10. Kapitola
2. 1. 2014
Desátá kapitola
KUPUJU SI NOVÉ PŘÁTELE Paní O’Learyová byla jediná, kdo měl ze spícího města radost.
Našli jsme ji, jak do sebe cpe převrácený stánek s hot dogy,
zatímco jeho majitel spal schoulený na chodníku a cucal si palec.
Argus na nás čekal a udiveně kulil všech sto očí. Neříkal nic.
Nikdy nic neříká. Podle mě proto, že má asi oko i na jazyku. Ale na
obličeji mu bylo jasně vidět, že je z toho celý vedle.
Řekl jsem mu, co jsme zjistili na Olympu a že bohové nám na
pomoc nepřijdou. Argus znechuceně obrátil oči k nebi, což vypadalo
strašně, protože přitom zasvítil bělmy po celém těle.
„Měl byste se vrátit do tábora,“ navrhl jsem mu. „A hlídat ho, jak
nejlíp dokážete.“
Ukázal na mě a tázavě povytáhl obočí.
„Já tu zůstanu,“ zavrtěl jsem hlavou.
Argus přikývl, zřejmě mu ta odpověď stačila. Podíval se na
Annabeth a nakreslil prstem do vzduchu kroužek.
„Ano,“ přikývla Annabeth. „Myslím, že je čas.“
„Na co?“ chtěl jsem vědět.
Argus zalovil vzadu v dodávce. Vytáhl bronzový štít a podal ho
Annabeth. Vypadal úplně obyčejně – jako štíty, které běžně
používáme při boji o vlajku. Ale sotva ho Annabeth postavila na
zem, obloha a budovy, odrážející se v naleštěném kovu, se proměnily
v Sochu svobody – kterou jsme na dohled neměli.
„Páni,“ hvízdl jsem. „Videoštít.“
„Jeden z Daidalových nápadů,“ vysvětlovala Annabeth. „Přiměla
jsem Beckendorfa, aby ho vyrobil, než –“ Zavadila pohledem o
Silenu. „Hm, zkrátka, ten štít vychýlí sluneční nebo měsíční světlo
odkudkoli ze světa a vytvoří odraz. Můžeš vidět doslova každý cíl
pod sluncem nebo měsícem, pokud se ho dotýká přirozené světlo.
Koukej.“
Nahrnuli jsme se kolem a Annabeth se soustředila. Obraz se
nejprve vzdálil a rozvířil, až se mi zvedal žaludek, jen jsem se na to
díval. Dostali jsme se do zoo v Central Parku, řítili se po Východní
šedesáté kolem obchoďáku Bloomingdales, pak zabočili na Třetí
avenue.
„Počkat,“ vyhrkl Connor Stoll. „Vrať to. Zaostři tam doprava.“
„Co?“ zeptala se Annabeth nervózně. „Vidíš útočníky?“
„Ne, ale tamhle je ta obrovská Dylanina cukrárna.“ Connor se
zašklebil na bratra. „Kámo, je otevřeno. A všichni spí. Napadá tě to,
co mě?“
„Connore!“ obořila se na něj Katie Gardnerová. Uměla to
podobně jako Démétér, její matka. „To je vážná věc. Snad nechceš
vyrabovat cukrárnu uprostřed války!“
„Pardon,“ zamumlal Connor, ale moc provinile to neznělo.
Annabeth přejela rukou před štítem a objevila se další scéna:
silnice FDR, výhled přes řeku na Lighthouse Park na konci malého
Rooseveltova ostrova mezi Manhattanem a Long Islandem.
„Díky tomuhle uvidíme, co se děje po městě,“ prohlásila. „Díky,
Argusi. Doufejme, že se zas sejdeme v táboře… někdy.“
Argus něco zabručel. Věnoval mi pohled, který jasně znamenal
Hodně štěstí, budeš ho potřebovat, a nastoupil do dodávky. On i obě
harpyje vyrazili, kličkovali a vyhýbali se shlukům nehybných aut,
rozesetých po silnici.
Hvízdl jsem na paní O’Learyovou, přiskákala ke mně.
„Poslyš, holka, pamatuješ se na Grovera?“ zeptal jsem se jí. „Na
toho satyra z parku?“
„HAFFF!“
Doufal jsem, že to znamená Jasně! a ne Máš ještě hot dogy?
„Potřebuju, abys ho našla,“ vysvětlil jsem jí. „Postarej se, aby
zůstal vzhůru. Budeme potřebovat jeho pomoc. Rozumíš? Najdi
Grovera!“
Paní O’Learyová mě olízla, což bych si byl klidně odpustil. Pak
vyrazila na sever.
Pollux se sehnul u jednoho spícího policisty. „Já to nechápu. Proč
jsme neusnuli taky? Proč jenom smrtelníci?“
„Tohle je veliké kouzlo,“ prohlásila Silena Beauregardová. „A
čím větší kouzlo, tím spíš se mu dá odolat. Pokud chceš uspat
miliony smrtelníků, stačí vyslat jenom tenkou vrstvu kouzla. Uspat
polobohy je mnohem těžší.“
Zůstal jsem na ni hledět. „Kde ses toho tolik naučila o kouzlech?“
Silena se začervenala. „Netrávím všechen čas v šatníku.“
„Percy,“ zavolala Annabeth. Pořád hleděla do štítu. „Tohle bys
měl vidět.“
Bronzový obraz ukazoval záliv Long Islandu poblíž letiště La
Guardia. Temnou vodou se k Manhattanu blížila flotila rychlých
motorových člunů. Všechny přetékaly polobohy v plné řecké zbroji.
Na zádi vedoucího plavidla se ve večerním větru třepetal rudý prapor
s černým srpem. Nikdy jsem ho ještě neviděl, ale nebylo těžké ho
poznat: Kronova bitevní zástava.
„Projeď to kolem ostrova,“ vyhrkl jsem. „Rychle.“
Annabeth posunula scénu na jih k přístavu. Trajekt ze Staten
Islandu na Manhattan rozrážel vlny poblíž ostrova Ellis. Paluba byla
přecpaná drakénami a celou smečkou pekelných psů. Před lodí
plavala skupina nějakých tvorů. Nejdřív jsem je považoval za
delfíny. Pak jsem uviděl psí obličeje a meče u pasů a došlo mi, že to
jsou telchinové, mořští démoni.
Scéna se znovu proměnila: pobřeží New Jersey hned u vjezdu do
Lincolnova tunelu. Přes pruhy zastaveného silničního provozu
pochodovala stovka různých nestvůr: obři s palicemi, hrůzní
Kyklopové, pár draků, plivajících oheň, a aby to bylo ještě horší,
tank Sherman ze druhé světové, který odstrkoval z cesty auta a duněl
do tunelu.
„Co se děje se smrtelníky mimo Manhattan?“ uvažoval jsem.
„Usnul celý stát?“
Annabeth se zamračila. „To bych neřekla, ale je to divné. Podle
těch výjevů zřejmě spí celý Manhattan. Pak je asi padesátimílový
okruh kolem ostrova, kde čas běží strašlivě pomalu. Čím blíž se
dostaneš k Manhattanu, tím je pomalejší.“
Ukázala mi další scénu – newjerseyskou dálnici. Byla sobota
večer a provoz nebyl tak zlý, jak bývá o víkendu. Řidiči vypadali, že
jsou vzhůru, ale auta se plazila rychlostí asi tak míli za hodinu. Nad
hlavami pomalu přelétali ptáci.
„To Kronos,“ uhodl jsem. „Ten zpomalil čas.“
„Možná mu pomáhala Hekaté,“ dodala Katie Gardnerová.
„Koukej, jak se auta vyhýbají výjezdům na Manhattan. Asi je něco
podvědomě nutí obrátit se zpátky.“
„Já nevím,“ prohlásila Annabeth dost znechuceně. Nesnášela,
když v něčem neměla jasno. „Museli nějak obklopit Manhattan
vrstvami kouzel. Svět venku si možná ani neuvědomuje, že se něco
děje. Všichni smrtelníci, kteří se blíží k Manhattanu, zpomalí a
nepoznají, co se děje.“
„Jako mouchy v jantaru,“ zamumlal Jake Mason.
Annabeth přikývla. „Nemůžeme čekat, že nám někdo přijde na
pomoc.“
Obrátil jsem se ke kamarádům. Vypadali zaraženě a vyděšeně a
já jim to nemohl vyčítat. Štít nám ukazoval přinejmenším tři stovky
nepřátel na pochodu. Nás bylo čtyřicet. A zůstali jsme sami.
„Tak jo. Budeme bránit Manhattan,“ oznámil jsem jim.
Silena si popotáhla brnění. „Ehm, Percy, Manhattan je veliký.“
„My ho udržíme,“ prohlásil jsem. „Musíme.“
„Má pravdu,“ přidala se Annabeth. „Bohové větru by měli
odvrátit Kronovy síly od Olympu ve vzduchu, takže se pokusí o
pozemní útok. Musíme odříznout vstupy na ostrov.“
„Mají lodě,“ upozornil nás Michael Yew.
Po zádech mi přejel mráz. Najednou jsem pochopil Athéninu
radu: Pamatuj na řeky.
„O lodě se postarám já,“ napřímil jsem se.
Michael se zamračil. „Jak?“
„Prostě to nechte na mně,“ mávl jsem rukou. „Musíme hlídat
mosty a tunely. Můžeme čekat, že zaútočí na Manhattan na jihu,
aspoň na první pokus. To by byla nejpřímější cesta k Empire State
Building. Michaeli, odveď Apollónův srub k Williamsburgskému
mostu. Katie, srub Démétér si vezme na starost tunel BrooklynBattery.
Nechte tam narůst ostnaté keře a jedovatý břečťan. Dělejte,
co se dá, ale zadržte je! Connore, seber půlku Hermova srubu a
postarej se o Manhattanský most. Travisi, ty s druhou půlkou hlídej
Brooklynský most. A žádné zastávky na rabování nebo drancování!“
„Pfff!“ postěžoval si celý Hermův srub.
„Sileno, ty vezmi Afrodítinu skupinu k tunelu Queens-Midtown.“
„U všech bohů,“ ozvala se jedna z jejích sester. „Přímo po cestě
máme Pátou avenue! Můžeme se tam v buticích navonět, nestvůry
tolik nesnášejí parfémy Givenchy.“
„Žádné zdržování,“ zavrtěl jsem hlavou. „Leda… když myslíte,
že ta věc s parfémy bude fungovat…“
Šest holek od Afrodíty mi vlepilo nadšenou pusu na tvář.
„Fajn, to stačí!“ Zavřel jsem oči a pokoušel se vymyslet, na co
jsem zapomněl. „Hollandův tunel. Jaku, odveď tam Héfaistův srub.
Nasaďte řecký oheň, nastražte léčky, všechno, co máte.“
Zašklebil se. „S radostí. Musíme vyrovnat skóre. Za
Beckendorfa!“
Celý srub souhlasně zabouřil.
„Most Queensboro na Devětapadesáté,“ pokračoval jsem.
„Clarisse –“
Zarazil jsem se. Clarisse tu nebyla. Celý Arésův srub, hrom aby
do něj, trčel v táboře.
„My se o to postaráme,“ vystoupila z řady Annabeth a zachránila
mě před trapným tichem. Obrátila se ke svým sourozencům.
„Malcolme, vezmi Athénin srub a po cestě spusťte plán třiadvacet,
jak jsem ti to ukazovala. Udržte tu pozici.“
„Provedeme.“
„Já půjdu s Percym,“ rozhodla. „Pak se k vám přidáme, nebo
půjdeme, kam bude třeba.“
Někdo zezadu té skupiny zadrmolil: „Žádné zdržovačky, vy dva.“
Pár lidí se zahihňalo, ale rozhodl jsem se nechat to plavat.
„Takže domluveno,“ uzavřel jsem. „Udržujte spojení mobily.“
„My mobily nemáme,“ namítla Silena.
Sehnul jsem se, sebral telefon jedné spící ženě a hodil ho Sileně.
„Teď už máte. Všichni znáte číslo Annabeth, že? Když nás budete
potřebovat, vezměte někomu mobil a zavolejte nám. Pak ho nechte
ležet na zemi a příště si půjčte jiný. Tak by vás nestvůry neměly
vystopovat.“
Všichni se zašklebili, že se jim ta myšlenka líbí.
Travis si odkašlal. „Hm. A když najdeme fakt dobrý mobil –“
„Ne, nemůžete si ho nechat,“ zarazil jsem ho.
„No tak, člověče.“
„Počkat, Percy,“ ozval se Jake Mason. „Zapomněls na Lincolnův
tunel.“
Málem jsem zaklel. Měl pravdu. Zrovna teď se tím tunelem valila
stovka nestvůr a tank Sherman, a já rozmístil naše síly všude jinde,
jen ne tam.
V tu chvíli zavolal z druhé strany ulice dívčí hlas: „Co kdybyste
to nechali na nás?“
Nikdy v životě jsem nebyl šťastnější, že někoho slyším. Pátou
avenue přecházela skupina mladých dívek. Měly bílé košile, stříbřité
maskáčové kalhoty a vojenské boty. Všem visel u boku meč, na
zádech toulec, luky držely v pohotovosti. Pod nohama se jim pletla
smečka bílých vlků a spousta holek nesla na ramenou lovecké
sokoly.
Dívka vpředu měla černé vlasy jako hřebíky a černou koženou
bundu. Na hlavě jí seděl stříbrný kruh. Vypadal jako korunka
princezny a moc neseděl k náušnicím ve tvaru lebky ani k tričku s
nápisem Smrt barbínám a obrázkem panenky s hlavou probodnutou
šípem.
„Thalie!“ vyjekla Annabeth.
Diova dcera se zašklebila. „Artemidiny Lovkyně se hlásí do
služby.“
Nastalo velké objímání a zdravení… aspoň Thalia se s námi takhle
vítala. Ostatním Lovkyním se společnost táborníků, zvlášť kluků,
moc nezamlouvala, ale nikoho z nás nezastřelily, což u nich
znamenalo dost srdečné přijetí.
„Kde jste byly minulý rok?“ vyptával jsem se Thalie. „Máš teď
dvakrát víc Lovkyň!“
Zasmála se. „To je na fakt dlouhé povídání. Vsadím se, že jsem
zažila víc nebezpečí než ty, Jacksone.“
„To jsi teda vedle,“ uchechtl jsem se.
„Uvidíme,“ zašklebila se. „Až to bude za námi, zajdeme si ty, já a
Annabeth na cheesburgery a hranolky do toho hotelu na Západní
sedmapadesáté.“
„Le Parker Meridien,“ přikývl jsem. „To si piš. A díky, Thalie.“
Pokrčila rameny. „Nestvůry ani nepoznají, co je zasáhlo.
Lovkyně, jdeme!“
Plácla se po stříbrném náramku a štít Aegis se rozvinul do pravé
podoby. Zlatá hlava Medúzy, vymodelovaná uprostřed, vypadala tak
příšerně, že všichni táborníci couvli. Lovkyně vyrazily po ulici s vlky
a sokoly v patách a mě hřál pocit, že Lincolnův tunel je prozatím v
bezpečí.
„Díky bohům,“ oddechla si Annabeth. „Ale pokud
nezablokujeme řeky těm lodím, nemá cenu hlídat mosty a tunely.“
„Máš pravdu,“ přikývl jsem.
Změřil jsem si zachmuřené a odhodlané táborníky. Snažil jsem se
nemyslet na to, že by to mohlo být naposled, kdy je vidím takhle
pohromadě.
„Jste největší hrdinové tohoto tisíciletí,“ prohlásil jsem.
„Nekoukejte na to, kolik nestvůr po vás půjde. Bijte se statečně a
vyhrajeme.“ Zvedl jsem Anaklusmos a vykřikl: „ZA OLYMP!“
Všichni zařvali a našich čtyřicet hlasů se odráželo od budov
Manhattanu. Chvíli zněly neohroženě, ale rychle se rozplynuly v
tichu deseti milionů spících Newyorčanů.
Měli bychom s Annabeth na výběr spousty aut, ale všechna vězela
zaklíněná v husté zácpě. Kupodivu neběžel žádný motor, řidiči
možná měli čas vypnout zapalování, než usnuli. Nebo snad Morfeus
dokázal uspat i ty motory. Většina řidičů se zřejmě pokusila zajet k
obrubníku, když na ně přišlo spaní, ale přesto byly ulice moc ucpané,
než aby se jimi dalo projet.
Nakonec jsme našli spícího kurýra. Seděl na červeném skútru
Vespa, opřený o cihlovou zeď. Stáhli jsme ho dolů a položili na
chodník.
„Promiň, hochu,“ omluvil jsem se mu. Při troše štěstí mu ten
skútr později přivezu zpátky. A pokud ne, bude to stejně fuk, protože
město nepřežije.
Řídil jsem a Annabeth seděla za mnou a držela se mě kolem pasu.
Kličkovali jsme po Broadwayi, náš motor bzučel v tom děsivém
tichu. Jen občas někde zazvonil mobil – jako by se telefony
svolávaly, jako by se New York proměnil na obří elektronickou
voliéru.
Postupovali jsme pomalu. Občas jsme narazili na chodce, kteří
padli a usnuli přímo před autem. Odsouvali jsme je stranou, jen tak
pro jistotu. Jednou jsme se zastavili a uhasili hořící vozík pouličního
prodavače preclíků. O pár minut později jsme museli zachraňovat
dětský kočárek, který si to bez cíle šinul po ulici. Ukázalo se, že v
něm neleží dítě, ale – to mě podrž! – jen spící pudl. Zaparkovali jsme
ho bezpečně v jednom vchodu a jeli dál.
Míjeli jsme Madison Square Park, když Annabeth vyhrkla:
„Stůj.“
Zastavil jsem uprostřed Východní třiadvacáté ulice. Annabeth
seskočila a rozběhla se k parku. Když jsem ji dohnal, hleděla na
bronzovou sochu na červeném mramorovém podstavci. Musel jsem ji
minout nejmíň miliónkrát, ale nikdy jsem si jí pořádně nevšiml.
Ten chlápek seděl v křesle s nohou přes nohu. Měl na sobě
staromódní oblek z dob Abrahama Lincolna, s vázankou a dlouhými
šosy a tak. Pod křeslem ležela hromada bronzových knih. V jedné
ruce držel psací brk a ve druhé velký pergamen.
„Co nám je po…“ Zašilhal jsem na jméno na podstavci.
„Williamu H. Stewardovi?“
„Sewardovi,“ opravila mě Annabeth. „Byl to guvernér New
Yorku. Drobnější polobůh – syn Hébé, myslím. Ale o to nejde. Mně
jde o tu sochu.“
Vylezla na lavičku a zkoumala spodek sochy.
„Neříkej mi, že je to robot,“ vykulil jsem oči.
Annabeth se usmála. „Vypadá to, že většina soch ve městě jsou
roboti. Daidalos je sem podstrčil pro případ, že by potřeboval
armádu.“
„Na napadení Olympu, nebo na bránění?“
Annabeth pokrčila rameny. „Na to i to. To je plán třiadvacet.
Mohl spustit jednu sochu a ta pak začala aktivovat své druhy po
celém městě, až se z nich stala celá armáda. Je to ale nebezpečné.
Víš, jak jsou roboti nevypočitatelní.“
„Hmmm,“ zabručel jsem. Zažili jsme si s nimi svoje a většinou
nic příjemného. „Myslíš to vážně, že je spustíš?“
„Mám Daidalovy poznámky,“ prohlásila. „Myslím, že dokážu…
Á, tady je to.“
Stiskla špičku Sewardovy boty. Socha se napřímila a srovnala si
brk a papír.
„Co bude dělat?“ zamumlal jsem. „Psát oběžníky?“
„Psst,“ sykla Annabeth. „Nazdar, Williame.“
„Bille,“ navrhl jsem.
„Bille… Sakra, buď zticha,“ vyjela na mě Annabeth. Socha
naklonila hlavu a měřila si nás prázdnýma kovovýma očima.
Annabeth si odkašlala. „Nazdar, ehm, guvernére Sewarde.
Sekvence rozkazů: Daidalos dvacet tři. Obrana Manhattanu. Spuštění
aktivace.“
Seward seskočil ze svého podstavce. Dopadl na zem tak tvrdě, že
mu pod botami popraskal chodník. Pak odřinčel směrem na východ.
„Asi jde probudit Konfucia,“ hádala Annabeth.
„Co?“ zeptal jsem se.
„Další sochu, na ulici Division. Mají nařízeno probouzet ostatní,
dokud se všichni neaktivují.“
„A pak?“
„Doufejme, že ubrání Manhattan.“
„Vědí, že nejsme nepřátelé?“
„Myslím, že ano.“
„To se mi ulevilo.“ Pomyslel jsem na všechny ty bronzové sochy
v parcích, na náměstích a v budovách New Yorku. Musí jich být
stovky, možná tisíce.
Pak na večerním nebi explodovala koule zeleného světla. Řecký
oheň někde nad East River.
„Musíme sebou hodit,“ vyhrkl jsem. A rozběhli jsme se ke
skútru.
~ ~ ~
Zaparkovali jsme před parkem Battery na dolním konci Manhattanu,
kde se stékají Hudson a East River a vlévají se do zálivu.
„Počkej tady,“ nařídil jsem Annabeth.
„Percy, neměl bys chodit sám.“
„No, pokud nedokážeš dýchat pod vodou…“
Vzdychla si. „Ty jsi někdy tak otravný.“
„Jako třeba když mám pravdu? Klid, nic se mi nestane. Mám
přece to Achillovo prokletí. Jsem neporazitelný a tak.“
Annabeth nevypadala, že by ji to přesvědčilo. „Prostě na sebe
dávej pozor. Nechci, aby se ti něco stalo. Teda, protože tě
potřebujeme v bitvě.“
Zašklebil jsem se. „Hned jsem zpátky.“
Sešplhal jsem po břehu a začal se brodit vodou.
Jedna rada pro každého, kdo není mořský bůh: nechoď plavat do
newyorského přístavu. Možná už není tak špinavý jako za dob mládí
mé mámy, ale z té vody by ti nejspíš vyrostlo třetí oko, nebo by se ti
narodili malí mutanti.
Ponořil jsem se do tmy a klesl na dno. Zkoušel jsem najít místo,
kde by mi proudy obou řek připadaly stejné, kde se setkávaly a
tvořily záliv. Počítal jsem, že na tom místě si mě nejspíš všimnou.
„HEJ!“ vykřikl jsem svým nejsilnějším podvodním hlasem. Zněl
tmou jako ozvěna. „Slyšel jsem, že vy dva jste tak zaneřádění, až se
stydíte ukázat obličej. Je to tak?“
Zálivem se zavlnil chladný proud a zvedl sloupy odpadků a
bahna.
„Slyšel jsem, že East River je jedovatější,“ pokračoval jsem, „Ale
Hudson víc smrdí. Nebo je to naopak?“
Voda se zachvěla. Teď už mě pozorovalo něco mocného a
vzteklého. Cítil jsem jeho přítomnost… nebo možná dvě přítomnosti.
Měl jsem strach, jestli jsem to s těmi urážkami nepřehnal. Co
když mě prostě rozmetají a ani se neukážou? Ale byli to bohové
newyorských řek. Čekal jsem, že si mě budou chtít prohlédnout
zblízka.
A taky že ano. Za chvilku se přede mnou objevily dvě obří
postavy. Nejdřív vypadaly jenom jako tmavě hnědé sloupy bahna,
hustší než voda kolem. Pak jim vyrostly nohy, ruce a zakaboněné
obličeje.
Ten tvor nalevo nepříjemně připomínal telchina. Obličej měl
trochu vlčí, tělo jako tuleň – hladká záda a ploutve na nohou a na
rukou. Oči zářily pronikavě zelenou barvou.
Chlapík napravo se víc podobal člověku. Byl oblečený v hadrech
a mořských řasách a v kabátě spleteném z víček od lahví a starých
plastových držáků na pivní plechovky. Obličej s přerostlými vousy
měl skvrnitý od chaluh. Temně modré oči planuly vztekem.
Ten tulení chlapík, což musel být bůh East River, zaprskal:
„Koleduješ si o smrt, kluku? Nebo jsi jenom tak pitomý?“
Vousatý duch Hudsonu si rýpl: „Na pitomce jsi odborník ty,
kolego.“
„Dej si pozor, Hudsone,“ zavrčel East. „Drž se na své straně
ostrova a starej se o svoje.“
„Nebo co? Hodíš po mně další odpadkovou loď?“
Připluli k sobě a chystali se do sebe pustit.
„Nechte toho!“ křikl jsem. „Máme tu problém.“
„Ten kluk má pravdu,“ zabručel East. „Nejdřív zabijeme jeho a
pak se můžeme popasovat spolu.“
„To nezní špatně,“ mínil Hudson.
Než jsem stačil něco namítnout, vyvalilo se ze dna tisíc odpadků
a hnalo se na mě z obou stran: rozbité sklo, kameny, plechovky,
pneumatiky.
Ale já to čekal. Voda přede mnou zhoustla a udělala štít. Smetí se
od něj neškodně odrazilo. Pronikl jenom jeden – velký kus skla,
zasáhl mě do prsou a nejspíš mě měl zabít, ale jen se ode mě odrazil.
Oba říční bohové na mě zůstali hledět.
„Poseidónův syn?“ zeptal se East.
Přikývl jsem.
„Vykoupaný ve Styxu?“ ujišťoval se Hudson.
„Jo.“
Oba si znechuceně odfrkli.
„No, to je prima,“ zahučel East. „Jak ho teď asi tak zabijeme?“
„Třeba by to šlo elektrickým proudem,“ dumal Hudson.
„Kdybych našel na dně nějaký kabel –“
„Poslouchejte mě!“ přerušil jsem ho. „Kronova armáda útočí na
Manhattan!“
„Myslíš, že to nevíme?“ odfrkl si East. „Zrovna teď cítím jeho
čluny. Už jsou skoro tam.“
„Jo,“ souhlasil Hudson. „Mé vody taky brázdí pár hnusných
nestvůr.“
„Tak je zastavte,“ nutil jsem je. „Utopte je. Potopte jim lodě.“
„Proč bychom to dělali?“ zabručel Hudson. „No tak napadnou
Olymp. Proč se o to máme starat?“
„Protože vám můžu zaplatit.“ Vytáhl jsem písečný dolar, který mi
dal otec k narozeninám.
Říční bohové vyvalili oči.
„Je můj!“ vyhrkl East. „Dej ho sem, chlapče, a já ti slibuju, že se
přes East River nedostane ani jediný Kronův neřád.“
„Zapomeň na to,“ vemlouval se mi Hudson. „Pokud nechceš,
abych nechal všechny ty lodě přeplout Hudson, dáš ten písečný dolar
mně.“
„Uděláme kompromis.“ Přelomil jsem písečný dolar v půlce. Ze
zlomu se vyřinul proud čisté vody a začal rozpouštět špínu v zálivu.
„Každý dostanete půlku,“ oznámil jsem. „A za to udržíte veškeré
Kronovy síly dál od Manhattanu.“
„Páni, člověče,“ zaskuhral Hudson a natahoval se po písečném
dolaru, „už je to tak dlouho, co jsem byl čistý.“
„Moc Poseidóna,“ zamumlal East. „Je to hňup, ale rozhodně ví,
jak zlikvidovat tohleto svinstvo.“
Podívali se na sebe a promluvili jako jeden: „Dojednáno.“
Dal jsem každému půlku písečného dolaru a oni si je opatrně
převzali.
„Ehm, a co ti útočníci?“ připomněl jsem jim. East máchl rukou.
„Zrovna šli ke dnu.“
Hudson luskl prsty. „Smečka pekelných psů se právě potápí.“
„Děkuju vám,“ usmál jsem se. „A zůstaňte čistí.“
Když jsem stoupal k hladině, East za mnou zavolal: „Hej,
chlapče, až budeš mít zas zbytečný písečný dolar, vrať se. Pokud
přežiješ.“
„Achillovo prokletí,“ odfrkl si Hudson. „Vždycky si myslí, že je
to zachrání, co?“
„Kdyby tak věděl,“ souhlasil East. Oba se zachechtali a
rozplynuli se ve vodě.
Na břehu Annabeth zrovna mluvila do mobilu, ale jakmile mě
uviděla, zavěsila. Vypadala, že je celá vedle.
„Vyšlo to,“ oznámil jsem jí. „Řeky jsou zajištěny.“
„To je fajn,“ přikývla. „Protože máme další problémy. Zrovna
volal Michael Yew. Přes Williamsburgský most pochoduje další
armáda. Apollónův srub potřebuje pomoc. A Percy, ta nestvůra, která
vede nepřátele… je Mínótaurus.“