17. Kapitola
2. 1. 2014
Sedmnáctá kapitola
SEDNU SI DO HORKÉHO KŘESLA „Cos to provedla?“ Clarisse kolébala Sileninu hlavu na klíně.
Silena se pokusila polknout, ale rty měla suché a rozpraskané.
„Neposlechli… by. Srub poslechne… jenom tebe.“
„A tak jsi mi ukradla zbroj,“ zahučela Clarisse nevěřícně.
„Počkala sis, až jsem šla s Chrisem na hlídku. Ukradlas mi brnění a
předstíralas, že jsi já.“ Zabodla se pohledem do svých sourozenců.
„A NIKDO z vás si toho nevšiml?“
Arésovi táborníci se najednou začali zajímat o své bojové boty.
„Nevyčítej jim to,“ zašeptala Silena. „Chtěli… věřit, že jsem ty.“
„Ty pitomá Afrodítina holko,“ vzlykla Clarisse. „Ty ses vrhla na
drákona? Proč?“
„Je to všechno moje vina,“ hlesla Silena a po tváři jí tekla slza.
„Ten drákon, Charlieho smrt… tábor v ohrožení –“
„Nech toho!“ vyjekla Clarisse. „To není pravda.“
Silena rozevřela dlaň. Ležel v ní stříbrný náramek s přívěskem
srpu, Kronova znaku.
Srdce mi sevřela ledová pěst. „Tys byla ten zvěd.“
Silena se pokusila přikývnout. „Než… než jsem si oblíbila
Charlieho, zajímal mě Luke. Byl tak… příjemný. Hezký. Pak už
jsem mu pomáhat nechtěla. Hrozil, že to poví. Sliboval… že prý
zachráním mnoho životů. Uškodí se míň lidem. Řekl mi, že nechtěl
ublížit… Charliemu. Lhal mi.“
Podívali jsme se s Annabeth na sebe. Tvář měla jako křída.
Vypadala jako někdo, komu se zrovna rozsypal svět pod nohama.
Za námi zuřila bitva.
Clarisse se zamračila na své sourozence. „Běžte pomoct
kentaurům. Braňte dveře. MAŽTE!“
Hnali se do boje.
Silena se těžce a bolestně nadechla. „Odpusťte mi to.“
„Ty neumřeš,“ utěšovala ji Clarisse. „Charlie…“ Silena se dívala
kamsi milion mil daleko. „Uvidím Charlieho…“
Už nepromluvila.
Clarisse ji objímala a brečela. Chris jí položil ruku na rameno.
Nakonec Annabeth zatlačila Sileně oči.
„Musíme bojovat,“ prohlásila Annabeth ostře. „Obětovala život,
aby nám pomohla. Musíme ji uctít.“
Clarisse popotáhla a utřela si nos. „Byla to hrdinka, jasný?
Hrdinka.“
Přikývl jsem. „Pojď, Clarisse.“
Vykroutila meč jednomu svému padlému sourozenci. „Za tohle
Kronos zaplatí.“
Rád bych řekl, že jsem zahnal nepřítele od Empire State Building.
Pravda ale byla, že se o to postarala Clarisse. I bez zbroje a oštěpu
byla jako běs. Řítila se na voze přímo do armády Titánů a srážela
všechno, co jí stálo v cestě.
Její příklad byl tak nakažlivý, že se dokonce i splašení kentauři
začali vzpamatovávat. Lovkyně sbíraly šípy od padlých a vysílaly na
nepřítele salvu za salvou. Arésův srub sekal a bodal, což byl jeho
oblíbený koníček. Nestvůry couvaly k Pětatřicáté ulici.
Clarisse dojela k mršině drákona a protáhla mu hák očními důlky.
Práskla do koní, vyrazila a vlekla drákona za vozem jako
novoročního čínského draka. Utočila na nepřátele, křičela urážky a
pobízela je, aby se jí postavili. Jak se tak hnala, uvědomil jsem si, že
doslova září, mihotala se kolem ní rudá ohnivá aura.
„Arésovo požehnání,“ podotkla Thalia. „Na vlastní oči jsem to
ještě neviděla.“
V tu chvíli byla Clarisse nezranitelná stejně jako já. Nepřítel na ni
vrhal oštěpy a šípy, ale nic ji nezasáhlo.
„JÁ JSEM CLARISSE, KTERÁ ZAMORDOVALA
DRÁKONA!“ ječela. „Pobiju vás VŠECHNY! Kde je Kronos?
Přiveďte ho! Nebo je to zbabělec?“
„Clarisse!“ křičel jsem na ni. „Nech toho. Stáhni se!“
„Co je, vládce Titánů?“ řvala. „NO TAK!“
Od nepřítele nepřišla žádná odpověď. Pomalu se začal stahovat
za štítovou stěnu vytvořenou drakénami, zatímco Clarisse kroužila
po Páté avenue a vyzývala všechny, ať se jí postaví do cesty.
Šedesátimetrová drákonova mršina dutě škrábala o dláždění jako
tisíce nožů.
Mezitím jsme ošetřovali naše raněné, přenášeli je do haly. Ještě
dlouho potom, kdy se nepřítel stáhl z dohledu, křižovala Clarisse
ulici se svou příšernou trofejí a vybízela Krona, aby s ní šel bojovat.
Chris si povzdechl: „Já ji pohlídám. Nakonec se unaví. Postarám
se, aby přišla dovnitř.“
„A co tábor?“ zeptal jsem se. „Zůstal tam někdo?“
Chris zavrtěl hlavou. „Jen Argus a duchové přírody. A drak
Peleus pořád hlídá strom.“
„Nevydrží to dlouho. Ale jsem rád, že jste přišli.“
Chris smutně přikývl. „Škoda, že nám to tak trvalo. Snažil jsem
se Clarisse domluvit. Říkal jsem, že nemá smysl bránit tábor, když
vy tu zemřete. Jsou tu všichni naši kamarádi. Je mi líto, že Silena
musela…“
„Moje Lovkyně vám pomůžou hlídat,“ ozvala se Thalia.
„Annabeth a Percy, vy byste měli jít na Olymp. Mám pocit, že vás
tam nahoře budou potřebovat – vybudovat poslední obranu.“
Vrátný z haly zmizel. Jeho kniha ležela hřbetem nahoru na stole a
židle byla prázdná. Zbytek haly ale praskal ve švech zraněnými
táborníky, Lovkyněmi a satyry.
U výtahů jsme narazili na Connora a Travise.
„Je to pravda?“ zeptal se Connor. „Se Silenou?“
Přikývl jsem. „Umřela jako hrdinka.“
Travis rozpačitě přešlápl. „Hm, taky jsem slyšel –“
„To je všechno,“ zarazil jsem ho. „Konec.“
„Jasně,“ zamumlal Travis. „Poslyš, myslíme, že armáda Titánů se
bude těžko dostávat tím výtahem nahoru. Budou muset jezdit po
skupinách. A obři se tam nevejdou vůbec.“
„To je naše největší výhoda,“ přikývl jsem. „Nedá se ten výtah
nějak vyřadit z provozu?“
„Je kouzelný,“ pokrčil rameny Travis. „Obyčejně potřebuješ
kartu, ale vrátný zmizel. To znamená, že se obrana rozpadá. Do
výtahu teď může každý, vyjede přímo nahoru.“
„Tak je budeme muset držet ode dveří,“ uvažoval jsem.
„Zastavíme je v hale.“
„Potřebujeme posily,“ tvrdil Travis. „Bude jich prostě čím dál
víc. Nakonec nás přemůžou.“
„Žádné posily už nejsou,“ postěžoval si Connor.
Podíval jsem se ven na paní O’Learyovou, která funěla na
skleněné dveře a rozmazávala po nich pekelné psí sliny.
„Možná se pleteš,“ napadlo mě.
Vyšel jsem ven a položil ruku paní O’Learyové na čumák.
Cheirón jí zavázal tlapu, ale pořád kulhala. Kožich měla od bahna,
listí, kousků pizzy a zaschlé krve nestvůr.
„Hej, holka.“ Snažil jsem se mluvit vesele. „Já vím, že jsi
unavená, ale musím po tobě chtít ještě jednu důležitou věc.“
Naklonil jsem se k ní a zašeptal jí to do ucha.
Potom, co paní O’Learyová vyrazila skrz stíny, jsem se přidal k
Annabeth v hale. Po cestě k výtahu jsme zahlédli Grovera, klečel nad
tučným zraněným satyrem.
„Lenee!“ podivil jsem se.
Starý satyr vypadal hrozně. Rty měl modré. Z břicha mu trčel
zlomený oštěp a chlupaté kozlí nohy se zkroutily v příšerném úhlu.
Pokoušel se na nás zaměřit, ale myslím, že nás neviděl.
„Grovere?“ zamumlal.
„Jsem tady, Lenee.“ Grover mrkal, aby nebrečel. Byl dojatý i přes
všechny ty příšernosti, které o něm Leneus navykládal.
„My… vyhráli jsme?“
„Ehm… ano,“ zalhal Grover. „Díky vám, Lenee. Zahnali jsme
nepřítele.“
„Říkal jsem vám to,“ mumlal starý satyr. „Pravý vůdce. Pravý…“
Naposled zavřel oči.
Grover polkl. Položil ruku Leneovi na čelo a pronesl prastaré
požehnání. Tělo starého satyra se rozplynulo, zůstal po něm jenom
drobný stromek v drnu čerstvé hlíny.
„Vavřín,“ prohlásil Grover v úctě. „Ten starý kozel měl ale
štěstí.“
Vzal rostlinku do rukou. „Měl… měl bych ho zasadit. Na
Olympu, do zahrad.“
„Právě tam jdeme. Pojď s námi,“ pobídl jsem ho.
Výtah stoupal a hrál docela příjemnou hudbu. Vzpomněl jsem si,
jak jsem se vypravil na Olymp poprvé, tehdy ve dvanácti letech.
Annabeth a Grover se mnou nešli. Teď jsem byl rád, že je mám s
sebou. Připadalo mi, že to může být náš poslední společný zážitek.
„Percy,“ vyhrkla Annabeth tiše. „S tím Lukem jsi měl pravdu.“
Bylo to poprvé, kdy od smrti Sileny Beauregardové promluvila.
Upírala oči na počitadlo pater ve výtahu, na kterém naskakovala
kouzelná čísla: 400, 450, 500.
S Groverem jsme se na sebe podívali.
„Annabeth,“ začal jsem. „Je mi líto –“
„Snažil ses mi to říct.“ Hlas se jí třásl. „Luke je zlý. Nevěřila
jsem ti, dokud… dokud jsem neslyšela, jak využil Silenu. Teď už to
vím. Doufám, že máš radost.“
„Z toho radost nemám.“
Opřela si hlavu o stěnu výtahu a nepodívala se na mě.
Grover hýčkal v rukou malý vavřín. „No… je to fajn, být zas
spolu. Hádat se. Skoro umřít. Zažít hrůzy. Jé, koukněte. Naše patro.“
Dveře cinkly a my vyšli na chodník ve vzduchu.
Slovo depresivní na horu Olymp normálně nesedělo, ale teď to
tam vypadalo přesně tak. V koších nehořely žádné ohně. Okna byla
tmavá, ulice pusté a dveře zavřené na závory. Jediný pohyb jsme
pozorovali v parcích, které se proměnily na polní nemocnice. Will
Solace a další Apollónovi táborníci pobíhali kolem a ošetřovali
raněné. Najády a dryády se snažily pomáhat, kouzelnými přírodními
písněmi hojily spáleniny a otravy.
Zatímco Grover sázel vavřín, já s Annabeth jsme se pokoušeli
povzbudit raněné. Minul jsem satyra se zlomenou nohou, poloboha
ovázaného od hlavy až k patě a tělo ve zlatém pohřebním rubáši
Apollónova srubu. Nevěděl jsem, kdo v něm je, a ani se mi nechtělo
to zjišťovat.
Srdce mě tížilo jako balvan, ale snažili jsme se vymyslet něco
pozitivního.
„Brzo se zas postavíš na nohy a budeš bojovat s Titány!“
chlácholil jsem jednoho táborníka.
„Vypadáš výborně,“ zalichotila Annabeth jinému.
„Leneus se proměnil na keř!“ oznámil Grover sténajícímu
satyrovi.
Objevil jsem Dionýsova syna Polluxe, opíral se o strom. Měl
zlomenou ruku, ale jinak mu nic nebylo.
„Pořád ještě můžu bojovat tou druhou rukou,“ zazubil se.
„Ne,“ zarazil jsem ho. „Už jsi udělal dost. Chci, abys tady zůstal
a pomáhal se zraněnými.“
„Ale –“
„Slib mi, že zůstaneš v bezpečí,“ chtěl jsem po něm. „Ano?
Udělej to pro mě.“
Nejistě se zamračil. Ne že bychom byli zvlášť dobří kamarádi, ale
nechtěl jsem mu vysvětlovat, že to po mně chtěl jeho otec. Jenom by
si připadal trapně. Nakonec mi to slíbil, a když se zas posadil, měl
jsem dojem, že se mu přece jen ulevilo.
Annabeth, Grover a já jsme se blížili k paláci. Tam zamíří i
Kronos. Jakmile se dostane výtahem nahoru – a o tom jsem
nepochyboval – zničí trůnní místnost, centrum moci bohů.
Bronzové dveře zaskřípaly a otevřely se. Naše kroky se rozléhaly
po mramorové podlaze. Na stropě obrovské síně se chladně třpytila
souhvězdí. V krbu to jen matně červeně zářilo. Krčila se u něj Hestiá
v podobě dívenky v hnědých šatech a třásla se. Ophiotaurus smutně
plaval ve své vodní kouli. Když mě uviděl, vlažně zabučel.
Ve světle ohně házely trůny nepříjemné stíny, podobaly se
chňapajícím rukám.
U Diova trůnu stála Rachel Elizabeth Dareová a vzhlížela ke
hvězdám. Držela řeckou keramickou vázu.
„Rachel?“ podivil jsem se. „Hm, co tu s tím děláš?“
Podívala se na mě, jako by se probrala ze sna. „Našla jsem to. Je
to Pandořina nádoba, ne?“
Oči měla jasnější než obyčejně. Přepadla mě nepříjemná
vzpomínka na plesnivé sendviče a spálené sušenky.
„Polož tu nádobu, prosím,“ požádal jsem ji.
„Vidím v ní naději.“ Rachel přejela prsty po keramickém vzorku.
„Je tak křehká.“
„Rachel.“
Můj hlas ji zřejmě vrátil zpátky do reality. Podala mi nádobu a já
ji vzal. Připadala mi studená jako led.
„Grovere,“ zamumlala Annabeth, „pojďme to prohledat kolem
paláce. Možná najdeme ještě nějaký řecký oheň nebo Héfaistovy
pasti.“
„Ale –“
Annabeth do něj šťouchla loktem.
„Dobře!“ vyjekl. „Miluju pasti!“
Vyvlekla ho z trůnního sálu.
Hestiá se u ohně choulila ve svých šatečkách a kolébala se
zepředu dozadu.
„Pojď,“ řekl jsem Rachel. „Chci tě s někým seznámit.“
Posadili jsme se vedle bohyně.
„Paní Hestie,“ oslovil jsem ji.
„Nazdar, Percy Jacksone,“ pozdravila bohyně. „Ochlazuje se. Je
čím dál těžší udržovat oheň.“
„Já vím,“ přikývl jsem. „Titáni jsou blízko.“
Hestiá se podívala na Rachel. „Nazdar, má milá. Konečně jsi
dorazila k našemu krbu.“
Rachel zamrkala. „Vy jste mě čekala?“
Hestiá natáhla ruce a uhlíky zaplály. V ohni jsem uviděl různé
scény: moje máma, Paul a já jíme večeři na Den díkůvzdání u
kuchyňského stolu; moji přátelé a já sedíme u táborového ohně v
Táboře polokrevných, zpíváme písničky a opékáme marshmallowy;
Rachel a já jedeme po pobřeží v Paulově autě.
Nevěděl jsem, jestli Rachel viděla totéž, ale uvolnila se.
Vypadalo to, že se v ní rozlilo teplo ohně.
„Aby sis vymohla místo u krbu,“ vysvětlovala Hestiá, „musíš se
vzdát toho, co tě rozptyluje. Je to jediný způsob, jak přežiješ.“
Rachel přikývla. „Já… chápu.“
„Počkat,“ zarazil jsem ji. „O čem to mluví?“
Rachel se roztřeseně nadechla. „Percy, když jsem sem přišla…
myslela jsem, že jedu za tebou. Ale nebylo to tak. Ty a já…“
Zavrtěla hlavou.
„Cože? Najednou tě rozptyluju? To proto, že nejsem ‚ten hrdina‘,
nebo co?“
„Já nevím, jestli to dokážu vysvětlit,“ povzdechla si. „Táhlo mě
to k tobě, protože… protože jsi mi otevřel dveře ke všemu tomuhle.“
Ukázala na trůnní sál. „Potřebovala jsem porozumět tomu svému
daru vidění. Ale ty a já, to k tomu nepatří. Naše osudy nejsou
spojené. Myslím, žes to podvědomě věděl odjakživa.“
Hleděl jsem na ni. Možná nejsem nejbystřejší, co se týká holek,
ale měl jsem pocit, že mě Rachel zrovna pustila k vodě. Bylo to tím
horší, že jsme spolu vlastně nikdy pořádně nechodili.
„Takže… co?“ zeptal jsem se. „‚Dík, žes mě přivedl na Olymp. A
nazdar.‘ To mi chceš říct?“
Rachel hleděla do ohně.
„Percy Jacksone,“ zasáhla Hestiá. „Rachel ti řekla všechno, co
mohla. Její chvíle nastává, ale tvé rozhodnutí se blíží ještě rychleji.
Jsi připraven?“
Chtělo se mi postěžovat, že ne, že zdaleka nejsem připravený.
Podíval jsem se na Pandořinu nádobu a poprvé mě to svádělo ji
otevřít. Spousta mých přátel umřela. Rachel mě pustila k vodě.
Annabeth se na mě zlobila. Mí rodiče spali někde dole v ulicích a
budovu obklíčila armáda nestvůr. Olymp se ocitl na pokraji zkázy a
já viděl tolik krutých věcí, které napáchali bohové: Zeus zničil Mariu
di Angelo, Hádes proklel poslední Orákulum, Hermés se obrátil zády
k Lukovi, i když věděl, že se jeho syn přidá na stranu zla.
Vzdej se, zašeptal mi do ucha Prométheův hlas. Jinak bude tvůj
domov zničen. Tvůj drahý tábor shoří.
Pak jsem se podíval na Hestii. Červené oči jí vřele zahořely.
Vzpomněl jsem si na scény, které jsem viděl v jejím krbu – přátele a
rodinu, všechno, o co mi šlo. Vzpomněl jsem si na něco, co řekl
Chris Rodriguez: Nemá smysl bránit tábor, když vy tu zemřete. Jsou
tu všichni naši kamarádi. A Nico, když se postavil svému otci
Hádovi: Pokud Olymp padne, nezáleží už na bezpečnosti vašeho
paláce.
Uslyšel jsem kroky. Annabeth s Groverem se vraceli do trůnního
sálu a zastavili se, když nás uviděli. Nejspíš jsem se tvářil dost divně.
„Percy?“ Annabeth už nemluvila vztekle, jen starostlivě.
„Nemáme, hm, zas jít pryč?“
Najednou mi připadalo, že do mě někdo nalil odhodlání. Věděl
jsem, co dělat.
Podíval jsem se na Rachel. „Nechystáš se udělat žádnou hloupost,
že ne? Teda… probralas to s Cheirónem, že?“
Podařilo se jí trochu usmát. „Ty se bojíš, že já udělám hloupost?“
„Ale chci říct… zvládneš to?“
„Já nevím,“ připustila. „To tak trochu záleží na tom, jestli
zachráníš svět, hrdino.“
Vzal jsem Pandořinu nádobu. Uvnitř se vznášel duch naděje a
pokoušel se rozehřát studený pithos.
„Hestie,“ obrátil jsem se k bohyni. „Dávám vám tohle jako oběť.“
Bohyně tázavě naklonila hlavu. „Jsem nejmenší mezi bohy. Proč
bys mi to měl svěřovat?“
„Jste poslední z Olympanů,“ prohlásil jsem. „A nejdůležitější.“
„A proč to, Percy Jacksone?“
„Protože naděje nejlíp přežívá u krbu,“ odpověděl jsem. „Hlídejte
ji pro mě. Nebude už mě to lákat, abych se jí vzdal.“
Bohyně se usmála. Vzala nádobu a ta se rozzářila. Oheň v krbu
zaplál o něco jasněji.
„Výborně, Percy Jacksone,“ pokývla. „Ať ti bohové požehnají.“
„To zjistíme.“ Podíval jsem se na Annabeth a na Grovera.
„Pojďte, lidi.“
Vykročil jsem k otcovu trůnu.
Poseidónův trůn stál hned po pravé straně Diova, ale nebyl ani
zdaleka tak majestátný. Sedadlo z tvarované černé kůže bylo
připevněno na otočné noze a mělo po straně pár železných kruhů na
upevnění rybářského prutu (nebo trojzubce). V zásadě vypadalo jako
židle na rybářské lodi, na kterou člověk sedá, když chce ulovit
žraloka nebo mečouna nebo mořské nestvůry.
Bohové ve svém přirozeném stavu jsou asi šest metrů vysocí,
takže jsem taktak dosáhl na okraj sedadla, když jsem se natáhl.
„Zvedněte mě,“ požádal jsem Annabeth a Grovera.
„Zbláznil ses?“ zeptala se Annabeth.
„Asi jo,“ uznal jsem.
„Percy,“ vyhrkl Grover, „bohové vážně nevidí rádi, když jim
někdo sedá na trůny. Jako že pak člověka třeba promění na
hromádku popela.“
„Potřebuju, aby si mě otec všiml,“ namítl jsem. „Je to jediný
způsob.“
Vyměnili si rozpačité pohledy.
„No,“ poznamenala Annabeth, „takhle si tě všimne určitě.“
Spojili ruce, udělali stoličku a vyzvedli mě na trůn. Připadal jsem
si jako malé děcko, když jsem měl nohy tak vysoko nad zemí.
Rozhlédl jsem se po ostatních tmavých prázdných trůnech a
představil si, jaké to je sedět na olympské radě – spousta moci, ale
spousta dohadování, jedenáct dalších bohů se snaží prosadit svou.
Dalo by se z toho zbláznit, starat se jen o vlastní zájmy, zvlášť
kdybych byl Poseidón. Když jsem tak seděl na jeho trůně, připadalo
mi, že mám celé moře na povel – rozlehlé krychlové míle oceánu
vířícího mocí a tajemstvím. Proč by měl Poseidón někoho
poslouchat? Proč by neměl být tím nejmocnějším z celé dvanáctky?
Pak jsem zavrtěl hlavou. Soustřeď se.
Trůn zaburácel. Do mozku se mi silou vichřice opřel nápor
vzteku:
KDO SI DOVOLUJE –
Hlas se prudce zarazil. Vztek vyprchal, což bylo fajn, protože už
jen ta tři slova mi málem rozmetala mozek na kousky.
Percy. Otcův hlas zněl pořád naštvaně, ale už se ovládal. Co to,
sakra, děláš na mém trůně?
„Omlouvám se, otče,“ prohlásil jsem. „Potřeboval jsem, abyste si
mě všiml.“
To bylo moc nebezpečné. Dokonce i pro tebe. Kdybych se
nepodíval, než jsem udeřil, byla by už z tebe kaluž mořské vody.
„Omlouvám se,“ opakoval jsem. „Poslyšte, je to tu dost hrozné.“
Vylíčil jsem mu, co se děje. A vypověděl mu svůj plán.
Dlouho mlčel.
Percy, co po mně žádáš, je nemožné. Můj palác –
„Otče, Kronos proti vám poslal armádu schválně. Chce vás
oddělit od ostatních bohů, protože ví, že byste dokázal převážit síly.“
Ať je to jak chce, útočí na můj domov.
„Já jsem teď ve vašem domově,“ opravil jsem ho. „Na Olympu.“
Zem se otřásla. Zalila mě vlna vzteku. Myslel jsem, že jsem zašel
moc daleko, ale pak to chvění přestalo. V pozadí toho duševního
spojení jsem slyšel podmořské výbuchy a bitevní křik: řev Kyklopů,
křik mořských mužů.
„Je Tyson v pořádku?“ zeptal jsem se.
Ta otázka otce zřejmě překvapila. Je v pořádku. Vede si mnohem
líp, než jsem čekal. I když „burákové máslo“ je dost podivný bojový
pokřik.
„Vy jste ho nechal bojovat?“
Neodváděj řeč! Uvědomuješ si, co po mně chceš? Můj palác bude
zničen.
„A Olymp možná zachráněn.“
Máš tušení, jak dlouho jsem pracoval na přestavbě toho paláce?
Vybudovat jenom samotnou hernu mi trvalo šest set let.
„Otče –“
Dobře! Stane se, co chceš. Ale synu můj, oroduj za to, aby to
vyšlo.
„Oroduju. Mluvím přece s vámi, ne?“
No… ano. Máš pravdu. Amfitríto – pozor!
Naše spojení přerušil zvuk mohutné exploze.
Sklouzl jsem z trůnu.
Grover si mě nervózně prohlížel. „Není ti nic? Zbledls a… začalo
se z tebe kouřit.“
„To ne!“ Pak jsem si všiml, že mi z rukávů stoupá pára. Chlupy
na rukou jsem měl spálené.
„Kdybys tam seděl ještě chvilku,“ vyhrkla Annabeth, „sám od
sebe by ses vznítil. Doufám, že ten rozhovor stál za to?“
Búúú, ozval se Ophiotaurus ze své vodní koule.
„Brzo to zjistíme,“ pokrčil jsem rameny.
V tu chvíli se rozletěly dveře trůnního sálu. Vešla Thalia. Luk
měla zlomený v půlce a toulec prázdný.
„Musíte dolů,“ spustila. „Nepřátelé postupují. A vede je Kronos.“