16. Kapitola
2. 1. 2014
Šestnáctá kapitola
PŘIJDE NÁM NA POMOC ZLODĚJ Moje definice toho, co není zábava, zní: letět na pegasovi k
neovladatelné helikoptéře. Kdyby Guido nebyl tak obratný, rozsekalo
by nás to na plátky.
Slyšel jsem, jak Rachel uvnitř ječí. Kdovíproč neusnula, ale viděl
jsem pilota, zhrouceného nad řízením, jak se kymácí sem a tam, a
helikoptéra se stáčela k boku jedné kancelářské budovy.
„Co teď?“ křikl jsem na Annabeth.
„Musíš s Guidem rychle zmizet,“ vyhrkla.
„A co chceš dělat ty?“
Místo odpovědi vyjekla „Hyjé!“ a Guido se rozletěl střemhlav.
„Sehni se!“ křičela Annabeth.
Minuli jsme rotory tak zblízka, až jsem cítil, jak mi vítr od
lopatek rve vlasy. Svištěli jsme kolem boku helikoptéry a Annabeth
chňapla po dveřích.
V tu chvíli se to pokazilo.
Guido narazil křídlem do helikoptéry. Řítil se dolů se mnou na
hřbetě a Annabeth zůstala viset z boku vrtulníku.
Vyděsil jsem se tak, že mi to nemyslelo, ale zatímco Guido ve
spirále klesal, zahlédl jsem, jak Rachel vytahuje Annabeth do kabiny.
„Vydrž!“ ječel jsem na Guida.
Moje křídlo, zasténal. Je zlomené.
„To zvládneš!“ Zoufale jsem se snažil vzpomenout si, co nám
Silena říkávala na lekcích jízdy na pegasech. „Jen to křídlo uvolni.
Roztáhni ho a plachti.“
Padali jsme jako kámen – přímo k chodníku sto metrů pod námi.
V poslední chvíli Guido roztáhl křídla. Viděl jsem tváře kentaurů, jak
na nás civí. Pak jsme pád zastavili, patnáct metrů plachtili a svalili se
na chodník – pegas na poloboha.
Au! skučel Guido. Moje nohy. Moje hlava. Moje křídla.
Přiběhl Cheirón se svým zdravotnickým vakem a pustil se do
práce na pegasovi.
Vyškrábal jsem se na nohy. Když jsem se podíval nahoru, srdce
mi vyskočilo až do krku. Chybělo jen pár vteřin a helikoptéra narazí
do boku budovy.
Najednou se jako zázrakem srovnala. Zatočila se kolem dokola a
chvíli visela ve vzduchu. A začala pomalu klesat.
Trvalo to celou věčnost, ale nakonec helikoptéra s žuchnutím
přistála uprostřed Páté avenue. Podíval jsem se za přední sklo a
nechtělo se mi věřit vlastním očím. Za řízením seděla Annabeth.
Sotva se vrtule zastavily, rozběhl jsem se. Rachel otevřela boční
dveře a vyvlekla ven pilota.
Pořád byla oblečená jako na prázdninách, v krátkých plážových
kalhotách, tričku a sandálech. Vlasy měla rozcuchané a obličej po
tom letu celý zelený.
Poslední vystoupila Annabeth.
Užasle jsem na ni hleděl. „Nevěděl jsem, že umíš řídit
helikoptéru.“
„Ani já ne,“ připustila. „Můj táta je blázen do létání. A Daidalos
mi nechal nějaké poznámky o létajících strojích. Dělala jsem prostě,
co mi připadalo nejrozumnější.“
„Zachránilas mi život,“ vydechla Rachel.
Annabeth si protáhla zraněné rameno. „Jo, jasně… ale nebudem
to provozovat často. Co tu děláš, Dareová? Tos neměla na práci nic
lepšího než letět do válečné zóny?“
„Já –“ Rachel se podívala na mě. „Musela jsem se sem dostat.
Věděla jsem, že má Percy potíže.“
„To ses nespletla,“ zabručela Annabeth. „No, pokud mě omluvíte,
musím se postarat o pár zraněných přátel. Fajn, že ses zastavila,
Rachel.“
„Annabeth –“ zavolal jsem za ní.
Rozběhla se pryč.
Rachel sebou žuchla na obrubník a složila si hlavu do dlaní.
„Omlouvám se, Percy. Nechtěla jsem… Vždycky všechno podělám.“
Proti tomu se nedalo nic moc namítnout, ale byl jsem rád, že se jí
nic nestalo. Podíval jsem se směrem, kudy odešla Annabeth, ale už
se ztratila mezi ostatními. Nechtělo se mi věřit, co zrovna udělala –
zachránila Rachel život, přistála s helikoptérou a odkráčela středem.
„No tak,“ utěšoval jsem Rachel, ale znělo to dost neupřímně. „Co
je to za vzkaz, cos mi chtěla předat?“
Zamračila se. „Jak o tom víš?“
„Ze snu.“
Rachel nevypadala překvapeně. Popotáhla si kraťasy. Byly
pomalované, což u ní nebylo nic divného, ale tyhle symboly jsem
poznal: řecká písmena, obrázky z táborových korálků, nákresy
nestvůr a tváře bohů. Nechápal jsem, jak o tom mohla Rachel vědět.
Na Olympu ani v Táboře polokrevných nikdy nebyla.
„Já jsem taky viděla různé věci,“ zamumlala. „Teda, nejenom
skrz mlhu. Tohle bylo něco jiného. Malovala jsem obrázky, psala
věty –“
„Ve starořečtině,“ přikývl jsem. „Víš, co znamenají?“
„O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Doufala jsem… No, myslela
jsem, že kdybys s námi jel na ty prázdniny, možná bys mi pomohl
zjistit, co se to se mnou děje.“
Prosebně se na mě podívala. Obličej měla z pláže spálený. Nos se
jí loupal. Pořád jsem nedokázal strávit ten šok, že je vážně tady.
Přinutila rodinu, aby zkrátila dovolenou, slíbila, že nastoupí do té
strašné školy, a vletěla helikoptérou do války s nestvůrami jenom
proto, aby se se mnou setkala. Svým způsobem byla stejně odvážná
jako Annabeth.
Ale vážně mě děsila ta věc s jejími vidinami. Možná se to stává
všem smrtelníkům, kteří prohlédnou mlhu. Ale máma o ničem
takovém nikdy nemluvila. A pořád se mi vybavovala slova Hestie o
Lukově mámě: May Castellanová zašla moc daleko. Pokusila se
vidět příliš moc.
„Rachel, sám bych to moc rád věděl. Možná bychom se mohli
zeptat Cheiróna –“
Trhla sebou jako při elektrickém šoku. „Percy, něco se chystá.
Podfuk, který skončí smrtí.“
„Jak to myslíš? Čí smrtí?“
„Já nevím.“ Nervózně se rozhlédla. „Ty to necítíš?“
„To je ten vzkaz, cos mi chtěla předat?“
„Ne.“ Zaváhala. „Je mi líto, že to neumím vysvětlit, ale s tím
podfukem mě to napadlo teprve teď. Ten vzkaz, který jsem napsala
do písku, je něco jiného. Stálo tam tvé jméno.“
„Perseus,“ vzpomněl jsem si. „Ve starořečtině.“
Rachel přikývla. „Já nevím, co to znamená. Ale vím, že je to
důležité. Musíš to slyšet. Znělo to: Perseus není ten hrdina.“
Hleděl jsem na ni, jako by mi právě vlepila facku. „Tys přiletěla
tisíce mil, abys mi řekla, že nejsem ten hrdina?“
„Je to důležité,“ stála na svém. „Nějak to ovlivní to, co uděláš.“
„Nejsem ten hrdina z proroctví?“ vyptával jsem se. „Nejsem ten,
který porazí Krona? Jak to myslíš?“
„Já… já se omlouvám, Percy. To je všechno, co vím. Musela
jsem ti to říct, protože –“
„Vida!“ Přicválal k nám Cheirón. „Tohle musí být slečna
Dareová.“
Nejradši bych se na něj rozkřikl, ať zmizí, ale samozřejmě jsem
to neudělal. Snažil jsem se ovládat. Připadalo mi, že se kolem mě
rozvířil další osobní hurikán.
„Cheiróne, to je Rachel Dareová,“ představil jsem ji. „Rachel,
můj učitel Cheirón.“
„Nazdar,“ odpověděla Rachel zasmušile. Netvářila se vůbec
překvapeně, že je Cheirón kentaur.
„Vy jste neusnula, slečno Dareová,“ všiml si. „A přesto jste
smrtelnice?“
„Jsem,“ přikývla, jako by ji to mrzelo. „Pilot usnul, sotva jsme
přeletěli řeku. Netuším, proč já ne. Vím jenom, že jsem sem musela,
abych varovala Percyho.“
„Varovala Percyho?“
„Ona viděla různé věci,“ vysvětloval jsem. „Psala věty a
malovala obrázky.“
Cheirón povytáhl obočí. „Opravdu? Povězte mi o tom.“
Vylíčila mu stejné věci jako mně.
Cheirón se pohladil po bradě. „Slečno Dareová… možná bychom
si měli promluvit.“
„Cheiróne,“ vyhrkl jsem. Najednou se mi zjevil hrozný obrázek
Tábora polokrevných v devadesátých letech a ten výkřik May
Castellanové z podkroví. „Vy… vy Rachel pomůžete, že? Teda,
varujete ji, že s tímhle musí být opatrná. Aby nezašla moc daleko.“
Švihal ocasem jako vždycky, když je nervózní. „Ano, Percy.
Budu se snažit pochopit, co se děje, a poradit slečně Dareové, ale
může to chvíli trvat. Mezitím by sis měl odpočinout. Auto tvých
rodičů jsme přesunuli do bezpečí. Nepřítel se zatím zřejmě nepohnul.
Rozestavili jsme lůžka v Empire State Building. Běž se trochu
vyspat.“
„Všichni mě pořád posílají se vyspat,“ zabručel jsem. „Já spát
nepotřebuju.“
Cheirónovi se podařilo usmát. „Podíval ses na sebe poslední
dobou, Percy?“
Shlédl jsem si na šaty. Byly ožehnuté, popálené, rozsekané,
rozedrané po noci věčných bojů. „Vypadám jako strašidlo,“ uznal
jsem. „Ale myslíte, že usnu po tom, co se právě stalo?“
„Možná, že jsi nezranitelný v boji,“ napomenul mě Cheirón, „ale
tím se ti tělo rychleji unaví. Pamatuji se na Achilla. Kdykoli ten
chlapík nebojoval, spal. Musel si zdřímnout dvacetkrát denně. I ty,
Percy, potřebuješ odpočívat. Možná jsi naše jediná naděje.“
Chtěl jsem si postěžovat, že nejsem jejich jediná naděje. Podle
Rachel nejsem ani ten hrdina. Ale pohled do Cheirónových očí mi
jasně prozradil, že žádné ne nebere.
„Jasně,“ zabručel jsem. „Tak si promluvte.“
Vlekl jsem se k Empire State Building. Když jsem se ohlédl,
Rachel a Cheirón spolu kráčeli a bavili se tak vážně, jako by probírali
přípravy na pohřeb.
V hale jsem si našel prázdné lůžko a zhroutil se na něj. Byl jsem
přesvědčený, že neusnu. O vteřinu později se mi zavřely oči.
Ve snech jsem se zase ocitl v Hádově zahradě. Vládce mrtvých
kráčel sem a tam a přikrýval si uši, Nico chodil za ním a máchal
rukama.
„Musíte!“ stál na svém Nico.
Démétér a Persefona seděly vzadu u stolu se snídaní. Obě bohyně
vypadaly, že se nudí. Démétér sypala do velikých mís pšenici.
Persefona kouzlila s květinovou výzdobou na stole, měnila květy z
červených na žluté a puntíkované.
„Já nemusím nic!“ Hádovi plály oči. „Jsem bůh!“
„Otče,“ domlouval mu Nico, „pokud Olymp padne, nezáleží už
na bezpečnosti vašeho paláce. Zmizíte taky.“
„Já nejsem Olympan!“ zavrčel. „Má rodina to dala jasně najevo.“
„Ale jste,“ namítl rázně Nico. „Ať se vám to líbí nebo ne.“
„Viděls, co provedli tvé matce,“ vyrazil ze sebe Hádes. „Zeus ji
zabil. A podle tebe jim mám pomáhat? Mají, co si zasloužili!“
Persefona si povzdechla. Kráčela prsty po stole a nepřítomně
měnila stříbrné příbory na růže. „Mohli bychom laskavě nemluvit o
té ženské?“
„Víš, co by tomu chlapci prospělo?“ uvažovala Démétér.
„Farmaření.“
Persefona obrátila oči v sloup. „Matko –“
„Šest měsíců za pluhem. Vynikající na utužení charakteru.“
Nico se postavil před otce a přinutil Háda, aby se na něj podíval.
„Má matka věděla, co znamená rodina. To proto nás nechtěla opustit.
Nemůžete se rodiny jen tak vzdát, protože provedla něco hrozného. I
vy jste jí provedl hrozné věci.“
„Maria umřela!“ připomněl mu Hádes.
„Nemůžete se jen tak odříznout od ostatních bohů!“
„Dařilo se mi to výborně tisíce let.“
„A je vám proto líp?“ chtěl vědět Nico. „Pomohlo vám vůbec
nějak to prokletí Orákula? Držet v sobě zášť je osudová chyba.
Bianca mě před tím varovala a měla pravdu.“
„To platí pro polobohy! Já jsem nesmrtelný, všemocný!
Nepomohl bych ostatním bohům, ani kdyby mě prosili, kdyby sám
Percy Jackson žebral –“
„Jste úplně stejný vyděděnec jako já!“ rozkřikl se Nico.
„Přestaňte se vztekat a udělejte aspoň jednou něco užitečného. To je
jediná cesta, jak si vás začnou vážit!“
Hádova dlaň se naplnila černým ohněm.
„Jen do toho,“ vyhrkl Nico. „Zničte mě. Přesně to by od vás
ostatní bohové čekali. Ukažte, že mají pravdu.“
„Ano, prosím,“ ozvala se Démétér. „Už ho umlč.“
Persefona si vzdychla. „Já ti nevím. Radši bych bojovala ve
válce, než jedla další misku cereálií. Je to nuda.“
Hádes vztekle zahřměl. Jeho ohnivá koule zasáhla stříbrný strom
hned vedle Nika a roztavila ho na kaluž tekutého kovu.
A můj sen se změnil.
Stál jsem před budovou Spojených národů asi míli
severovýchodně od Empire State Building. Armáda Titánů si rozbila
tábor na všechny strany kolem komplexu. Stožáry byly ověšeny
příšernými trofejemi – přilbicemi a kusy brnění poražených
táborníků. Na První avenue si obři brousili sekery. Telchini
opravovali brnění v provizorních kovárnách.
Po nejvyšším místě náměstí přecházel sám Kronos a máchal
srpem, takže se drakény – jeho bodyguardi – držely zpátky. Kousek
dál mimo dosah srpu stáli Prométheus a Ethan Nakamura. Ethan si
pohrával s popruhy štítu, ale Prométheus ve smokingu vypadal
klidně a rozvážně jako vždycky.
„Nenávidím to tu,“ vrčel Kronos. „Spojené národy. Copak se
lidstvo někdy dokázalo spojit? Připomeňte mi, ať tu budovu strhnu,
až zničíme Olymp.“
„Ano, pane.“ Prométheus se usmál, pánův vztek ho zřejmě
pobavil. „Nemáme strhnout i stáje v Central Parku? Vím, jak vás
rozčilují koně.“
„Neposmívej se mi, Prométhee! Ti prokletí kentauři budou ještě
litovat, že se do toho zapletli. Nakrmím jimi pekelné psy a začnu
svým synkem – tím slabochem Cheirónem.“
Prométheus pokrčil rameny. „Ten slaboch svými šípy zničil celou
legii telchinů.“
Kronos máchl srpem a roztál stožár napůl. Národní barvy Brazílie
se skácely na vojsko a rozmačkaly jednu drakénu.
„My je zničíme!“ řval Kronos. „Je načase vypustit drákona.
Uděláš to ty, Nakamuro.“
„A-ano, pane. Při soumraku?“
„Ne,“ zaduněl Kronos. „Hned. Obránci Olympu jsou vyřízení.
Rychlý útok nebudou čekat. Kromě toho víme, že tohoto drákona
nemůžou porazit.“
Ethan se zatvářil popleteně. „Můj pane?“
„O to se nestarej, Nakamuro. Prostě mě poslechni. Chci mít
Olymp v troskách, než se Týfón dostane do New Yorku. My ty bohy
zničíme!“
„Ale, můj pane,“ vyhrkl Ethan, „co vaše regenerace?“
Kronos ukázal na Ethana a polobůh ztuhl.
„Vypadá to snad,“ zasyčel Kronos, „že potřebuju regeneraci?“
Ethan neodpověděl. Dělá se to dost těžko, když člověk znehybní
v čase.
Kronos luskl prsty a Ethan se zhroutil.
„Brzy bude tohle tělo zbytečné,“ zavrčel Titán. „Nebudu
odpočívat, když je vítězství tak blízko. A teď běž!“
Ethan se odštrachal pryč.
„To je nebezpečné, můj pane,“ varoval ho Prométheus. „Nebuďte
zbrklý.“
„Zbrklý? Po tom, co jsem tři tisíce let hnil v hloubkách Tartaru,
mi říkáš, že jsem zbrklý? Rozkrájím Percyho Jacksona na tisíc
kousků.“
„Bojoval jste s ním třikrát,“ zdůraznil Prométheus. „A přesto
pořád tvrdíte, že je pod důstojnost Titána bít se s pouhým
smrtelníkem. Zajímalo by mě, jestli vás tak ovlivňuje ten smrtelný
hostitel, jestli vám tolik oslabuje úsudek.“
Kronos upřel na svého Titána zlaté oči. „Ty mě nazýváš
slabým?“
„Ne, můj pane. Chtěl jsem jenom říct –“
„Hraješ to na obě strany?“ chtěl vědět Kronos. „Možná ti chybějí
staří kamarádíčci bohové. Chtěl by ses k nim připojit?“
Prométheus zbledl. „Špatně jsem se vyjádřil, můj pane. Vaše
rozkazy budou splněny.“ Obrátil se k vojsku a houkl: „PŘIPRAVIT
SE K BOJI!“
Jednotky se daly do pohybu.
Odněkud za areálem Spojených národů otřásl městem vzteklý řev
– ryk probouzejícího se drákona. Byl to tak příšerný zvuk, že mě
probudil, a já si uvědomil, že ho pořád z dálky slyším.
Vedle mě stál Grover a vypadal nervózně. „Co to bylo?“
„Vyrážejí na nás,“ odpověděl jsem mu. „A máme malér.“
Héfaistovu srubu došel řecký oheň. Apollónovci a Lovkyně žebrali o
šípy. Většina z nás už spolykala tolik ambrózie a nektaru, že jsme si
netroufali na další.
V bojové kondici nám zbývalo šestnáct táborníků, patnáct
Lovkyň a půl tuctu satyrů. Zbytek se uchýlil na Olymp. Zábavní
koníci se pokoušeli seřadit, ale vrávorali a pochichtávali se a všichni
páchli po kořenovém pivu. Texasané strkali hlavami do Coloraďanů.
Pobočka z Missouri se hádala s Illinois. Dalo se čekat, že se celé
vojsko pustí do boje mezi sebou, ne proti nepříteli.
Přiklusal Cheirón s Rachel na zádech. Trochu mě to naštvalo,
protože Cheirón málokdy někoho svezl a smrtelníka zatím nikdy.
„Tvá přítelkyně má pár užitečných postřehů, Percy,“ oznámil mi.
Rachel se začervenala. „Jenom to, co jsem viděla v duchu.“
„Drákon,“ vysvětlil Cheirón. „Lýdijský drákon, abych byl přesný.
Nejstarší a nejnebezpečnější druh.“
Hleděl jsem na ni. „Jak to víš?“
„To netuším,“ přiznala Rachel. „Ale tenhle drákon má zvláštní
osud. Zabije ho Arésovo dítě.“
Annabeth si založila ruce. „Jak to můžeš vědět?“
„Prostě jsem to viděla. Nedokážu to vysvětlit.“
„No, tak doufejme, že se pleteš,“ zabručel jsem. „Protože
Arésovy děti nám trochu došly…“ Napadlo mě něco hrozného, až
jsem starořecky zaklel.
„Co je?“ zeptala se Annabeth.
„Ten zvěd,“ vysvětloval jsem. „Kronos řekl: Víme, že tohoto
drákona nemůžou porazit. Ten zvěd ho udržoval v obraze. Kronos ví,
že s námi Árésův srub není. Schválně vybral nestvůru, kterou
nedokážeme zabít.“
Thalia se zamračila. „Jestli toho zvěda někdy chytím, bude toho
moc litovat. Možná bychom mohli poslat dalšího posla do tábora –“
„To už jsme udělali,“ přerušil ji Cheirón. „Blackjack je na cestě.
Ale pokud se Sileně nepodaří přesvědčit Clarisse, pochybuju, že
Blackjack dokáže –“
Ozval se řev, až se otřásla zem. Znělo to odněkud moc zblízka.
„Rachel, upaluj dovnitř,“ nařídil jsem.
„Chci tu zůstat.“
Něco zastínilo slunce. Na druhé straně ulice se po mrakodrapu
plazil drákon. Zařval a tisícovka oken se roztřásla.
„Rozmyslela jsem si to,“ pípla Rachel, „budu uvnitř.“
Abych to vysvětlil: jsou draci a jsou drákoni.
Drákoni jsou o pár tisíc let starší než draci a mnohem větší.
Vypadají jako obří hadi. Většina nemá křídla. Většina nechrlí oheň
(ale někteří ano). Všichni jsou jedovatí. Všichni jsou hrozně silní a
mají šupiny tvrdší než titan. Jejich oči tě dokážou ochromit, ne přímo
proměnit na kámen, jako to dělá Medúza, ale paralyzovat s jedinou
myšlenkou: U všech bohů, ten obří had mě sežere. Vyjde to úplně
nastejno.
V táboře jsme měli lekce boje s drákony, ale neexistuje způsob,
jak se připravit na šedesát metrů dlouhého hada, tlustého jako školní
autobus, který se plazí po boku budovy, svítí žlutýma očima jako
reflektory a cení hubu plnou zubů jako břitvy, tak velkých, že by
sežvýkaly slona.
Málem se mi zastesklo po létajícím praseti.
Nepřátelská armáda zatím postupovala po Páté avenue. Udělali
jsme, co jsme mohli, abychom odtlačili auta z cesty a dostali
smrtelníky do bezpečí, ale zároveň jsme tím ulehčili nepříteli postup.
Zábavní koníci nervózně švihali ocasy. Cheirón cválal sem a tam
kolem jejich formací a povzbuzoval je výkřiky, aby zůstali
neoblomní a mysleli na vítězství a kořenové pivo, ale měl jsem
dojem, že každou chvilku zpanikaří a rozutečou se.
„Já si vezmu na starost drákona,“ ozval jsem se, ale vyšlo to ze
mě jako nesmělé vypísknutí. Zkusil jsem to hlasitěji: „JÁ SI VEZMU
NA STAROST TOHO DRÁKONA! Vy všichni ostatní, braňte
území před nepřítelem!“
Annabeth stála vedle mě. Stáhla si přilbu se sovou do tváře, ale
viděl jsem, že má červené oči.
„Pomůžeš mi?“ zeptal jsem se.
„To přece dělám,“ šeptla nešťastně. „Pořád pomáhám přátelům.“
Připadal jsem si jako úplný pitomec. Nejradši bych ji odtáhl
stranou a vysvětlil jí, že jsem neplánoval, že tu Rachel bude, že to
nebyl můj nápad, ale neměli jsme na to čas.
„Udělej se neviditelná,“ poradil jsem jí. „Hledej mu slabá místa v
krunýři, já ho zatím zabavím. Jenom dávej pozor.“
Hvízdl jsem. „Paní O’Learyová, k noze!“
„HAFFF.“ Můj pekelný pes přeskočil řadu kentaurů a vlepil mi
pusu, která podezřele voněla po pizze pepperoni.
Vytasil jsem meč a vrhli jsme se na tu nestvůru.
Drákon byl tři patra nad námi, plazil se po boku budovy a hodnotil
naše síly. Kam se podíval, tam kentauři ztuhli strachem.
Ze severu napadla zábavní koníky nepřátelská armáda a naše linie
se prolomily. Drákon se ohnal, jedním douškem zhltl tři kentaury z
Kalifornie, než jsem se tam vůbec stačil dostat.
Paní O’Learyová se mihla vzduchem – vražedný černý stín se
zuby a drápy. Normálně je na pekelného psa ve skoku příšerný
pohled, ale vedle drákona vypadala paní O’Learyová jako plyšový
pejsek do postýlky.
Její drápy neškodně zaškrábaly o drákonovy šupiny. Chňapla
nestvůře po krku, ale nedokázala se zakousnout. Její váha ale stačila
na to, aby drákona srazila z boku budovy. Nemotorně sebou
zamáchal a zřítil se na chodník. Pekelný pes a had se tam propletli a
pustili se do sebe. Drákon se snažil paní O’Learyovou kousnout, ale
byla moc blízko, nemohl se pořádně rozpřáhnout. Jed stříkal všude
kolem, rozpouštěl kentaury na prach a spolu s nimi i dost nestvůr, ale
paní O’Learyová kličkovala kolem hadí hlavy, škrábala a kousala.
„JOOO!“ Zarazil jsem meč hluboko do levého oka nestvůry.
Kužel světla pohasl. Drákon zasyčel a vzepjal se, aby zaútočil, ale
odkulil jsem se stranou.
Nestvůra vykousla z chodníku kus velký jako bazén. Obrátila se
na mě zdravým okem a já se jí zahleděl na zuby, aby mě
neochromila. Paní O’Learyová dělala, co mohla, aby nestvůru
rozptýlila. Skočila jí na hlavu, škrábala a vrčela tam jako rozběsněná
černá paruka.
Zbytek bitvy nedopadal dobře. Kentauři pod náporem obrů a
démonů panikařili. V záplavě boje se občas objevilo oranžové
táborové tričko, ale rychle zase zmizelo. Šípy svištěly. Ohně se ve
vlnách hnaly přes obě armády, ale dění se posouvalo přes ulici ke
vchodu do Empire State Building. Ztráceli jsme půdu.
Najednou se na drákonových zádech objevila Annabeth.
Neviditelná čepice se jí svezla z hlavy, když zabodla bronzový nůž
do štěrbiny mezi hadovými šupinami.
Drákon zařval. Stočil se a srazil Annabeth ze zad.
Dostal jsem se k ní, zrovna když se zřítila na zem. Odtáhl jsem ji
z cesty, kterou se valil had, a sotva jsem to udělal, dopadla na to
místo sražená lampa.
„Díky,“ vydechla.
„Říkal jsem ti, ať dáš pozor!“
„Jo, jasně, SEHNI SE!“
Teď zachránila zase ona mě. Vrhla se na mě, srazila mě dolů a
nad hlavou mi klaply zuby nestvůry. Paní O’Learyová skočila
drákonovi do tváře, aby ho odlákala, a my se mezitím odkutáleli
stranou.
Naši spojenci se stáhli ke dveřím Empire State Building.
Obklopovala je celá nepřátelská armáda.
Vyčerpali jsme všechny možnosti. Nepřicházela žádná další
pomoc. S Annabeth jsme museli couvnout, abychom nezůstali
odříznuti od hory Olymp.
Najednou jsem z jihu uslyšel nějaký rachot. Ten zvuk nebývá v
New Yorku slyšet často, ale poznal jsem ho okamžitě: kola
válečného vozu.
Dívčí hlas zaječel: „ZA ARÉSE!“
A do bitvy vtrhl tucet vozů. Na každém vlál rudý prapor se
symbolem hlavy divočáka. Každý táhla skupina kostlivých koní s
ohnivými hřívami. Celkem třicet čerstvých válečníků v lesknoucím
se brnění a s očima plnýma nenávisti jako jeden napřáhlo kopí a
vytvořilo ježící se vražednou hradbu.
„Arésův srub!“ žasla Annabeth. „Jak to Rachel věděla?“
Na to jsem odpověď neměl. Ale útok vedla holka ve známém
rudém brnění s přilbicí ve tvaru hlavy divočáka. Držela napřažený
oštěp, který praskal elektřinou. Clarisse osobně nám přišla na pomoc!
Zatímco polovina jejích vozů napadla armádu nestvůr, Clarisse vedla
ostatních šest přímo na drákona.
Had se vzepjal a podařilo se mu setřást paní O’Learyovou. Můj
ubohý pejsek narazil do zdi domu a zakňučel. Běžel jsem mu na
pomoc, ale had se už zaměřil na novou hrozbu. Stačilo mu jedno oko,
aby tou září ochromil dva vozataje. Zazmatkovali a stočili se do řady
aut. Zbylé čtyři vozy útočily dál. Nestvůra odhalila tesáky, aby se na
ně vrhla, a vysloužila si plnou tlamu oštěpů z božského bronzu.
„SSS!“ zařvala, což zřejmě v drakónštině znamená AUUU!
„Arésův srub, ke mně!“ zavelela Clarisse. Ječela pisklavěji než
obyčejně, ale to nebylo nic divného při tom, s kým bojovala.
Příjezd šesti vozů dal zábavním koníkům na druhé straně ulice
novou naději. Shromáždili se u vstupu do Empire State Building a
nepřátelská armáda na chvíli zazmatkovala.
Mezitím drákona obklopily Clarissiny vozy. Oštěpy se lámaly
nestvůře o kůži. Kostliví koně vydechovali oheň a řehtali. Dva další
vozy se převrátily, ale bojovníci jen vyskočili na nohy, tasili meče a
dali se do práce. Sekali po štěrbinách mezi šupinami nestvůry.
Vyhýbali se jedovatým sprškám, jako kdyby to trénovali celý život,
což samozřejmě dělali.
Nikdo nemohl říct, že Arésovi táborníci nejsou odvážní. Clarisse
se držela přímo vpředu, bodala kopím drákona do obličeje, snažila se
mu vypíchnout i druhé oko. Ale jak jsem to tak sledoval, začalo se to
kazit. Drákon jediným polknutím zhltl Arésova táborníka, dalšího
odkopl a na třetího vychrlil jed. Ten se v panice stáhl a brnění se na
něm rozpouštělo.
„Musíme jim pomoct,“ křikla Annabeth.
Měla pravdu. Stál jsem jako sloup, celý užaslý a ztuhlý. Paní
O’Learyová se pokusila vstát, ale zase zakňučela. Jedna packa jí
krvácela.
„Drž se zpátky, holka,“ nakázal jsem jí. „Už jsi udělala dost.“
Annabeth a já jsme skočili nestvůře na záda a rozběhli se k hlavě,
snažili se odvést pozornost od Clarisse.
Její sourozenci házeli oštěpy, většina se jich zlomila, ale některé
uvízly nestvůře v zubech. Klapala čelistmi, až měla v tlamě směs
zelené krve, žluté jedovaté pěny a rozlámaných zbraní.
„Ty to dokážeš!“ ječel jsem na Clarisse. „Je předurčeno, že ji
zabije Arésovo dítě!“
Pod válečnou přilbicí jsem z ní viděl jenom oči – ale poznal jsem,
že je něco špatně. V těch modrých očích svítil strach. Clarisse nikdy
předtím takhle nevypadala. A neměla modré oči.
„ZA ARÉSE!“ houkla tím divně pisklavým hlasem. Napřáhla
kopí a zaútočila na drákona.
„Ne!“ zamumlal jsem. „POČKAT!“
Ale nestvůra na ni shlédla – skoro pohrdavě – a plivla jí jed
přímo do tváře.
Clarisse vyjekla a zhroutila se.
„Clarisse!“ Annabeth seskočila nestvůře ze zad a běžela jí na
pomoc, zatímco se ostatní Arésovi táborníci pokoušeli chránit svou
padlou velitelku. Zabodl jsem meč mezi dvě šupiny hada a podařilo
se mi strhnout jeho pozornost na sebe.
Shodil mě, ale přistál jsem na nohách. „TAK POJĎ, ty pitomá
žížalo! Podívej se na mě!“
Příštích několik minut jsem viděl jedině zuby. Ustupoval jsem a
vyhýbal se jedu, ale nedokázal jsem tu stvůru zranit.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak na Páté avenue přistál létající vůz.
A pak se k nám někdo rozběhl. Šokovaný dívčí hlas bolestně
zařval: „NE! PROČ, sakra?“
Dovolil jsem si tam mrknout, ale to, co jsem viděl, mi nedávalo
smysl. Clarisse ležela na zemi tam, kde padla. Z brnění se kouřilo,
protože bylo zasažené jedem. Annabeth a Arésovi táborníci se jí
pokoušeli sundat přilbu. A vedle nich s uslzenou tváří klečela holka v
táborových šatech. Byla to… Clarisse.
Hlava se mi zatočila. Proč jsem si toho nevšiml dřív? Ta holka v
brnění, vůdkyně Arésova srubu, byla mnohem štíhlejší a ne tak
vysoká. Ale proč by někdo předstíral, že je Clarisse?
Byl jsem tak vyjevený, že mě drákon málem překousl vejpůl.
Vyhnul jsem se mu a nestvůra zabořila hlavu do cihlové zdi.
„PROČ?“ chtěla vědět pravá Clarisse, držela tu druhou holku za
ruce a táborníci se jí pokoušeli stáhnout jedem rozežranou přilbici.
Z létajícího vozu přiběhl Chris Rodriguez. Musel v něm s
Clarisse přiletět z tábora, asi se hnali za Arésovými táborníky, kteří
omylem následovali tu druhou holku a považovali ji za Clarisse. Ale
stejně to nedávalo smysl.
Drákon vyprostil hlavu ze zdi a vztekle zařval.
„Pozor!“ varoval mě Chris.
Ale místo aby se drákon otočil ke mně, hnal se za zvukem
Chrisova hlasu. Vycenil tesáky na skupinu polobohů.
Pravá Clarisse vzhlédla k drákonovi s totální nenávistí. Tak
náruživý výraz jsem předtím viděl jen jednou. Tvářil se tak její otec
Arés, když jsem s ním zápasil.
„CHCEŠ SMRT?“ zaječela Clarisse na drákona. „NO TAK
POJĎ!“
Sebrala padlé dívce svůj oštěp. Beze zbroje a bez štítu se pustila
do drákona.
Pokoušel jsem se k ní dostat a pomoct jí, ale Clarisse byla
rychlejší. Uskočila na bok, když nestvůra udeřila a rozdrtila zem před
ní. Pak se vyhoupla drákonovi na hlavu. Ten se vzepjal a Clarisse mu
zabořila elektrický oštěp do zbývajícího oka takovou silou, až
roztříštila násadu a uvolnila veškerou kouzelnou sílu zbraně.
Elektřina obloukem sjela přes hlavu nestvůry, až se jí celé tělo
otřáslo. Clarisse seskočila a bezpečně se odkulila k chodníku,
zatímco se z tlamy hada vyřinul kouř. Jeho tělo se rozpadlo a
splasklo, zbyl jen dutý šupinatý pancíř.
My ostatní jsme hleděli na Clarisse v posvátné úctě. Nikdy jsem
neviděl, že by někdo sám zdolal tak obrovskou nestvůru. Ale
Clarisse vypadala, že je jí to fuk. Rozběhla se zpátky ke zraněné
dívce, která jí ukradla brnění.
Annabeth se konečně podařilo stáhnout jí přilbici. Všichni jsme
se nahrnuli kolem: Arésovi táborníci, Chris, Clarisse, Annabeth a já.
Na Páté avenue pořád zuřila bitva, ale pro nás v tu chvíli
neexistovalo nic než ten kruh a padlá dívka uprostřed.
Její tvář, dřív krásná, byla nepěkně popálená jedem. Poznal jsem,
že jí nepomůže žádný nektar ani ambrózie.
Něco se chystá, zazněla mi v uších slova Rachel. Podfuk, který
skončí smrtí.
Teď jsem věděl, co tím myslela, a věděl jsem, kdo vedl Arésův
srub do bitvy.
Shlížel jsem na umírající tvář Sileny Beauregardové.