8. Kapitola
4. 1. 2014
VIII
J A S O N
Jason se zrzkou, která se představila jako Ráchel, uložili Piper
na gauč, zatímco se Annabeth rozběhla chodbou pro lékárnič
ku. Piper sice dýchala, ale neprobouzela se. Vypadalo to, že je
v kómatu.
„M usíme ji uzdravit,“ naléhal Jason. „Půjde to, ne?“
Když ji viděl tak bledou, málem bez dechu, přepadla ho
starost. Možná ji vážně nezná, ale přežili společně tu hrůzu
v Grand Canyonu. Dostali se až sem. Chvilku ji nechal samot
nou, a hned se stane tohle.
Cheirón jí položil ruku na čelo a zachmuřil se. „H rozí jí, že
se rozsype. Co se stalo, Ráchel?"
„To kdybych věděla," povzdechla si. „Sotva jsem se dostala
do tábora, popadlo mě nějaké tušení ohledně Héřina srubu.
Šla jsem tam. Objevila se Annabeth s Piper. Mluvily jsme spo
lu a pak - mám okno. Annabeth říkala, že jsem mluvila cizím
hlasem."
„Nějaké proroctví?" zeptal se Cheirón.
„N e. Duch D elf vychází zevnitř. To znám. Ale tohle bylo
odněkud z dálky, nějaká síla, která se snažila mluvit skrz mě.“
Přiběhla Annabeth s koženou kabelou. Klekla si vedle Pi
per. „Cheiróne, to, co se tam stalo - nic takového jsem ještě
neviděla. Znám Rachelin hlas, když říká proroctví. Ale tohle
bylo jiné. Mluvila jako starší žena. Popadla Piper za ramena
a říkala jí
„Aby ji osvobodila z vězení?“ hádal Jason.
Annabeth na něj zůstala hledět. „Jak to víš?“
Cheirón si položil tři prsty na srdce jako ochranné gesto
proti zlu.
„Jasone, řekni jim to. Annabeth, zdravotnickou brašnu,
prosím.1'
Cheirón nakapal Piper do pusy několik kapek z lahvičky,
zatímco Jason vysvětloval, co se stalo, když se celý pokoj zasta
vil - líčil tu temnou ženu z mlhy, která tvrdila, že je Jasonova
patronka.
Když skončil, nikdo nepromluvil, což ho znervóznilo ještě
víc.
„To tu máte často?“ zeptal se. „Nadpřirozené vzkazy od trestanců,
kteří chtějí osvobodit z vězení?“
„Byla to tvá patronka?” přeptala se Annabeth. „Ne tvůj
božský rodič?"
„N e, řekla patronka. Taky tvrdila, že jí otec dal můj život.“
Annabeth se zam račila. „N ic takového jsem nikdy neslyše
la. Ten bouřkový duch na lávce podle tebe tvrdil, že slouží ně
jaké paní, která mu dává rozkazy, ne? Mohla by to být ta žena,
co se ti zjevila?“
„Podle mě ne,“ zavrtěl hlavou Jason. „Kdyby byla proti
mně, proč by mě žádala o pomoc? Je uvězněná. Bojí se, aby
nějaký nepřítel nezesílil. A to o králi, který povstane ze země
za slunovratu —“
Annabeth se obrátila k Cheirónovi. „Kronos už ne. Řekněte
prosím, že to není on.“
Kentaur se tvářil utrápeně. Držel Piper za zápěstí a kontro
loval jí pulz.
Konečně se ozval: „Kronos to není. Tahle hrozba skončila.
A le ...“
„Ale co?“ pobídla ho Annabeth.
Cheirón zavřel zdravotnickou brašnu. „Piper potřebuje od
počívat. Měli bychom to probrat později."
„N ebo hned teď,“ naléhal Jason. „Pane Cheiróne, řekl jste
mi, že se blíží větší hrozba. Poslední kapitola. Nem ůžete přece
myslet něco horšího než armádu Titánů, že ne?“
„Jé,“ ozvala se Ráchel tiše. „Ach, bohové. Ta žena byla Héra.
Samozřejmě. Její srub, její hlas. Ve stejnou chvíli se ukázala
Jasonovi."
„H éra?“ Annabeth zavrčela ještě vztekleji než Seymour. „To
ona tě ovládla? Ona tohle provedla Piper?"
„M yslím, že Ráchel má pravdu," usoudil Jason. „Ta žena
vážně vypadala jako bohyně. A měla to - ten plášť z koziny. To
je symbol Juno, ne?"
„Vážně?" Annabeth se zamračila. „O tom jsem neslyšela."
Cheirón neochotně přikývl. „Symbol Juno, Héřina římské
ho protějšku, jejího nejbojovnějšího stavu. Plášť z kozí kůže byl
symbolem římského vojáka."
„Takže Héra je ve vězení?" zeptala se Ráchel. „Kdo by to
mohl vládkyni bohů udělat?"
Annabeth si založila ruce na prsou. „N o, ať to udělal, kdo
chtěl, já bych mu jedině poděkovala. Pokud dokáže umlčet
Héru
„Annabeth," varoval ji Cheirón, „je to pořád jedna z Olym-
panů. V mnoha směrech představuje pojítko, které drží pohro
madě rodinu bohů. Pokud byla doopravdy uvězněna a hrozí jí
zkáza, mohlo by to otřást základy světa. Mohlo by to zničit
stabilitu Olympu, a ta nebyla nikdy silná, ani v nejlepších do
bách. A pokud Héra požádala Jasona o pomoc
„Fajn,“ zam ručela Annabeth. „No, už víme, že Titáni boha
dokážou uvěznit, že? Atlas před lety chytil Artemis. A ve sta
rých příbězích se bohové navzájem chytali do léček pořád. Ale
něco horšího než T itán ...?“
Jason se podíval na levhartí hlavu. Seymour si olizoval
pysky, jako by bohyně chutnala mnohem lip než psí sušenka.
„Héra říkala, že se celý měsíc snažila dostat z pout.“
„A tak dlouho je uzavřený Olymp," uvažovala Annabeth.
„Takže bohové musí vědět, že se děje něco zlého."
„Ale proč nasazovala tolik energie, aby mě sem poslala?"
zeptal se Jason. „Vymazala mi pam ěť, dostala mě na školní
exkurzi a ve snu ti sdělila, že mě máš vyzvednout. Proč jsem
tak důležitý? Proč prostě neposlala výstrahu ostatním bohům,
proč jim nedala vědět, kde je, aby ji dostali ven?"
„Bohové potřebují hrdiny, aby tady na zemi plnili jejich vů
li," ozvala se Ráchel. „Je to tak, ne? Jejich osudy jsou vždycky
propletené s polobohy."
„Je to tak," uznala Annabeth, „ale Jason má pravdu. Proč
on? Proč mu brala paměť?"
„A je do toho nějak zapletená i Piper," pokračovala Ráchel.
„H éra jí poslala stejný vzkaz - Osvoboď mě. A Annabeth, musí
to mít něco společného s Percyho zmizením “
Annabeth upřela pohled na ředitele. „Proč nic neříkáte,
Cheiróne? C o je to před nám i?“
Tvář starého kentaura vypadala, jako by v několika minu
tách zestárla o deset let. Kolem očí měl hluboce vyryté vrásky.
„M á milá, v tomhle vám nemůžu pomoci. Je mi to moc líto.“
Annabeth zamrkala. „Ještě nikdy... nikdy jste přede mnou
nic netajil. Ani to poslední velké proroctví —“
„Budu v kanceláři.11 V jeho hlase bylo slyšet, že to nese těž
ce. „Potřebuju čas, musím si před večeří o ledasčem popřemýš
let. Ráchel, dohlédneš na tu dívku? Jestli chceš, zavolej Arguse,
odnese ji na marodku. A Annabeth, měla by sis promluvit
s Jasonem. Řekni mu o - o řeckých a římských bozích.11
„A le ...“
Kentaur obrátil kolečkové křeslo a rozjel se po chodbě.
Annabeth se v očích objevily bouřkové mraky. Zam umlala
něco řecký a Jason měl pocit, že to nebyla lichotka na adresu
kentaurů.
„O mlouvám se,“ povzdechl si Jason. „M yslím za to, že jsem
tady — já nevím. Nějak jsem všechno pokazil, když jsem přišel
do tábora. Cheirón řekl, že složil přísahu a že o tom nesmí
mluvit."
„Jakou přísahu?11 chtěla vědět Annabeth. „N ikdy jsem ho
neviděla takhle se chovat. A proč mi říkal, abych si s tebou
promluvila o bozích...“
Hlas se jí vytratil. Až teď si všimla Jasonova meče ležícího
na stolku. Opatrně sáhla na čepel, jako by byla rozpálená.
„To je zlato?" zeptala se. „Pamatuješ si, odkud ten meč máš?“
„N e,“ přiznal Jason. „Jak jsem říkal, nepamatuju si nic.“
Annabeth přikývla, jako by ji zrovna napadl nějaký zoufa
lý plán. „K dyž nám nepomůže Cheirón, musíme na to přijít
sami. A to znamená... srub číslo patnáct. Ráchel, postaráš se
o Piper?"
„Jistě," slíbila Ráchel. „H odně štěstí, vy dva.“
„Počkat," ozval se Jason. „Co je ve srubu číslo patnáct?"
Annabeth se zvedla. „M ožná tam najdeme způsob, jak ti
vrátit paměť."
Zam ířili k novému křídlu srubů v jihozápadním koutě pro
stranství. Některé byly elegantní, se zářícími zdm i nebo pla
noucími loučemi, ale srub číslo patnáct nic tak nápadného ne
měl. Vypadal jako starý domek v prérii se stěnam i z hlíny
a rákosovou střechou. N a dveřích visel věnec rudých květin -
červené vlčí máky, pomyslel si Jason, i když netušil, jak to ví.
„Myslíš, že je to srub mého rodiče?" zeptal se.
„N e," zavrtěla hlavou Annabeth. „Je to srub boha spánku
Hypnose."
„Tak proč —“
„Všechno jsi zapomněl," prohlásila. „Pokud je nějaký bůh,
který nám může pomoct se ztrátou paměti, pak je to Hypnos."
I když byl skoro čas k večeři, uvnitř pod hromadou pokrý
vek tvrdě spali tři lidé. V krbu příjemně praskal oheň. Nad
římsou visela větev stromu a z každé větvičky odkapávala bílá
tekutina do řady drobných misek. Jasona lákalo chytit kapku
na prst a zjistit, co to je, ale neudělal to.
Odněkud zněla tichá hra na housle. Vzduch voněl po čers
tvě vypraném prádle. Srub byl tak útulný a poklidný, až se z té
pohody Jasonovi začala klížit víčka. Napadlo ho, že by bylo
příjemné si zdřímnout. Připadal si vyčerpaný. Byla tam spous
ta volných postelí, všechny s péřovými polštáři a čistými pro
stěradly a načechranými přikrývkam i a - Annabeth do něj
šťouchla. „Prober se.“
Jason zamrkal. Uvědom il si, že pod ním začala poklesávat
kolena.
„Tohle dělá patnáctka s každým," varovala ho Annabeth.
„Já si myslím, že je ještě nebezpečnější než Arésův srub. T am se
aspoň dá zjistit, kde jsou nášlapné miny."
„N ášlapné miny?"
Přistoupila k nejbližšímu spícímu táborníkovi a zacloumala
mu ramenem. „Clovisi! Probuď se! “
Ten kluk vypadal jako telátko. Měl chumáč světlých vlasů
na tučné hlavě na tučném krku. 1 tělo měl podsadité, ale ručič
ky tenké, jako by nikdy nezvedl nic těžšího než polštář.
„Clovisi!“ Annabeth s ním zatřásla ještě víc a nakonec mu
několikrát zaklepala na čelo.
„Co-co-co je?“ postěžoval si Clovis, posadil se a zam žoural
na ně. Mohutně zívl a Annabeth i Jason zívli taky.
„N ech toho!" obořila se na něj Annabeth. „Potřebujeme,
abys nám pomohl."
„Já spal."
„Ty spíš pořád?
„D obrou."
Než stačil zase usnout, stáhla mu Annabeth polštář z po
stele.
„To není fér,“ postěžoval si Clovis chabě. „Vrať mi ho.“
„N ejdřív pomoc," nařídila mu Annabeth. „Pak spaní."
Clovis si vzdychl. Dech mu voněl po teplém mléku. „Tak jo.
O co jde?“
Annabeth mu vysvětlila Jasonův problém. Každou chvil
ku luskla prsty Clovisovi před obličejem, aby ho udržela
vzhůru.
Clovise to muselo vážně nadchnout, protože když Anna
beth skončila, neusnul. Dokonce vstal, protáhl se a zamrkal
na Jasona. „Takže ty si nic nepamatuješ, co?“
„Jenom dojmy," pokrčil rameny. „Pocity, ja ko...“
„N o?“ zeptal se Clovis.
„Jako že vím, že tu nemám co dělat. V tomhle táboře. Jsem
v ohrožení"
„H m m . Zavři oči.“
Jason se podíval na Annabeth a ta přikývla, aby ho po
vzbudila.
Jason měl strach, že skončí navěky uspaný na jedné z poste
lí, ale oči zavřel. Myšlenky se mu zakalily, jako by se ponořil
do temného jezera.
To další, co si uvědomil, bylo, že prudce otevřel oči. Seděl
na židli u ohně. Clovis a Annabeth klečeli vedle něj.
vážné, to jistě," říkal Clovis.
„Co se stalo?" chtěl vědět Jason. „Jak dlouho
„Jenom pár minut," odpověděla Annabeth. „Ale bylo to
taktak. Málem ses rozpadl."
Jason doufal, že to nemyslela doslova, ale tvářila se vážně.
„Obyčejně," vysvětloval Clovis, „se vzpom ínky ztrácejí z ně
jakého důvodu. Ponoří se pod povrch jako sny a v pořádném
spánku je dokážu vytáhnout. Ale tohle...“
„Léthé?" zeptala se Annabeth.
„N e," zavrtěl hlavou Clovis. „Ani Léthé ne.“
„Léthé?" opakoval Jason.
Clovis ukázal na větev stromu nad krbem, ze které odkapá
valy mléčné kapky. „Reka Léthé v podsvětí. Rozpustí ti vzpo
mínky, vymaže ti mysl natrvalo. Tohle je větev topolu z pod
světí, nam očená do Léthé. Je to symbol mého otce, Hypnose.
Do Léthé by si člověk zrovna zaplavat nešel."
Annabeth přikývla. „Percy tam jednou byl. Prý to bylo tak
silné, že by to dokázalo zničit mysl Titána."
Jason byl najednou rád, že na tu větev nesáhl. „A le... tohle
se mně nestalo?"
„N e," ujistil ho Clovis. „Tobě nikdo mysl nevymazal a vzpo
mínky nespálil. Ukradl ti je."
Oheň zapraskal. Krůpěje vody z Léthé odkapávaly do mi
sek na římse. Jeden z dalších Hypnosových potom ků něco za
mum lal ze spánku - cosi o kachně.
„U kradl “ opakoval Jason. „Jak?"
„Prostřednictvím nějakého boha,“ uvažoval Clovis. „To do
káže jedině bůh.“
„To víme," přikývl Jason. „Byla to Juno. Ale jak to udělala
a proč?"
Clovis se poškrábal na krku. „Juno?“
„M yslí Héru," vysvětlila Annabeth. „Jason si kdovíproč ob
líbil římská jména."
„H m m ," zamručel Clovis.
„Co?" zeptal se Jason. „Znam ená to něco?“
„Hm m ," opakoval Clovis a Jasonovi došlo, že usnul.
„Clovisi!" vykřikl.
„C o? Co?“ Prudce otevřel oči. „M luvili jsme o polštářích,
že? Ne, o bozích, už si vzpom ínám. Řeckých a římských. Jas
ně, to může být důležité."
„Ale jsou to stejní bohové," namítla Annabeth. „M ají jenom
různá jména.11
„Ne tak docela,11 opravil ji Clovis.
Jason se k němu naklonil, už úplně probraný. „Jak to myslíš,
ne tak docela?11
„N o ...“ Clovis zívl. „Někteří bohové jsou jenom římští.
Třeba Janus nebo Pomona. Ale i hlavní řečtí bohové - když se
přestěhovali do Říma, nezměnili jenom jména. Změnila se jim
i podoba. Symboly. Dokonce mají trochu jiné povahy."
„A le ...“ Annabeth znejistěla. „Jasně, lidé je asi během stale
tí vnímali jinak. Ale tím se přece nezměnili."
„Jistěže ano.“ Clovis začínal usínat a Jason mu luskl prsty
před obličejem.
„Už jdu, mami!" vyjekl. „Teda... Jo, už jsem vzhůru. Takže,
hm, povahy. Bohové se mění, aby odpovídali svým hostitel
ským kulturám. Ty to znáš, Annabeth. Vzpomeň si, dneska si
Zeus potrpí na ručně šité obleky, reality show, na tu čínskou
restauraci na Východní osmadvacáté ulici, že? V římských do
bách měl zase jiné koníčky a bohové byli římští skoro stejně
dlouho jako řečtí. Byla to veliká říše a trvala staletí. Takže řím
ské aspekty hrají v jejich povaze pořád velkou roli.11
„To zní rozumně,11 uznal Jason.
Annabeth popleteně vrtěla hlavou. „Ale jak to všechno víš,
Clovisi?“
„N o, spoustu času sním. Celou dobu vídám bohy - pořád
mění podoby. Sny jsou proměnlivá věc, víte. Můžete být
na různých místech najednou, neustále se proměňovat. Vlast
ně se to hodně podobá bohům. Jako posledně. Zdálo se mi, že
koukám na koncert Michaela Jacksona, a pak jsem byl najed
nou na pódiu vedle Michaela Jacksona a zpívali jsme duet a já
si nemohl vzpomenout na slova té písničky ,The Girl Is Mine'.
Člověče, já se tí tak styděl —“
„Clovisi," přerušila ho Annabeth. „Vrať se k Římu."
„Jasně, Rím,“ vzpamatoval se Clovis. „Nazýváme bohy řecký
mi jmény, protože je to jejich původní podoba. Ale říct, že jejich
římské aspekty jsou přesně stejné — to není pravda. V Římě by
li mnohem bojovnější. Byli to bohové impéria, tvrdší, mocnější."
„Jejich temná stránka?" zeptala se Annabeth.
„Ne docela," zavrtěl hlavou Clovis. „Představovali disciplí
nu, čest, sílu
„Sam é dobré věci," skočil mu do řeči Jason. Kdovíproč cítil
potřebu přimluvit se za římské bohy. „Chci říct, disciplína je
důležitá věc, ne? Proto se Rím udržel tak dlouho"
Clovis si ho zvědavě změřil. „To je pravda. Ale římští boho
vé nebyli moc přátelští. Například můj táta, H ypnos... v řec
kých dobách toho moc nenadělal, hlavně vyspával. V římských
dobách mu říkali Somnus. Rád zabíjel lidi, kteří se nesoustře
dili na práci. Zdřímli si v nevhodnou dobu, a — prásk - a už se
neprobudili. Takhle zabil Aeneásova kormidelníka, když se
plavili z Tróje."
„Milý bůh," ušklíbla se Annabeth. „Ale pořád nechápu, co
to má společného s Jasonem."
„Ani já ne," přiznal Clovis. „Ale pokud ti vzala vzpom ínky
Héra, může ti je vrátit jenom ona. A kdybych měl potkat vlád
kyni bohů, radši bych ji viděl jako Héru než Juno. Už můžu jít
spát?"
Annabeth hleděla na větev nad ohněm, ze které odkapávala
voda do misek. Tvářila se tak utrápeně, že se Jason lekl, jestli se
nemíní napít a zapomenout na starosti. Pak vstala a hodila
Clovisovi polštář. „Díky, Clovisi. Ahoj u večeře.“
„Zavoláte mi hotelovou službu?" Clovis zívl a doklopýtal
k posteli. „Chce se m i... chrrr.. Svalil se obličejem do polštá
ře, zadek mu trčel do vzduchu.
„N eudusí se?" zeptal se Jason.
„Tomu se nic nestane," mávla rukou Annabeth. „Ale začí
nám si myslet, že máš vážně malér."