Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. Kapitola

4. 1. 2014

 VI

LEO
v
„Ja k umřel?" zeptal se Leo. „M yslím Beckendorf."
Will Solace se vlekl dál. „Výbuch. Beckendorf a Percy Jackson
odpálili výletní lod plnou nestvůr. Beckendorf se z ní nedostal."
A zase to jméno - Percy Jackson, ztracený kluk Annabeth.
Ten tady musel mít prsty ve všem, pomyslel si Leo.
„Takže ten Beckendorf byl hodně oblíbený?" zeptal se Leo.
„M yslím - než vyletěl do vzduchu?"
„Byl ohromný," potvrdil Will. „Když umřel, nesl to těžce ce­
lý tábor. Jake se stal hlavním instruktorem uprostřed války.
Vlastně stejně jako já. Jake se moc snažil, ale nikdy nechtěl být
vůdcem. On jenom rád něco vyrábí. A po válce se to začalo ka­
zit. Vozy srubu číslo devět vybuchovaly. Jejich roboti nefungova­
li. Vynálezy se jim začaly kazit. Bylo to jako prokletí a nakonec
se tomu tak začalo říkat - prokletí srubu číslo devět. A pak měl
Jake tu nehodu - "
„A ta měla něco společného s tím jejich problémem," hádal
Leo.
„Pracují na tom," přisvědčil Will bez velkého nadšení. „A už
jsme tady.“
Kovárna vypadala, jako by v řeckém parthenonu přistála
parní lokomotiva a pak s ním srostla dohromady. Zdi um ou­
něné od sazí lemovaly bílé mramorové sloupy. Komíny chrlily
kouř na zdobný štít s vytesanými bohy a nestvůrami. Budova
stála na kraji potoka a několik vodních kol otáčelo řadou bron­
zových soukolí. Leo slyšel zevnitř skřípání strojů, hučící oheň
a kladiva bušící do kovadlin.
Prošli dveřmi a dvanáct kluků a holek, kteří tam porůznu
pracovali, ztuhlo. Hluk umlkl až na hukot výhně a klapot kol
a páček.
„Zdar, lidi,“ pozdravil Will. „Tohle je váš nový brácha Leo -
hm, jak dál?“
„Valdez.“ Leo se rozhlédl po ostatních tábornících. Vážně je
s nimi všemi příbuzný? Měl bratrance z velkých rodin, ale od­
jakživa žil sám s mám ou - dokud neumřela.
Jeho sourozenci ho obklopili a začali mu potřásat rukou
a představovat se. Jm éna mu splývala dohrom ady: Shane,
Christopher, Nyssa, Harley (jo, jako ta motorka). Leo věděl, že
si to nezapamatuje. Bylo jich moc. Bylo toho na něj všeho moc.
Nikdo se nikomu nepodobal - různé typy tváří, odstíny
kůže, barvy vlasů, výšky. Nikdo by nikdy neřekl: A, klan hé-
faistovců! Ale všichni měli silné ruce, hrubé a s mozoly, flekaté
od oleje. I malý Harley, kterému nemohlo být víc než osm,
vypadal, že by zvládl šest kol s Chuckem Norrisem, a ani by se
nezapotil.
A měli společnou i jakousi posmutnělou vážnost. Stáli s ra­
meny svěšenými, jako by jim život dal co proto. Několik lidí
mělo i fyzické rány. Leo napočítal dvě ruce v závěsu, jedny ber­
le, pásku přes oko, obvaz a asi sedm tisíc náplastí.
„Tak jo !“ rozhlédl se Leo. „Slyšel jsem, že tahle parta umí
pěkně pařit!"
Nikdo se nezasmál. Všichni na něj jen zírali.
Will Solace poplácal Lea po rameni. „N echám vás tu, abys­
te se seznámili. Zavedete někdo Lea do jídelny, až bude čas?“
„Já to udělám,“ přihlásila se jedna z holek. Nyssa, vzpomněl
si Leo. Měla na sobě maskovací kalhoty, vestu, jež odhalovala
snědé paže, a červený šátek přes kštici tmavých vlasů. Až na ná­
plast se smajlíkem na bradě vypadala jako filmová akční hrdin­
ka, která každou chvilku popadne kulomet a začne kosit ne­
přátelské mimozemšťany.
„Paráda,“ zašklebil se Leo. „Vždycky jsem si přál ségru, kte­
rá by mi uměla namlátit."
Nyssa se neusmála. „Pojď, ty šašku. Ukážu ti to tady.“
Leo nebyl v dílně žádný nováček. Vyrůstal kolem automecha­
niků a elektrického nářadí. M ám a si dělala legraci, že jeho prv­
ní dudlík byl klíč na matice. Ale takové místo jako táborovou
kovárnu ještě neviděl.
Jeden kluk pracoval na válečné sekeře. Zkoušel ostří na be­
tonové desce. Pokaždé, když máchl, zajela sekera do plátu ja­
ko do roztaveného sýra, ale kluk se netvářil spokojeně a dál ji
brousil.
„C o chce tou věcí zabít?" zeptal se Leo Nyssy. „Válečnou
lod?“
„To nikdy nevíš. Ani u božského bronzu
„To je nějaký kov?“
Přikývla. „Těží se na samotném Olympu. Hrozně vzácný.
Zkrátka, nestvůry se po jeho doteku obyčejně rozpadnou, ale
ty velké a silné mívají dost tvrdou kůži. Například drákoni - “
„Myslíš draky?"
„To je podobný druh. Dozvíš se ten rozdíl v lekcích boje
s nestvůrami “
„Lekce boje s nestvůrami. Jo, v tom už mám černý pásek.“
Nehnula ani koutkem. Leo doufal, že takhle vážná není
pořád. Tátova strana rodiny přece musí mít aspoň nějaký smysl
pro humor, ne?
Minuli pár kluků, kteří vyráběli nějakou bronzovou nata-
hovací hračku. Aspoň to tak vypadalo. Byl to patnácticentime­
trový kentaur - napůl člověk, napůl kůň - ozbrojený miniatur­
ním šípem. Jeden táborník mu zatočil oháňkou a přístroj ožil.
Rozběhl se po stole, ječel: „Sm rt kom árům ! Sm rt komárům!”
a pálil na všechno v dohledu.
Zřejmě se to nestalo poprvé, protože všichni věděli, že mají
padnout na zem, až na Lea. Do košile se mu zabodlo šest šípů
jako jehličky, než jeden táborník popadl kladivo a rozmlátil
kentaura na kusy.
„Pitomé prokletí!" Táborník máchl kladivem k nebi. „Chtěl
jsem jenom kouzelného zabijáka štěnic! Je to tak moc?“
„Au,“ ozval se Leo.
Nyssa mu vytáhla jehličky z košile. „N ic to není. Pojďme
dál, než ho přestavěj í.“
Šli dál a Leo si třel hruď. „Takové věci se stávají často?"
„Poslední dobou," povzdechla si Nyssa, „se všechno, co po­
stavíme, nějak pokazí."
„Kvůli tomu prokletí?"
Nyssa se zamračila. „Já na prokletí nevěřím. Ale něco je
špatně. A pokud nevyřešíme ten problém s drakem, bude to
ještě horší.“
„Problém s drakem?11 Leo doufal, že mluví o miniaturním
drakovi, třeba proti švábům, ale měl pocit, že tolik štěstí mít
nebude.
Nyssa ho zavedla k velké mapě na zdi, kterou studovala
dvojice dívek. Mapa ukazovala tábor — půlkruh země se záli­
vem na severním pobřeží Long Islandu, lesem na západě, sruby
na východě a prstencem kopců na jihu.
„M usí být v kopcích,11 tvrdila první holka.
„V kopcích jsme hledali,11 nam ítla druhá. „Les je lepší
skrýš.11
„Ale už jsme nastavili pasti
„Počkat," zarazil je Leo. „Vy jste ztratili draka? Opravdického
velkého draka?11
„Je to bronzový drak,11 vysvětlila Nyssa. „Ale ano, je to ro­
bot v životní velikosti. Héfaistův srub ho postavil kdysi dáv­
no. Pak se ztratil v lesích, ale před pár lety ho Beckendorf našel
rozpadlého na kusy a znovu ho postavil. Ten drak pomáhal
chránit tábor, ale je trochu, hm, nevypočitatelný.11
„Nevypočitatelný,11 opakoval Leo.
„N ěco v něm přeskočí a začne bořit sruby, zapalovat lidi,
zkouší žrát satyry.11
„S tím by člověk fakt nepočítal.11
Nyssa přikývla. „Beckendorf byl jediný, kdo ho uměl zvlád­
nout. Pak umřel a s tím drakem to šlo z kopce. Nakonec úplně
zešílel a utekl. Občas se ukáže, něco rozbije a zas zmizí. Všich­
ni od nás čekají, že ho najdeme a zničíme ho
„Zničíte?“ vyděsil se Leo. „Vy máte bronzového draka v ži­
votní velikosti, a chcete ho zničit?“
„Chrlí oheň,“ vysvětlovala Nyssa. „Je to zabiják a nedá se
ovládnout."
„Ale je to drak! Páni, to je boží. Nemůžete se s ním domlu­
vit, nějak ho ovládnout?"
„Zkusil to Jake Mason. Viděls, jak to dopadlo."
Leo pomyslel na Jakea v sádrovém krunýři, jak leží sám
na svém kavalci. „Ale stejně —"
„Jiná možnost není." Nyssa se obrátila k dívkám. „Zkusíme
další pasti v lesích - tady, tady a tady. Jako návnadu do nich
nastražíme motorový olej viskozity třicet."
„Ten drak to pije?" zajímal se Leo.
„Jo." Nyssa si smutně povzdechla. „M íval ho rád s omáčkou
tabasco těsně před spaním. Pokud se chytí do pasti, nastoupí­
me s rozprašovači kyseliny - ta mu rozleptá hřbet. Pak vezme­
me řezačky kovu... a skončíme to."
Všechny se tvářily smutně. Leo si uvědomil, že toho draka
nechtějí zabít o nic víc než on.
„Poslouchejte," začal. „M usí existovat nějaká jiná cesta."
Nyssa se tvářila pochybovačně, ale pár dalších táborníků
nechalo práce a popošlo blíž, aby slyšeli, o čem je řeč.
„A jaká?" zeptal se jeden. „Ta věc chrlí oheň. Nedá se k ní
ani přiblížit."
Oheň, pomyslel si Leo. Páni, o ohni by jim toho mohl vy­
právět... Ale musel si dát pozor, i když to byli bratři a sestry.
Zvlášť když s nimi má žít.
„N o..." Zaváhal. „Héfaistos je bůh ohně, ne? To nikdo
z vás nemá proti ohni odolnost nebo co?"
Nikdo se netvářil, že je to bláznivá otázka. Ulevilo se mu,
ale Nyssa vážně zavrtěla hlavou.
„To dokážou Kyklopové, Leo. Ale my, polobožské Héfais-
tovy děti... my máme jenom šikovné ruce. Jsm e stavitelé, ře­
meslníci, zbrojíři a tak podobně."
Leo svěsil ramena. „Aha.“
Jeden kluk v černém si vzpomněl: „N o, kdysi dávno —“
„Jasně, ano,“ uznala Nyssa. „Kdysi dávno se občas rodily
Héfaistovy děti, které uměly ovládat oheň. Ale bývalo to moc,
moc vzácné. A vždycky nebezpečné. Takový polobůh ohňonoš
tu nebyl už celá staletí. Poslední..." Podívala se na jednu dívku,
aby jí pomohla.
„Šestnáct set šedesát šest,“ spustila ta holka. „Chlapík jmé­
nem Thomas Faynor. Založil velký požár Londýna a zničil vět­
šinu města.“
„Správně,“ přikývla Nyssa. „Když se objeví takové Héfaisto-
vo dítě, obyčejně to znamená, že se blíží katastrofa. A my další
katastrofy nepotřebujeme.”
Leo se pokusil nedat na sobě nic znát, což nebyla jeho silná
stránka. „Už to asi chápu. Ale je to bída. Kdyby člověku neva­
dily plameny, mohl by se k drakovi dostat.“
„A on by ho pak zabil drápy a tesáky,“ povzdechla si Nyssa.
„N ebo ho prostě rozšlápl. Ne, musíme ho zničit. Věř mi, kdyby
se přišlo na nějaké jiné řešení...“
Nedořekla to, ale Leo ji pochopil. Tohle byla velká zkouška
celého srubu. Kdyby dokázali něco, co zvládl jenom Becken­
dorf, kdyby přemohli draka a nezabili ho, pak by to prokletí
možná zmizelo. Ale došly jim nápady. Ten, kdo zjistí, jak si
s tím poradit, bude hrdina.
Z dálky zadul roh z lastury. Táborníci si začali sbírat nástro­
je a plány. Leo si ani neuvědomil, že je tak pozdě, ale podíval
se z oken a viděl, že zapadá slunce. To se mu s jeho poruchami
pozornosti někdy stávalo. Když se nudil, vlekla se mu školní
padesátiminutovka jako šest hodin. Ale sotva ho něco zaujalo,
jako třeba prohlídka tábora polobohů, utíkalo to samo a šup -
den byl v tahu.
„Večeře,” oznámila Nyssa. „Pojď, Leo.“
„N ahoru k tomu pavilonu, že?“ zeptal se.
Přikývla.
„Jděte, lidi, napřed," řekl Leo. „Můžu ještě vteřinku počkat?”
Nyssa zaváhala. Pak roztála. „Jasně. Je toho moc, co musíš
pochopit. Vzpomínám si na svůj první den. Přijď, až budeš při­
pravený. Jenom tu na nic nesahej. Skoro všechno tady tě může
zabít, když si nedáš pozor.“
„Ničeho se nedotknu,” sliboval Leo.
Jeho sourozenci se vyhrnuli z kovárny. Leo brzy osaměl se
zvuky dmychadel, vodních kol a drobných tikajících a bzučí­
cích strojků.
Díval se na mapu tábora - na místa, kde se jeho noví sou­
rozenci chystali nastražit léčky a chytit draka. Hrůza. Prostě
hrůza.
Prý moc vzácná vlastnost, pomyslel si. A vždycky nebez­
pečná.
Natáhl ruku a prohlížel si prsty. Byly dlouhé a tenké, ne
mozolnaté jako u ostatních Héfaistových táborníků. Leo ni­
kdy nebyl největší ani nejsilnější. Přežíval v tvrdém prostředí,
na drsných školách, v přísné pěstounské péči díky tomu, že
používal rozum. Byl třídní klaun, dvorní šašek, protože se brzy
naučil, že když člověk trousí vtípky a dělá, že se nebojí, obyčej­
ně ho nikdo nezbije. I ti nejhorší týpci ho snesou kolem sebe
kvůli legraci. Humor byl navíc dobrý způsob, jak zakrýt bo­
lest. A když tohle nefungovalo, vždycky tu byl plán B. Utéct.
Znovu a znovu.
Byl ještě plán C, ale kdysi si slíbil, že ten už nikdy nepoužije.
Cítil, že ho potřebuje vyzkoušet ted - neudělal to od té ne­
hody, od máminy smrti.
Natáhl prsty a cítil, jak ho brní, jako by se v nich probouze­
ly špendlíky a jehly. Pak ožily plameny, na dlani se mu roztan­
čily stužky rudého ohně.