14. Kapitola
2. 1. 2014
Čtrnáctá kapitola
PRASEČÍ DÁMA LÉTÁ Když jsme se vrátili do hotelu Plaza, odtáhla si mě Thalia stranou.
„Co ti to Prométheus ukázal?“
Neochotně jsem jí vyprávěl o vizi z domu May Castellanové.
Thalia se poškrábala na stehně, asi si vzpomněla na to staré zranění.
„Byla to zlá noc,“ připustila. „Annabeth byla moc malá a podle
mě ani nechápala, co vidí. Jenom věděla, že je Luke rozčilený.“
Vyhlédl jsem z hotelových oken na Central Park. Na severu
pořád hořely drobné ohně, ale jinak vypadalo město nepřirozeně
klidně. „Víš, co se stalo May Castellanové? Myslím –“
„Já vím, co myslíš,“ přikývla Thalia. „Nikdy jsem ji neviděla při
nějaké takové, hm, příhodě, ale Luke mi vyprávěl o těch zářících
očích, o divných věcech, které říkala. Donutil mě přísahat, že o tom
nebudu mluvit. Netuším, co to vyvolalo. A pokud to věděl Luke, tak
mi to neřekl.“
„Hermés to určitě věděl,“ uvažoval jsem. „Něco způsobilo, že
May viděla části Lukovy budoucnosti, a Hermés věděl, co se stane –
že se Luke promění v Krona.“
Thalia se zamračila. „To není tak jisté. Pamatuj, Percy, že
Prométheus s tou tvou vizí manipuloval, ukazoval ti věci v nejhorším
světle. Hermés měl Luka vážně rád. To jsem viděla, jenom jsem se
na něj podívala. A Hermés tam ten večer přišel, protože May
kontroloval, staral se o ni. Nebyl úplně zlý.“
„Stejně to není v pořádku,“ stál jsem na svém. „Luke byl malý
kluk. Hermés mu nikdy nepomohl, nezabránil mu v tom útěku.“
Thalia si hodila na záda luk. Znovu mě zarazilo, jak silnější teď
vypadá, když přestala stárnout. Člověk kolem ní málem viděl
stříbrnou zář – požehnání Artemis.
„Percy,“ domlouvala mi, „nemůžeš teď Luka litovat. My všichni
polobohové musíme snášet těžkosti. Rodiče skoro vůbec nevídáme.
Ale Luke si vybral sám, a špatně. Nikdo ho do toho nenutil.
Vlastně –“
Rozhlédla se po chodbě, aby se přesvědčila, že jsme sami. „Mám
starost o Annabeth. Nevím, jestli to zvládne, kdyby se měla s Lukem
střetnout v bitvě. Vždycky pro něj měla slabost.“
Do tváří se mi nahrnula krev. „Ona to dokáže.“
„Já nevím. Po tom večeru, když jsme odešli z domu Lukovy
mámy, se změnil. Byl zbrklý a náladový, pořád chtěl něco
dokazovat. Když nás našel Grover a zkusil nás odvést do tábora…
no, ty maléry jsme měli i proto, že Luke nebyl opatrný. Chtěl se bít s
každou nestvůrou, na kterou jsme narazili. Annabeth to nevadilo,
Luke pro ni byl hrdina. Chápala jenom to, že je nešťastný kvůli
rodičům, a věčně ho bránila. Pořád ho brání. Chci říct… nenech se
nachytat stejně. Luke se teď odevzdal Kronovi. Nemůžeme si dovolit
ho omlouvat.“
Zadíval jsem se na ohně v Harlemu a uvažoval, kolik spících
smrtelníků je zrovna teď v nebezpečí kvůli Lukově špatné volbě.
„Máš pravdu,“ povzdechl jsem si.
Thalia mě poplácala po rameni. „Půjdu zkontrolovat Lovkyně a
trochu se vyspat, než se setmí. Taky by sis měl lehnout.“
„To je to poslední, co potřebuju – další sny.“
„Já to znám, věř mi.“ Tak se zakabonila, až jsem musel uvažovat,
o čem se jí asi zdává. Je to běžný problém polobohů: v čím
nebezpečnější situaci se octneme, tím máme horší a častější sny.
„Ale Percy, těžko říct, kdy si zas budeš moct odpočinout. Bude to
dlouhá noc – možná naše poslední.“
Nelíbilo se mi to, ale věděl jsem, že má pravdu. Unaveně jsem
přikývl a podal jí Pandořinu nádobu. „Udělej pro mě něco. Zamkni to
do hotelového trezoru, ano? Myslím, že jsem na pithosy alergický.“
Thalia se usmála. „Tos uhodl.“
Našel jsem si nejbližší postel a usnul. Ale spánek mi samozřejmě
zas přinesl noční můry.
~ ~ ~
Viděl jsem otcův podmořský palác. Nepřátelská armáda se přiblížila,
zakopala se jen pár set metrů před palácem. Zdi pevnosti byly úplně
zničené. Chrám, který otec používal jako velitelství, hořel řeckým
ohněm.
Zaostřil jsem na zbrojnici, kde měl můj bratr s nějakými jinými
Kyklopy zrovna polední přestávku. Pojídali z velkých nádob
burákové máslo (a neptej se mě, jak může chutnat pod vodou,
protože to ani nechci vědět). Přímo před očima mi vybuchla vnější
zeď zbrojnice. Dovnitř vklopýtal nějaký kyklopský bojovník a
zhroutil se na stůl. Tyson si k němu klekl a chtěl mu pomoct, ale bylo
pozdě. Kyklop se rozpustil na mořské bahno.
K díře ve zdi postupovali nepřátelští obři. Tyson sebral palici
padlého bojovníka. Zakřičel něco na své kamarády kováře – nejspíš
„Za Poseidóna!“ – ale s plnou pusou burákového másla to znělo jako
„VA POFEI VONA!“ Jeho druhové se chopili kladiv a sekáčků, vykřikli
„BURÁKOVÉ MÁSLO!“ a vyrazili za Tysonem do boje.
Pak se scéna proměnila. Ocitl jsem se s Ethanem Nakamurou v
nepřátelském táboře. Z toho pohledu jsem se roztřásl, trochu kvůli
tomu, že vojsko bylo tak mohutné, a trochu proto, že jsem to místo
poznal.
Byli jsme v zapadlém místě New Jersey, na rozbité silnici,
lemované zchátralými obchody a roztrhanými billboardy. Rozpadlý
plot ohrazoval velký dvůr plný betonových soch. Vývěsní ceduli nad
skladištěm nebylo lehké přečíst, protože byla psaná červeným
ležatým písmem, ale já věděl, co tam stojí: OBCHOD TETIČKY EM SE
ZAHRADNÍMI TRPASLÍKY.
Celé roky jsem si na to místo nevzpomněl. Bylo od pohledu
opuštěné. Pobořené sochy někdo postříkal graffiti. Cementový satyr
– Groverův strýček Ferdinand – přišel o ruku. Část střechy skladu se
propadla. Na dveře někdo přilepil velkou žlutou ceduli s nápisem: K
DEMOLICI.
Pozemek obklopovaly stovky stanů a ohňů. Většinou jsem viděl
nestvůry, ale byli tam i lidští žoldáci v bitevních uniformách a
polobohové ve zbroji. Před obchodem visel červenočerný prapor,
hlídaný dvěma velkými modrými Hyperboreany.
Ethan se skláněl u nejbližšího ohně. Sedělo s ním pár dalších
polobohů a brousilo si meče. Dveře skladiště se otevřely, vyšel
Prométheus.
„Nakamuro,“ zavolal. „Pán s tebou chce mluvit.“
Ethan vstal, celý ostražitý. „Něco zlého?“
Prométheus se usmál. „To se budeš muset zeptat jeho.“
Jeden polobůh se uchechtl: „No, bylo to s tebou fajn.“
Ethan si upravil popruh s mečem a zamířil do skladiště.
Kromě díry ve střeše to tam vypadalo přesně tak, jak jsem si
pamatoval. Sochy vyděšených lidí stály ztuhlé uprostřed výkřiku.
Piknikové stoly v bufetu byly odsunuty stranou. Přímo mezi
automatem na colu a ohřívačem preclíků stál zlatý trůn. Hověl si na
něm Kronos a na klíně mu ležel srp. Měl džínsy a tričko a v tom
zadumání vypadal skoro jako člověk – jako mladší verze Luka, která
v mé vizi prosila Herma, aby mu prozradil jeho osud. Pak Luke
uviděl Ethana a tvář se mu zkřivila velmi nelidským úsměvem. Zlaté
oči zaplály.
„Tak co, Nakamuro, co si myslíš o té diplomatické misi?“
Ethan zaváhal. „Jsem si jistý, že pán Prométheus je povolanější
říct –“
„Ale já se zeptal tebe.“
Ethanovo zdravé oko těkalo sem tam, zaznamenalo stráže
rozestavené kolem Krona. „Já… já si nemyslím, že se Jackson vzdá.
Nikdy to neudělá.“
Kronos přikývl. „Nechtěl jsi mi říct ještě něco jiného?“
„N-ne, pane.“
„Vypadáš nervózně, Ethane.“
„Ne, pane. To jen… slyšel jsem, že tohle bylo doupě –“
„Medúzy? Ano, přesně tak. Krásné místo, co? Medúza se bohužel
ještě nezformovala, potom co ji Jackson zabil, takže se nemusíš bát,
že by ses přidal do její sbírky. Kromě toho, v této místnosti jsou
mnohem nebezpečnější síly.“
Kronos zalétl pohledem na laistrygonského obra, který hlasitě
přežvykoval hranolky. Mávl rukou a obr ztuhl. Jeden hranolek mu
zůstal viset mezi rukou a pusou.
„Proč je měnit na kámen,“ prohlásil Kronos, „když můžeš
zmrazit samotný čas?“
Zlatýma očima se zabodl do Ethanovy tváře. „Teď mi řekni jednu
věc. Co se přesně stalo včera večer na Williamsburgském mostě?“
Ethan se roztřásl. Na čele mu vyskočily kapičky potu. „Já… já
nevím, pane.“
„Ale ano, víš.“ Kronos se zvedl z trůnu. „Když jsi zaútočil na
Jacksona, něco se stalo. Něco divného. Ta holka, Annabeth, ti skočila
do cesty.“
„Chtěla ho zachránit.“
„Ale on je nezranitelný,“ namítl Kronos tiše. „Viděls to sám.“
„Nedokážu to vysvětlit. Možná na to zapomněla.“
„Zapomněla,“ opakoval Kronos. „Jasně, to musí být ono.
Propáníčka, zapomněla jsem, že kámoš je nezranitelný, a nechala
jsem se bodnout místo něj. Jémine. Řekni mi, Ethane, kam jsi mířil,
když jsi chtěl Jacksona bodnout?“
Ethan se zamračil. Sevřel ruku, jako by držel čepel, a naznačil
výpad. „Nevím jistě, pane. Všechno se to stalo moc rychle. Nemířil
jsem na žádné zvláštní místo.“
Kronovy prsty poklepaly na čepel meče. „Aha,“ vyštěkl mrazivě.
„Pokud se ti vylepší paměť, očekávám –“
Najednou sebou vládce Titánů škubl. Obr v rohu rozmrzl a
hranolek mu padl do pusy. Kronos zavrávoral a svezl se pozpátku na
trůn.
„Pane?“ Ethan se k němu vrhl.
„Já –“ Hlas měl slabý, ale na chvíli patřil zase Lukovi. Pak
Kronův výraz ztvrdl. Zvedl ruku a pomalu protáhl prsty, jako by je
nutil k poslušnosti.
„To nic,“ oznámil zas ocelovým a chladným tónem. „Menší
slabost.“
Ethan si olízl rty. „Pořád se vám brání, že? Luke –“
„Nesmysl,“ vyštěkl Kronos. „Ještě jednou řekneš takovou lež a
vyříznu ti jazyk. Duše toho kluka byla zničena. Prostě se jen
přizpůsobuji možnostem tohoto těla. Vyžaduje odpočinek. Je to k
vzteku, ale nic víc než přechodná nepříjemnost.“
„Jak… jak říkáte, pane.“
„Ty!“ Kronos ukázal srpem na jednu drakénu se zeleným
brněním a zelenou korunou. „Královna Sess, že?“
„Přesssně tak, můj pane.“
„Je naše malé překvapení připraveno?“
Královna drakén odhalila tesáky. „Ach, jissstě, můj pane. Jak
překrásssné překvapení.“
„Výborně,“ pochválil ji Kronos. „Řekni mému bratru
Hyperionovi, aby přesunul naše hlavní síly na jih do Central Parku.
Polokrevní budou v takovém zmatku, že se nedokážou bránit. A teď
už běž, Ethane. Pracuj na vylepšení své paměti. Znovu si
popovídáme, až se zmocníme Manhattanu.“
Ethan se uklonil a můj sen se naposled proměnil. Uviděl jsem
hlavní budovu v táboře, ale bylo to v jiné době. Místo namodro byl
dům natřen načerveno. Táborníci na volejbalovém hřišti měli účesy z
devadesátých let, což se mohlo hodit na odstrašování nestvůr.
Na verandě stál Cheirón a mluvil s Hermem a s nějakou ženou,
která držela dítě. Cheirón měl kratší a tmavší vlasy. Hermés byl
oblečený ve své obvyklé běžecké soupravě a okřídlených
kotníčkových botách. Žena byla vysoká a hezká s blond vlasy,
zářícíma očima a přátelským úsměvem. Dítě v její náruči se v bledě
modré dece vrtělo, jako by chtělo být všude jinde, jen ne v Táboře
polokrevných.
„Je to čest mít vás tady,“ mluvil Cheirón k té ženě, ale znělo to
nervózně. „Je to už dávno, kdy bylo naposled smrtelníkovi dovoleno
vstoupit do tábora.“
„Nepovzbuzuj ji,“ zavrčel Hermés. „May, to nemůžeš udělat.“
S leknutím mi došlo, že vidím May Castellanovou. Vůbec
nepřipomínala tu starou ženskou, se kterou jsem se setkal. Vypadala
plná života – takový ten typ člověka, který se usměje a všem kolem
je hned dobře.
„Ale jdi, nedělej si z toho takové starosti,“ chlácholila ho May a
kolébala dítě. „Orákulum přece potřebujete, nebo ne? To staré je
mrtvé už kolik, dvacet let?“
„Déle,“ prohlásil Cheirón vážně.
Hermés podrážděně rozhodil rukama. „Neříkal jsem ti tu historku
proto, aby ses šla o to místo ucházet. Je to nebezpečné. Cheiróne,
vysvětli jí to.“
„Opravdu je,“ varoval ji Cheirón. „Spoustu let jsem všem
zakazoval to zkoušet. Nevíme přesně, co se stalo. Lidstvo zřejmě
ztratilo schopnost hostit Orákulum.“
„To už máme za sebou,“ odbyla ho May. „A já vím, že to
zvládnu. Herme, tohle je moje šance vykonat něco dobrého.
Nedostala jsem dar vidění pro nic za nic.“
Chtělo se mi na paní Castellanovou zakřičet, aby toho nechala.
Věděl jsem, jak to dopadne. Konečně jsem pochopil, co se stalo, že si
zničila život. Ale nemohl jsem se pohnout ani promluvit.
Hermés vypadal spíš ublížený než ustaraný. „Když se staneš
Orákulem, nemůžeš se vdát,“ stěžoval si. „Nemůžeš se už scházet se
mnou.“
May mu položila ruku na paži. „Navěky tě mít stejně nemůžu, že
ne? Brzo to překonáš. Jsi nesmrtelný.“
Chystal se protestovat, ale položila mu ruku na prsa. „Ty víš, že
je to tak! Nesnaž se šetřit moje city. Kromě toho máme úžasné dítě.
Můžu Luka vychovávat, i když budu Orákulum, ne?“
Cheirón si odkašlal. „Ano, ale je třeba přiznat, že netuším, jak to
ducha Orákula ovlivní. Žena, která už porodila dítě – pokud vím, to
se ještě nestalo. Pokud duch nepřejde –“
„Přejde,“ tvrdila May.
Ne, chtělo se mi zařvat. Nepřejde.
May Castellanová políbila své dítě a podala ho Hermovi. „Hned
se vrátím.“
Věnovala jim poslední sebejistý úsměv a pustila se do schodů.
Cheirón a Hermés mlčky přecházeli sem a tam. Dítě se vrtělo.
Okna domu osvítila zelená zář. Táborníci přestali hrát volejbal a
hleděli nahoru do podkroví. Jahodovými plantážemi se prohnal
chladný vítr.
Hermés to musel taky cítit. Vykřikl: „Ne! NE!“
Vrazil děcko Cheirónovi do rukou a rozběhl se na verandu. Než
se dostal ke dveřím, slunečným odpolednem otřásl vyděšený výkřik
May Castellanové.
~ ~ ~
Posadil jsem se tak rychle, že jsem se praštil hlavou o něčí štít.
„Au!“
„Promiň, Percy.“ Nade mnou stála Annabeth. „Zrovna jsem se tě
chystala probudit.“
Třel jsem si hlavu a pokoušel se vyjasnit si ty příšerné vize.
Najednou mi dávala smysl spousta věcí: May Castellanová se
pokusila stát Orákulem. Nevěděla o Hádově kletbě, která bránila
duchu Delf přejít do dalšího hostitele. Nevěděl to ani Cheirón a
Hermés. Netušili, že při tom pokusu May zešílí, postihnou ji
záchvaty, při kterých se jí zeleně rozzáří oči a zahlédne útržky
budoucnosti svého dítěte.
„Percy?“ zeptala se Annabeth. „Co se děje?“
„Nic,“ zalhal jsem. „Co… co děláš v brnění? Měla bys
odpočívat.“
„Ale mně už je dobře,“ tvrdila, i když byla ještě bledá. Pravou
rukou sotva hýbala. „Ten nektar a ambrózie mě vyléčily.“
„Hmm. Přece vážně nemůžeš jít ven a bojovat.“
Podala mi zdravou ruku a pomohla mi vstát. V hlavě mi tepalo.
Obloha venku byla purpurově červená.
„Budeš potřebovat každého, koho můžeš nasadit,“ prohlásila.
„Zrovna jsem se dívala do štítu. Jedna armáda –“
„Míří na jih do Central Parku,“ přikývl jsem. „Jo, to vím.“
Vypověděl jsem jí část svých snů. Vynechal jsem vizi May
Castellanové, protože byla moc nepříjemná a nechtělo se mi o ní
mluvit. Vynechal jsem i Ethanovy dohady o tom, jak se Luke brání
Kronovi v jeho těle. Nechtěl jsem Annabeth dávat naději.
„Myslíš, že Ethan něco tuší o tvém slabém místě?“ zeptala se.
„Nevím,“ připustil jsem. „Neřekl Kronovi všechno, ale pokud na
to přijde –“
„Nesmíme mu to dovolit.“
„Příště ho praštím do hlavy víc,“ sliboval jsem. „Napadá tě, o
jakém překvapení mluvil Kronos?“
Zavrtěla hlavou. „Ve štítu nic nevidím, ale překvapení nemám
ráda.“
„To já taky ne.“
„Tak co,“ povzdechla si, „chceš se hádat, jestli půjdu taky?“
„Ne. Přesvědčilas mě.“
Podařilo se jí zasmát, což jsem rád slyšel. Popadl jsem meč a šli
jsme shromáždit jednotky.
Thalia a hlavní instruktoři na nás čekali u jezera. V soumraku se
rozblikávala světla města. Myslím, že je většinou spouštěly
automatické spínače. Podél břehu jezera zářily pouliční lampy a voda
a stromy vypadaly v jejich světle ještě strašidelněji.
„Přicházejí,“ potvrdila Thalia a ukázala stříbrným šípem na sever.
„Jedna má průzkumnice zrovna nahlásila, že přešli přes řeku Harlem.
Nebyl způsob, jak je zadržet. Ta armáda…“ Pokrčila rameny. „Je
obrovská.“
„Zadržíme je u parku,“ prohlásil jsem. „Grovere, jsi připravený?“
Přikývl. „Připravený jako nikdy. Pokud je moji duchové přírody
někde dokážou zastavit, tak je to tady.“
„Ano, zastavíme je!“ ozval se jiný hlas. Davem se tlačil velmi
starý tlustý satyr a zakopával o vlastní kopí. Krunýř ze stromové
kůry mu kryl břicho jenom do poloviny.
„Lenee?“ vykulil jsem oči.
„Nedělejte tak překvapeného,“ obořil se na mě. „Já jsem vůdce
Rady a řekl jste mi, abych našel Grovera. No, tak jsem ho našel. A
nedopustím, aby nějaký vyděděnec vedl satyry bez mé pomoci!“
Grover za Leneovými zády dělal, že zvrací, ale starý satyr se
šklebil jako hrdina dne. „Žádné strachy! My těm Titánům ukážeme!“
Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo se naštvat, ale podařilo se
mi udržet vážnou tvář. „Ehm… jasně. No, Grovere, nebudeš sám.
Annabeth a Athénin srub zaujmou stanoviště tady. A k tomu já a…
Thalie?“
Poplácala mě po rameni. „Dost řečí. Lovkyně jsou připravené.“
Podíval jsem se na ostatní instruktory. „Vám ostatním zbývá
stejně důležitý úkol. Musíte hlídat ostatní vstupy na Manhattan. Víte,
jak je Kronos prohnaný. Bude nás chtít zabavit tou svou obří
armádou a propašovat další síly někudy jinudy. Je to na vás,
postarejte se, aby se to nestalo. Vybral si každý srub most nebo
tunel?“
Instruktoři zachmuřeně přikývli.
„Tak do toho,“ zavelel jsem. „Zlomte všichni vaz!“
Tu armádu jsme uslyšeli dřív, než jsme ji uviděli.
Znělo to jako palba z děl, kombinovaná s řevem z fotbalového
stadionu – jako by se na nás vrhli všichni fanoušci týmu Patriots z
celé Nové Anglie s hazukami.
Na severním konci jezera vyrazil z lesa nepřátelský předvoj –
válečník ve zlaté zbroji, vedoucí tlupu laistrygonských obrů s
velikými bronzovými sekyrami. Za nimi se valily stovky dalších
nestvůr.
„Do pozic!“ zaječela Annabeth.
Její sourozenci se rozběhli. Cílem bylo přimět nepřátelskou
armádu postupovat kolem jezera. Aby se k nám dostali, museli po
cestách a to znamenalo, že budou pochodovat v úzkých zástupech po
obou stranách vody.
Zpočátku ten plán vycházel. Nepřítel se rozdělil a hnal se k nám
po březích. Když byl na půl cesty, vyrazila naše obrana. Na běžecké
stezce vybuchl řecký oheň a okamžitě spálil na uhel spoustu nestvůr.
Ostatní mlátily kolem sebe, obklopené zelenými plameny. Athénini
táborníci házeli háky na největší obry a stahovali je k zemi.
Z lesa napravo vypálily Lovkyně do nepřátelské linie salvu
stříbrných šípů, zničily dvacet nebo třicet drakén, ale za nimi
pochodovaly další. Z nebe se snesl blesk, usmažil jednoho
laistrygonského obra na popel a já věděl, že se Thalia coby Diova
dcera pořádně činí.
Grover zvedl píšťalu a zahrál rychlou melodii. Z lesa po obou
stranách zazněl řev, vypadalo to, že z každého stromu, kamene a keře
vyrazil duch. Dryády a satyrové napřáhli palice a zaútočili. Stromy
se ovíjely kolem nestvůr a škrtily je. Nepřátelským lučištníkům rostla
u nohou tráva. Kameny samy vylétaly a zasahovaly drakény do tváří.
Nepřítel se pachtil kupředu. Obři sráželi stromy a najády se
rozplývaly, jakmile se zničila jejich životní síla. Pekelní psi útočili na
vlky a odráželi je. Nepřátelští lučištníci opětovali palbu a jedna
Lovkyně se zřítila z vysoké větve.
„Percy!“ Annabeth mě popadla za ruku a ukázala na jezero. Ten
Titán ve zlatém brnění nečekal, až jeho síly postoupí po březích.
Hnal se na nás, kráčel po hladině jezera.
Přímo před ním vybuchla bomba řeckého ohně, ale on jen zvedl
ruku a vysál plameny ze vzduchu.
„Hyperion,“ vydechla Annabeth v hrůze. „Vládce světla. Titán
východu.“
„Nebezpečný?“ tipoval jsem.
„Vedle Atlase je to největší bojovník Titánů. Za starých dob
ovládali čtyři Titáni čtyři kouty světa. Hyperion měl východ – a byl
nejmocnější. Je to otec Hélia, prvního boha slunce.“
„Já ho zaměstnám,“ sliboval jsem.
„Percy, ani ty nedokážeš –“
„Jen drž naše síly pohromadě.“
Nerozložili jsme se u jezera jen tak náhodou. Soustředil jsem se
na vodu a cítil, jak mnou projíždí její síla.
Popošel jsem k Hyperionovi, který se hnal po hladině. Fajn,
kamaráde. Tuhle hru můžou hrát i dva.
Šest metrů ode mě napřáhl Hyperion meč. Oči měl přesně takové,
jak jsem viděl ve snu – zlaté jako Kronos, ale jasnější, jako
miniaturní sluníčka.
„Spratek boha moře,“ přemítal. „Nejsi ty ten, kdo zas chytil
Atlase pod nebesa?“
„To nic nebylo,“ odbyl jsem ho. „Vám Titánům to myslí asi tak
jasně jako mým ponožkám na tělocvik.“
Hyperion zavrčel: „Chceš vidět jas?“ Tělo se mu proměnilo na
sloupec světla a horka. Uhnul jsem pohledem, ale stejně mě to
oslepilo. Instinktivně jsem zvedl meč – právě včas, udeřila do něj
Hyperionova čepel. Nárazová vlna poslala po hladině jezera tři metry
vysoký kruh vody.
Oči mě pořád pálily. Musel jsem to světlo zhasnout.
Soustředil jsem se na přílivovou vlnu a přinutil ji, aby se obrátila
k Titánovi. Těsně před nárazem jsem na proudu vody vyskočil do
výšky.
„AHHHH!“ Vlny udeřily do Hyperiona. Ponořil se pod hladinu a
světlo mu zhaslo.
Přistál jsem na jezeře, zrovna když se Hyperion vyhrabal na
nohy. Ze zlatého brnění mu crčela voda. Oči mu už neplály, ale
pořád vypadaly vražedně.
„Shoříš, Jacksone!“ zaduněl.
Naše meče se znovu setkaly, zajiskřilo to a ve vzduchu zasmrděl
ozón.
Kolem nás dál zuřila bitva. Na pravém křídle vedla útok
Annabeth se svými sourozenci. Na levém se vzpamatoval Grover a
jeho duchové přírody, omotávali nepřátele keři a plevelem.
„Dost hraní,“ houkl na mě Hyperion. „Bojujme na zemi.“
Chystal jsem se říct něco chytrého, jako třeba „Ne“, když Titán
zařval. Hradba síly mě vyrazila do vzduchu – stejně jako to se mnou
udělal Kronos na mostě. Přeletěl jsem dozadu asi tak dvě stě metrů a
plácl sebou na zem. Kdybych nebyl nezranitelný, měl bych
zpřelámané všechny kosti v těle.
Zvedl jsem se a zaskučel: „Tenhle váš titánský trik vážně
nesnáším.“
Hyperion se ke mně blížil jako blesk.
Soustředil jsem se na vodu, čerpal z ní sílu.
Hyperion zaútočil. Byl silný a rychlý, ale vypadalo to, že
nedokáže zasadit úder. Ze země kolem jeho nohou pořád vyrážely
plameny, ale já je stejně tak rychle hasil.
„Nech toho!“ zařval Titán. „Přestaň s tím větrem!“
Nevěděl jsem, co tím myslí. Měl jsem spoustu práce s bojováním.
Hyperion se zakymácel, jako by ho někdo odstrčil. Do tváře mu
chrstla voda, štípala ho v očích. Zvedl se vítr a Hyperion zavrávoral
dozadu.
„Percy!“ zavolal Grover překvapeně. „Jak tohle děláš?“
Jak dělám co? pomyslel jsem si.
Pak jsem se podíval dolů a uvědomil si, že stojím uprostřed
vlastního hurikánu. Kolem mě vířily mraky vodní páry, vítr tak
mocný, až lomcoval s Hyperionem a válcoval trávu patnáct metrů
kolem. Nepřátelští bojovníci po mně házeli oštěpy, ale bouře je
srážela.
„Prima,“ zamumlal jsem. „Ale ještě víc!“
Kolem mě se zablesklo. Mraky ztemněly a déšť zavířil rychleji.
Postoupil jsem k Hyperionovi a rozkymácel ho.
„Percy!“ vykřikl zase Grover. „Doveď ho sem!“
Sekal jsem a bodal, postupoval jsem instinktivně. Hyperion se
sotva stačil bránit. Oči se mu pořád pokoušely zaplát, ale hurikán mu
plameny hasil.
Nemohl jsem ovšem takovou bouři udržovat navěky. Cítil jsem,
jak mě opouštějí síly. Napřel jsem je naposled a postrčil Hyperiona
přímo tam, kde čekal Grover.
„Já nedovolím, abyste si se mnou tak hráli!“ zaduněl Hyperion.
Podařilo se mu zase se vyškrábat na nohy, ale Grover zvedl k
puse píšťalu a spustil. Leneus se k němu přidal. Satyrové po celém
háji se k té melodii připojili – zněla zvláštně, jako když se potok řine
po kamenech. Země kolem Hyperiona explodovala. Kolem nohou se
mu ovinuly zkroucené kořeny.
„Co je to?“ zaprotestoval. Pokusil se je setřást, ale byl ještě slabý.
Kořeny sílily, až to vypadalo, že má obuté dřevěné boty.
„Nechte toho!“ houkl. „Ta vaše lesní magie je pro Titána jako
nic!“
Ale čím víc se bránil, tím rychleji kořeny rostly. Omotávaly se
mu kolem těla, tloustly a tvrdly, tvořila se na nich kůra. Hyperionovo
zlaté brnění splynulo se dřevem a zarostlo do velikého kmene.
Hudba hrála dál. Hyperionovy síly užasle couvly, když to jejich
vůdce pohltilo. Roztáhl ruce a ty se proměnily na větve, z nichž
vyrazily menší větvičky a listy. Strom rostl do výšky a sílil, až byl
uprostřed kmene vidět jen Titánův obličej.
„Nemůžete mě uvěznit!“ řval. „Jsem Hyperion! Jsem –“
Nad obličejem se mu zavřela kůra.
Grover odlepil píšťalu od pusy. „Jsi moc pěkný javor.“
Několik dalších satyrů omdlelo vyčerpáním, ale svou práci
odvedli dobře. Titán byl uvězněn v obřím javoru. Kmen měl
přinejmenším šest metrů v průměru a větve stejně vysoko jako jiné
stromy v parku, jako by tu stál už pár set let.
Armáda Titánů se dala na ústup. Athénin srub se rozjásal, ale
naše vítězství nemělo dlouhého trvání.
Protože právě v tu chvíli spustil Kronos své překvapení.
„KVÍÍÍÍÍ!“
To zakvičení se rozeznělo celým severním Manhattanem.
Polobohové stejně jako nestvůry hrůzou ztuhli.
Grover po mně střelil vyplašeným pohledem. „To zní jako… To
není možné!“
Věděl jsem, co myslí. Přede dvěma roky jsme dostali „dar“ od
Pana – obřího divočáka, který nás na zádech přenesl přes Jihozápad
(potom, co se nás pokusil zabít). To prase kvičelo podobně, ale to, co
jsme slyšeli teď, bylo jaksi vyšší, pronikavější, skoro jako… jako by
ten kanec měl nějakou vzteklou družku.
„KVÍÍÍÍÍ!“ Nad jezero se vznesl obrovský růžový tvor – něco
jako okřídlená noční můra ze slavnostního průvodu na Den
díkůvzdání.
„Svině!“ vyjekla Annabeth. „Schovejte se!“
Polobohové se rozprchli a létající prasečí dáma se snesla níž.
Křídla měla růžová jako plameňák, což jí pěkně ladilo ke kůži, ale
moc roztomilá nám nepřipadala, když zabušila kopyty do země a jen
taktak minula jednoho sourozence Annabeth. Dusala kolem, srazila
půl akru stromů, odříhla si a vychrlila oblak smradlavého plynu. Pak
se zase vznesla, zakroužila a chystala se na další útok.
„Neříkej mi, že tahle věc pochází z řecké mytologie,“ postěžoval
jsem si.
„Bohužel ano,“ tvrdila Annabeth. „Klazmonská svině. Kdysi
utlačovala řecká města.“
„Počkej, nech mě hádat,“ zamumlal jsem. „Porazil ji Hérakles.“
„Kdepak,“ zavrtěla hlavou Annabeth. „Pokud vím, žádný hrdina
ji nikdy neporazil.“
„Bezva,“ zabručel jsem.
Titánská armáda se z toho otřesu vzpamatovávala. Zřejmě jí
došlo, že prase nejde po ní.
Měli jsme jen pár vteřin, než se připraví k boji, a naše síly pořád
jančily. Pokaždé, když si prasnice odříhla, Groverovi přírodní
duchové vyjekli a zmizeli zpátky do svých stromů.
„To prase musí okamžitě pryč.“ Vzal jsem si od jednoho z
Annabethiných sourozenců hák. „Já se o to postarám. Vy tu zadržte
zbytek armády. Zatlačte je zpátky!“
„Ale Percy,“ vyhrkl Grover, „co když to nedokážeme?“
Viděl jsem, jak je unavený. To kouzlo ho vážně vyčerpalo.
Annabeth se zraněným ramenem nevypadala o nic líp. Nevěděl jsem,
jak si vedou Lovkyně, ale pravé křídlo nepřátelské armády se teď
ocitlo mezi nimi a námi.
Nechtěl jsem přátele opustit, když na tom byli tak zle, ale to prase
nás teď ohrožovalo nejvíc. Zničilo by všechno: budovy, stromy, spící
smrtelníky. Musel jsem ho zastavit.
„Stáhněte se, když bude třeba,“ poradil jsem jim. „Jenom je
zpomalte. Vrátím se, hned jak to půjde.“
Než jsem si to stačil rozmyslet, roztočil jsem hák jako laso.
Jakmile se prasnice zase snesla níž, vší silou jsem ho hodil. Hák se
praseti zachytil tam, kde mu z těla vyrůstalo křídlo. Vztekle
zakvičelo, stočilo se ve vzduchu a vytáhlo provaz i se mnou na nebe.
Když máš z Central Parku namířeno na jih, radil bych ti jet
podzemkou. Létající prasata jsou rychlejší, ale mnohem
nebezpečnější.
Prase přeletělo hotel Plaza a vrhlo se přímo do kaňonu Páté
avenue. Můj skvělý plán byl vyšplhat po provaze a dostat se praseti
na záda. Bohužel jsem měl co dělat, abych se vyhýbal pouličním
lampám a blokům domů.
Naučil jsem se ještě něco dalšího: jedna věc je šplhat po provaze
v tělocvičně. A něco úplně jiného je lézt po provaze přivázaném k
prasečímu křídlu a přitom letět sto šedesát kilometrů v hodině.
Prokličkovali jsme kolem několika bloků a hnali se dál na jih po
Park avenue.
Šéfe! Hej, šéfe! Koutkem oka jsem uviděl, jak se podél nás žene
Blackjack a vyhýbá se prasečím křídlům.
„Dej pozor!“ houkl jsem na něj.
Naskočte si! zařehtal Blackjack. Chytím vás… aspoň doufám.
To mě moc neuklidnilo. Přímo před námi leželo ztichlé nádraží
Grand Central. Nad hlavním vchodem se tyčila obří Hermova socha,
kterou zřejmě neaktivovali, protože stála tak vysoko. Letěl jsem
přímo na ni rychlostí, při které se i polobohové rozmáznou na mastný
flek.
„Připrav se!“ vyjekl jsem na Blackjacka. „Dostal jsem nápad.“
Páni, jak já ty vaše nápady nesnáším.
Vší silou jsem se zhoupl. Místo abych se rozmlátil o Hermovu
sochu, stočil jsem se kolem ní a omotal jí lano pod rukama. Myslel
jsem, že to prase zadrží, ale podcenil jsem sílu třiceti tun vepřového
v letu. Pustil jsem se, zrovna když prasnice vyrvala sochu z
podstavce. Na místě prasečího pasažéra mě vystřídal Hermés a já se
volným pádem řítil na ulici.
V tom zlomku vteřiny jsem pomyslel na doby, kdy máma
pracovala v cukrárně tady na nádraží. Napadlo mě, že nebude nic
pěkného, až skončím jako mastný flek na dlažbě.
Pak se pode mnou mihl stín a žuch – už jsem seděl Blackjackovi
na hřbetě. Zažil jsem i příjemnější přistání. Vyjekl jsem „JAU!“ o
oktávu výš než obyčejně.
Pardon, šéfe, omlouval se Blackjack.
„To nic,“ vykvikl jsem. „Leť za prasetem!“
Ten krmník zahnul doprava na Východní dvaačtyřicátou a letěl
zpátky k Páté avenue. Když vystoupal nad střechy, viděl jsem tu a
tam po městě ohně. Vypadalo to, že mí přátelé mají co dělat. Kronos
útočil na několika frontách. Ale já měl v tu chvíli vlastní problémy.
Hermova socha pořád visela na svém vodítku, narážela do budov
a točila se dokola. Prase se přehnalo nad nějakou kancelářskou
budovou, Hermés naboural do vodojemu na střeše a všude rozprášil
vodu a dřevo.
Pak mi něco došlo.
„Zaleť k němu blíž,“ nařídil jsem Blackjackovi. Nesouhlasně
zařehtal.
„Jenom tak na doslech,“ přemlouval jsem ho. „Potřebuju té soše
něco říct.“
Teď už vím jistě, že jste se pomátl, postěžoval si Blackjack, ale
udělal, co jsem po něm chtěl. Když jsme byli dost blízko a já jasně
viděl obličej sochy, vykřikl jsem: „Haló, Herme! Sekvence rozkazů:
Daidalův plán číslo dvacet tři. Zabít létající prasata! Spustit
aktivaci!“
Socha okamžitě pohnula nohama. Vypadala trochu popletená, že
už nestojí na vršku nádraží Grand Central a místo toho se vznáší na
konci provazu za velikou okřídlenou prasnicí. Probourala se bokem
jednoho cihlového domu, což ji podle mě dost naštvalo. Zatřásla
hlavou a začala šplhat po provaze.
Podíval jsem se dolů na ulici. Blížili jsme se k hlavní veřejné
knihovně s velikými mramorovými lvy kolem schodiště. Najednou
mě napadla zvláštní myšlenka: Můžou být kamenné sochy taky
roboti? Připadalo mi to divné, ale…
„Rychleji!“ poručil jsem Blackjackovi. „Dostaň se před to prase.
Nějak ho popíchni!“
Ehm, šéfe –
„Dej na mě,“ pobídl jsem ho. „Já to zvládnu… aspoň doufám.“
No jasně. Dělejte si legraci z koníka.
Blackjack vyrazil vzduchem. Když chtěl, uměl letět zatraceně
rychle. Předstihl prase, které teď mělo kovového Herma na zádech.
Blackjack zařehtal: Smrdíš jako šunka! Zadními kopyty nakopl
prase do rypáku a střemhlav se vrhl k zemi. Prase vztekle vyjeklo a
pustilo se za ním.
Hnali jsme se přímo k předním schodům knihovny. Blackjack
zpomalil jen tak, abych mohl seskočit, a letěl dál k hlavnímu vchodu.
Zařval jsem: „Lvi! Sekvence rozkazů: Daidalův plán číslo dvacet
tři. Zabít létající prasata! Spustit aktivaci!“
Lvi se postavili a podívali se na mě. Nejspíš mi mysleli, že si z
nich střílím. Ale hned pak se ozvalo:
„KVÍÍÍÍÍ!“
Mohutné růžové vepřové monstrum přistálo, až to žuchlo a
popraskal chodník. Lvi na ně zírali, asi nevěřili svému štěstí, a pak
vyrazili. V tu chvíli skočila praseti na hlavu otlučená Hermova socha
a začala ho nelítostně mlátit Aeskulapovým žezlem. A lvi měli
příšerné drápy.
Vytasil jsem meč, ale moc práce na mě nezbylo. Prasnice se mi
rozpadla před očima. Málem jsem ji politoval. Snad se aspoň v
Tartaru sejde s kancem svých snů.
Když se nestvůra rozpadla na prach, lvi a Hermés se zmateně
rozhlíželi kolem.
„Teď můžete bránit Manhattan,“ poradil jsem jim, ale zřejmě mě
neslyšeli. Vyrazili po Park avenue a podle mě dál vyhlíželi létající
prasata, dokud je někdo nedeaktivoval.
Hej, šéfe, ozval se Blackjack. Co takhle pauzičku na koblihu?
Otřel jsem si z čela pot. „To bych rád, kamaráde, ale boj ještě
neskončil.“
Vlastně jsem slyšel, jak se blíží. Moji přátelé potřebovali pomoct.
Naskočil jsem na Blackjacka a rozletěli jsme se na sever za zvukem
výbuchů.