvolala další občanskou válku?"
Héřin výraz se nedal rozluštit - pobavení? Pohrdání? Sym
patie? Možná všechno dohromady. I když vypadala jako člo
věk, Jason věděl, že jím není. Pořád v duchu viděl to oslňující
světlo - pravou podobu bohyně, která se mu vypálila do moz
ku. Byla Juno a Héra. Existovala na mnoha místech najednou.
Nikdy nejednala přímočaře.
„Jsem bohyně rodiny,“ zdůraznila. „A má rodina už je roz
dělená moc dlouho."
„Rozdělili nás, abychom se navzájem nepozabíjeli,“ namítl
Jason. „To mi připadá jako dost dobrý důvod.“
„To proroctví žádá, abychom se změnili, Giganti povstanou.
Každého může zabít jen bůh a polobůh společně. Ti poloboho
vé musí být sedm největších hrdinů své doby. A bohužel jsou
rozděleni na dvě místa. Pokud to tak zůstane, nemůžeme vy
hrát. Gaia s tím počítá. Musíš sjednotit hrdiny Olympu a spo
lečně musíte vyplout proti bohům na starověké bojiště Řecka.
Jen tak se dají bohové přesvědčit, aby se k vám přidali. Bude
to ta nejnebezpečnější výprava, jakou kdy děti bohů podnikly.“
Jason znovu vzhlédl k zakaboněné otcově soše.
„To není fér,“ zabručel. „M ůžu všechno zničit.1'
„M ůžeš," pokývla hlavou Héra. „Ale bohové hrdiny potře
bují. Vždycky jsme vás potřebovali."
„I vy? Myslel jsem, že hrdiny nesnášíte."
Bohyně mu věnovala pobavený úsměv. „M ám tuhle pověst.
Ale pokud chceš slyšet pravdu, Jasone, často závidím ostatním
bohům jejich smrtelné děti. Vy polobohové můžete spojit oba
světy. Myslím, že to vašim božským rodičům - dokonce i to
mu zatracenému Jupiterovi - pom áhá pochopit smrtelný svět
lépe než mně."
Juno si povzdechla tak nešťastně, že Jasonovi i přes jeho
vztek bylo bohyně málem líto.
„Jsem bohyně m anželstv íp okračovala . „N emám v povaze
nevěrnost. M ám jenom dvě božské děti - Arése a Héfaista -
a obě mě zklamaly. Nemám k dispozici žádné smrtelné hrdiny,
a proto jsem tak často zahořklá vůči polobohům - Héraklovi,
Aeneásovi, všem. Ale proto jsem si taky oblíbila prvního Iásó-
na, čirého smrtelníka, který neměl vedení žádného božského
rodiče. A proto jsem ráda, že mi tě Zeus dal. Budeš mým šam
piónem, Jasone. Budeš největším z hrdinů a zajistíš jednotu
polobohů, a tím i Olympu."
Její slova ho tížila jako pytle s pískem. Přede dvěma dny by
ho děsilo pomyšlení, že povede polobohy z Velkého proroctví,
vypluje bojovat s Giganty a zachraňovat svět.
Děsil se toho pořád, ale něco se změnilo. Nepřipadal si už
sám . Měl teď přátele a domov, za který mohl bojovat. Měl do
konce i božskou ochránkyni, která na něj dává pozor, a to už
muselo něco znamenat, i když nevypadala moc důvěryhodně.
Jason musel přijmout svůj osud, stejně jako to udělal, když
čelil Porfyriónovi holýma rukama. Jistě, vypadalo to beznaděj
ně. Mohl by umřít. Ale přátelé na něj spoléhají.
„A co když neuspěju?“ zeptal se.
„Velké vítězství vyžaduje velké riziko,“ připustila. „N euspě
ješ, a dojde ke krveprolití, jaké jsme ještě neviděli. Poloboho-
vé se navzájem zničí. Giganti obsadí Olymp. Gaia se probudí
a země setřese všechno, co jsme budovali víc než pět tisíciletí.
Bude to konec náš všech.“
„N o, to je teda mazec.“
Někdo zabušil na dveře srubu.
Héra si přetáhla kapuci přes hlavu. Pak podala Jasonovi g/#-
dius v pochvě. „Vezmi si to místo své ztracené zbraně. Zase si
promluvíme. Ať se ti to líbí, nebo ne, Jasone, jsem tvá ochrán-
kyně a představuji tvé spojení s Olympem . Potřebujeme se na
vzájem."
Bohyně se rozplynula, dveře vrzly, otevřely se a do srubu ve
šla Piper.
„Annabeth a Ráchel dorazily," oznámila. „Cheirón svolal
shromáždění."