Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. Kapitola

4. 1. 2014

 IX

PIPER
Pip er se zdálo o jejím posledním dni s tátou.
Byli na pláži na pobřeží Big Sur a dávali si přestávku mezi
surfováním. Dopoledne vyšlo perfektně a Piper věděla, že se
brzo musí něco pokazit - čeká je banda zuřivých paparazziů
nebo možná útok velkého bílého žraloka. Tohle štěstí jí ne­
mohlo v žádném případě vydržet.
Ale prozatím měli výborné vlny, nebe s mráčky a míle po­
břeží jen pro sebe. Otec objevil tohle odlehlé místo, najal vilu
na pláži a navíc i ty kolem a nějak se povedlo udržet to v taj­
nosti. Piper věděla, že kdyby se tu zdržel moc dlouho, fotogra­
fové by si ho našli. Vždycky si ho našli.
„To se ti povedlo, Piper." Věnoval jí úsměv, kterým byl pro­
slulý: dokonalé zuby, brada s dolíčkem, jiskra v tmavých očích,
ze kterých ženy šílely, žadonily, aby se jim podepsal fixem pří­
mo na tělo. (Taková pitomost, myslela si Piper.) Krátce střižené
vlasy se mu leskly mořskou vodou. „Ta jízda na špici prkna ti
jde čím dál tím líp.“
Piper se pyšně začervenala, i když měla podezření, že to táta
říká jenom proto, aby jí udělal radost. Ve skutečnosti věčně
padala. Vyžadovalo to zvláštní umění, nechat se přejet vlast­
ním surfovým prknem. To táta byl přirozený talent - zvláštní
věc, protože vyrůstal jako chudé dítě v Oklahomě, stovky mil
od oceánu — ale na vlnách mu to šlo úžasně. Piper by byla sur­
fování vzdala už dávno, kdyby jí nedávalo příležitost být s ním.
A to se stávalo vzácně.
„Sendvič?" Táta zalovil v piknikovém koši, který jim připra­
vil jeho kuchař Arno. „Podívejme se, co tu máme: jeden s krů­
tím masem a omáčkou, krabí koláč s křenem wasabi - a jéje,
specialita naší Piper. Arašídové máslo a džem.11
Vzala si sendvič i přesto, že měla žaludek dost na vodě a na
jídlo neměla ani pomyšlení. Vždycky chtěla arašídové máslo
a džem. Předně byla vegetariánka, a to od té doby, kdy jeli ko­
lem jatek v Chinu a ona se z toho smradu málem pozvracela.
Ale nešlo jen o to. Sendvič s máslem a džemem bylo jednodu­
ché jídlo, jaké jedí obyčejné děti. Někdy si představovala, že jí
ho nachystal táta, ne jeho osobní kuchař z Francie, který s ob­
libou balil sendviče do pozlaceného papíru a místo párátka při­
kládal zapálenou prskavku.
Copak nemůže být všechno jednoduché? To proto odmítala
elegantní šaty, které jí táta věčně nabízel, značkové boty, návštěvy
salonů. Vlasy si stříhala sam a plastovými nůžkami a schválně
tak, aby vypadaly oškubané. Nejradši nosila odřené tenisky, dží­
ny a trička a starou bundu z dob, kdy jezdívali na snowboardu.
A nenáviděla ty snobské soukromé školy, které jí táta vy­
bíral. Znova a znova se z nich nechávala vyhazovat. A on znova
a znova hledal nové.
Včera provedla svůj nejhorší kousek - odjela z obchodu
v „půjčeném11 BMW. Musela provést pokaždé něco horšího,
protože bylo těžší a těžší získat si tátovu pozornost.
Teď toho litovala. Táta o tom ještě nevěděl.
Chtěla mu to říct dnes ráno. Pak ji překvapil tím výletem
a ona to nemohla zkazit. Bylo to poprvé, co spolu trávili celý
den, za kolik - tři měsíce?
„Co se děje?11 Podal jí pití.
„Tati, jedna věc
„Počkej, Piper. Tváříš se vážně. Zahrajeme si T ři otázky po­
dle chuti?“
Tuhle hru spolu hráli už roky - byla to metoda, jak se svěřit
v co nejkratší možné době. Mohli si navzájem položit libovolné
tři otázky. Nic nebylo zakázáno a muselo se odpovědět upřím­
ně. Táta sliboval, že se jinak nebude plést do jejích věcí - snad­
ná věc, protože s ní byl málokdy.
Piper věděla, že většině dětí by taková hra na otázky a od­
povědi s rodiči připadala úplně trapná. Ale ona se na ni těšila.
Bylo to jako surfování - nic lehkého, ale díky tomu si připa­
dala, že má doopravdy tátu.
„První otázka," začala. „M áma.“
Nic nového pod sluncem. Vždycky se ptala na mámu.
Táta odevzdaně pokrčil rameny. „Co chceš ještě vědět,
Piper? Už jsem ti to řekl - zmizela. Nevím proč, ani kam šla.
Když ses narodila, prostě odešla. Už se mi nikdy neozvala.11
„Myslíš, že žije?“
Nebyla to opravdová otázka. Táta mohl říct, že neví. Ale
chtěla slyšet, co odpoví.
Díval se do vln.
„Tvůj děda Tom ,“ ozval se konečně, „mi říkával, že když
půjdeš dost daleko na západ, přijdeš do země duchů, kde mů­
žeš mluvit s mrtvými. Říkal, že kdysi dávno dokázal člověk
přivést mrtvého zpátky; ale pak to lidstvo zkazilo. No, je to
dlouhý příběh.“
„Jako země mrtvých u Řeků,“ vzpomněla si Piper. „Ta byla
taky na západě. A Orfeus - ten se pokusil přivést zpátky svou
ženu."
Táta přikývl. Před rokem hrál svou největší roli, antického
řeckého krále. Piper mu pomáhala hledat mýty - ty staré his­
torky o lidech, kteří se proměnili na kámen nebo uvařili v jeze­
rech lávy. Četli je spolu, příjemně se bavili a život tehdy Piper
nepřipadal tak špatný. Na chvíli se jí zdálo, že je tátovi blíž, ale
stejně jako jindy to nevydrželo.
„Mezi Reky a Cerokézi je spousta podobného,“ přisvědčil
táta. „C o by si asi teď pomyslel děda, kdyby nás tu tak viděl,
jak sedíme na konci země na západě? Asi by si řekl, že jsme
duchové."
„Chceš mi říct, že těm historkám věříš? Myslíš, že je mám a
mrtvá?"
Oči se mu zaleskly a Piper v nich vycítila smutek. Podle ní
k němu právě tohle tolik přitahovalo ženy. Na pohled vystupo­
val sebejistě a mužně, ale v očích měl spoustu smutku. Zeny by
rády věděly, proč. Toužily ho utěšovat, ale nikdy se jim to ne­
povedlo. Táta se jednou Piper svěřil, že je to rys Cerokézů -
všichni v sobě mají tu temnou stránku po generacích bolesti
a utrpení. Ale Piper měla podezření, že je v tom něco víc.
„Těm historkám nevěřím," zavrtěl hlavou. „Jsou zábavné na
vyprávění, ale kdybych vážně věřil na zemi mrtvých, na duchy
zvířat nebo na řecké bohy... asi bych nemohl v noci spát. Pořád
bych hledal někoho, kdo za všechno může.“
Kdo může za to, že děda Tom zemřel na rakovinu plic,
pomyslela si Piper, dřív než se táta proslavil a vydělal dost
peněz, aby mu mohl pom oct. Za to, že ho máma - jediná
žena, kterou kdy miloval - opustila a nenapsala ani lístek na
rozloučenou, nechala ho s novorozenou holčičkou, o kterou
se nedokázal postarat. Za to, že je tak úspěšný, a přesto ne
šťastný.
„Já nevím, jestli žije,“ povzdechl si. „Ale myslím si, že je to
stejné, jako by byla v té zemi duchů, Piper. Nevrátí se. Kdy­
bych si myslel něco jin ého... asi bych to nevydržel.”
Za nimi se otevřely dveře auta. Piper se obrátila a srdce se
v ní zhouplo. Kráčela k nim Jane ve svém obvyklém kostýmku,
kymácela se po písku na vysokých podpatcích s kapesním po­
čítačem v ruce. Tvářila se trochu naštvaně a trochu vítězně
a Piper věděla, že už ji kontaktovala policie.
Spadni, prosím, modlila se Piper. Jestli existuje nějaký zvířecí
duch nebo řecký bůh, který může pomoct, postarejte se, aby sebou
Jane plácla na zem. Nemusí si ublížit, stačí, když zůstane do večera
v bezvědomí, ano?
Ale Jane se k nim blížila.
„Tati,“ vyhrkla Piper. „Včera se něco stalo...“
Ale i on už Jane zahlédl. Nasazoval zas svůj profesionální
obličej. Jane by nedorazila, kdyby to nebylo vážné. Zavolal šéf
nějakého studia - ztroskotal nějaký projekt - nebo Piper zase
něco vyvedla.
„K tomu se ještě dostaneme, Piper,“ slíbil jí. „Ted zjistím, co
chce Jane. Víš, jaká je.“
Ano. To Piper věděla. Táta se vydal po písku za svou
asistentkou. Piper neslyšela, co si říkají, ale to ani nepotře­
bovala. Uměla dobře číst z tváří. Jane mu oznám ila tu věc
s ukradeným autem, občas ukázala na Piper jako na nepo­
slušné štěně, které se počuralo na koberec.
Tátova energie a nadšení se rozplynuly. Naznačil Jane, aby
počkala. Pak se vrátil k Piper. Bylo k nevydržení, jak se na ni
díval - jako by ho zradila.
„Slíbilas mi, že se budeš snažit, Piper,“ začal.
„Tati, já tu školu nenávidím. Nezvládnu to. Chtěla jsem ti
to s tím BM W říct, ale —“
„Vyloučili tě,“ potřásl hlavou. „Tys chtěla auto, Piper? Příští
rok ti bude šestnáct. Koupím ti auto, jaké budeš chtít. Jak jsi
mohla —“
„Chceš snad říct, že mi Jane koupí auto, ne?“ vyjela na něj
Piper. Nem ohla se udržet. Vztek v ní prostě přetekl a vylil se
ven. „Tati, aspoň jednou mě poslouchej. Nenuť mě čekat, než
se zas zeptáš na ty tři pitomé otázky. Chci chodit do normální
školy. Chci, abys na třídní schůzky chodil ty, ne Jane. Nebo mě
uč doma! Zjistila jsem toho tolik, když jsme si spolu četli
o Řecku. Můžeme to dělat dál! Můžeme
„Neházej to na mě,“ přerušil ji táta. „Já dělám, co se dá,
Piper. O tomhle jsme se už spolu bavili"
Ne, pomyslela si. Tys ten rozhovor odřízl. Už dávno.
Její otec si povzdechl. „Jane mluvila s policií a dohodly se
spolu na tom, že tě ten obchod nezažaluje, když dobrovolně
nastoupíš na jednu internátní školu v Nevadě. Specializují se
tam na problémy... na děti s vážnými problémy."
„Tak to jsem přesně já.“ Hlas se jí třásl. „Problém."
„Piper... řeklas, že se budeš snažit. Zklamalas mě. Nevím,
co mám víc dělat.“
„Dělej, co chceš,“ vyhrkla. „Ale dělej to sám! Nenechej Ja­
ne, ať to vyřizuje za tebe. Nem ůžeš mě jenom tak poslat pryč.“
Táta shlédl na piknikový koš. Jeho sendvič ležel nesnědený
na kousku zlatého papíru. Naplánovali si celé odpoledne na
pláži. Teď bylo všechno pryč.
Piper se nechtělo věřit, že táta vážně udělá, co chce Jane.
Tentokrát ne. Něco tak strašného jako internátní školu ne.
„Běž za ní,“ nařídil jí táta. „Řekne ti o tom víc.“
„Tati..."
Uhnul pohledem, upíral oči na oceán, jako by přes něj mohl
dohlédnout až do země duchů. Piper si slibovala, že se ne­
rozbrečí. Vydala se po pláži k Jane, která se chladně usmívala
a mávala letenkou. Jako obvykle už všechno zařídila. Piper by­
la prostě jeden z problémů toho dne, který si teď mohla od­
škrtnout ze seznamu.
Sen Piper se změnil.
Byla noc a ona stála na vršku hory, pod ní se mihotala svět­
la města. Vpředu plápolal oheň. Nafialovělé plameny jako by
vysílaly víc stínů než světla, ale žár byl tak silný, až se jí kouřilo
ze šatů.
„Tohle je druhé varování," zaduněl nějaký hlas, tak silný, až
se otřásala zem. Piper ho už ve snu slyšela. Od té doby se sna­
žila přesvědčit samu sebe, že není tak děsivý, jak si pamatovala,
ale byl horší.
Za tím ohněm se v temnotě tyčil obrovský obličej. Zdálo
se, že se vznáší nad plameny, ale Piper věděla, že musí být
spojený s nějakým gigantickým tělem. Hrubé rysy vypadaly
jako vytesané ze skály. Ta tvář nepůsobila živě, až na proni­
kavé bílé oči jako neopracované diam anty a příšerné vlasy,
do kterých byly vpletené lidské kosti. Tvář se usm ála a Piper
se zachvěla.
„Uděláš, co se ti řeklo,” zaburácel obr. „Vydáš se na výpravu.
Poslechni a možná to přežiješ. Jinak
Ukázal na místo vedle ohně. Na kůlu tam v bezvědomí vi­
sel přivázaný její otec.
Zkusila vykřiknout. Chtěla na tátu zavolat a žádat po tom
obrovi, aby ho pustil, ale hlas ji neposlouchal.
„Budu se dívat,“ prohlásil obr. „Posloužíš mi a oba to přeži­
jete. Máš slovo Enkelada. Zklam eš m ě... no, spal jsem celá ti­
síciletí, mladá polokrevná. M ám pořádný hlad. Zklam eš mě,
a já se dobře nakrmím."
Obr se dunivě rozchechtal. Země se zatřásla. Piper se u no­
hou objevila puklina a ona se zhroutila do tmy.
Probudila se a měla pocit, jako by se přes ni přehnal irský ste-
pařský soubor. N a prsou ji bolelo, málem nemohla dýchat.
Natáhla se a sevřela ruku na jílci dýky, kterou jí dala Annabeth
— na Katoptris, zbrani Heleny Trojské.
Takže Tábor polokrevných nebyl sen.
„Jak ti je?“ zeptal se někdo.
Piper se pokusila zaostřit pohled. Ležela na posteli s bílým
závěsem po straně jako na ošetřovně. Seděla u ní ta zrzka Ráchel
Dareová. N a stěně visel plakát s kresleným satyrem, který ne­
příjemně připomínal trenéra Hedgea, a z pusy mu trčel teplo­
měr. Nápis hlásal: Nemoc je nám proti srsti!
„Kde Piper selhal hlas, když si všimla toho chlapíka
u dveří.
Vypadal jako typický kalifornský surfař - snědý, opálený,
světlé vlasy, krátké kalhoty a tričko. Ale po celém těle měl stovky
modrých očí - na rukou, na nohou, po celém obličeji, dokonce
i na prstech u nohou, pošilhávaly po ní mezi pásky sandálů.
„To je Argus,“ představila ho Ráchel, „šéf naší ochranky.
Všechno vidí, má oči všu de... doslova."
Argus pokývl. Oko na bradě zamrkalo.
„Kde — zkusila to Piper znova, ale připadalo jí, že má pusu
plnou vaty.
„Jsme v hlavní budově,“ vysvětlovala Ráchel. „V táborových
kancelářích. Přivedly jsme tě sem, když ses zhroutila."
„Tys mě popadla," vzpomněla si Piper. „le n Héřin hlas
„To je mi moc líto," omlouvala se Ráchel. „Věř mi, tahle
posedlost, to nebyl můj nápad. Cheirón tě vyléčil trochou
nektaru —“
„N ektaru?"
„N ápoje bohů. V malých dávkách polobohy léčí, pokud je -
no - nespálí na popel."
„Aha. Prima."
Ráchel se posadila zpříma. „Vzpomínáš si na tu svou vizi?"
Piper se nejdřív vylekala, myslela si, že Ráchel mluví o tom
snu s obrem. Pak si uvědomila, že hovoří o příhodě v Héřině
srubu.
„N ěco se s tou bohyní děje," uvažovala Piper. „Řekla mi,
abych ji osvobodila, jako by byla někde uvězněná. Mluvila
o tom, že nás polyká země, a o někom planoucím a něco o slu­
novratu."
Argus v rohu zachrčel. Všechny oči najednou zamrkaly.
„Héra Arguse stvořila,“ vysvětlovala Ráchel. „Je dost citlivý
na její bezpečí. Měli jsme co dělat, aby se nerozbrečel, protože
posledně, když se to stalo... no, byla to docela potopa.“
Argus popotáhl. Popadl ze stolku u postele hrst kapesníčků
a začal si osušovat oči po celém těle.
„T akže...“ Piper se snažila nezírat na Arguse, jak si otírá
lokty. „C o se stalo s Hérou?"
„Nevíme jistě," odpověděla Ráchel. „M imochodem , Anna­
beth a Jason s tebou taky pomáhali. Jason nechtěl odejít, ale
Annabeth dostala nápad - něco, co by mu mohlo vrátit pav j «
met.
„To je ... paráda."
Jason se o ni staral? Škoda, že nebyla při vědomí. Ale co
když se mu vrátí vzpomínky, bude to dobré? Pořád se držela
naděje, že se doopravdy znají. Nechtěla, aby jejich vztah byl
jenom trik mlhy.
Nech to být, pomyslela si. Pokud má zachránit tátu, je jed­
no, jestli ji má Jason rád, nebo ne. Nakonec ji bude stejně ne­
návidět. Všichni tady.
Shlédla na slavnostní dýku, kterou měla u boku. Annabeth
říkala, že to byl symbol moci a postavení, ale v bitvě se běžně
neužíval. Všechno jen naoko a nic pořádného. Ta dýka je pod­
vod, stejně jako Piper. A jmenuje se Katoptris, zrcadlo. Netrou­
fala si ji znovu vytáhnout z pochvy, protože by nesnesla pohled
na vlastní odraz.
„Neboj se." Ráchel jí stiskla paži. „Jason mi připadá jako
hodný kluk. Taky měl vizi, podobnou jako ty. Ať se děje s Hé-
rou, co chce, podle mě byste na tom měli pracovat spolu."
Ráchel sc usmála, jako by to bylo něco povzbudivého, ale
Piper se cítila ještě hůř. Myslela si, že ta výprava - bůhví, co to
je - se bude týkat nějakých neznámých lidí. A ted jí Ráchel
vlastně tvrdí: Dobrá zpráva! Nejenže tvého tátu drží jako rukojm
í kanibalský obr, ale ještě k tomu zradíš kluka, kterého máš
ráda! Není to prima?
„N o tak," domlouvala jí Ráchel. „N ení třeba brečet. Vy to
dokážete."
Piper si otřela oči a snažila se ovládnout. Jako by to nebyla
ona. Měla být tvrdá - protřelá zlodějka aut, pohroma soukro­
mých škol v Los Angeles. A zatím tady leží a natahuje jako
mimino. „Jak můžeš vědět, co mám před sebou?"
Ráchel pokrčila rameny. „Já vím, je to těžká volba a bídné
vyhlídky. Ale jak jsem řekla, někdy mívám tušení. A k tobě se
u táborového ohně někdo přihlásí. Jsem si skoro jistá. Až budeš
vědět, kdo je tvůj božský rodič, možná se to všechno trochu
vyjasní."
Vyjasní, to možná, pomyslela si Piper. Ale ne zlepší.
Posadila se na posteli. Celo ji bolelo, jako by jí zarazili mezi
oči hřebík. Tvá máma se nevrátí, řekl jí táta. Ale dneska večer
se k ní mám a zřejmě přihlásí. Piper si poprvé v životě nebyla
jistá, jestli o to stojí.
„D oufám , že je to Athéna." Vzhlédla, měla strach, že se jí
Ráchel vysměje, ale Orákulum se jen usmálo.
„Piper, neboj se. Chceš slyšet pravdu? Myslím, že by to chtě­
la i Annabeth. Vy dvě jste si dost podobné."
Po tom srovnání se Piper cítila ještě provinileji. „Zase tuše­
ní? Přitom o mně nic nevíš."
„To bys koukala."
„To říkáš jenom proto, že jsi Orákulum , co? Musíš mluvit
tajemně."
Ráchel se rozesmála. „Neprozrazuj má tajemství, Piper.
A neboj se. Všechno vyjde - jenom možná ne tak, jak si před­
stavuješ."
„To se mi teda ulevilo."
Někde v dálce se ozval roh z lastury. Argus zabručel a ote­
vřel dveře.
„Večeře?" hádala Piper.
„Tu jsi prospala," zavrtěla hlavou Ráchel. „Táborový oheň.
Pojďme zjistit, kdo jsi."