18. Kapitola
2. 1. 2014
Osmnáctá kapitola
MÍ RODIČE SE VRHNOU DO BOJE Než jsme se dostali na ulici, bylo už pozdě.
Táborníci a Lovkyně se váleli ranění po zemi. Clarisse musela
prohrát boj s hyperboreanským obrem, protože i se svým vozíkem
vězela ztuhlá v bloku ledu. Kentaury nebylo nikde vidět. Buď
zpanikařili a utekli, nebo je nepřítel zničil.
Armáda Titánů obklopila budovu, stála snad šest metrů ode dveří.
V čele byl Kronův předvoj: Ethan Nakamura, královna drakén v
zeleném brnění a dva Hyperboreani. Prométhea jsem neviděl. Ta
slizká lasička se nejspíš schovávala na velitelství. Ale vpředu se tyčil
sám Kronos se srpem v ruce.
Jediné, co mu stálo v cestě, bylo…
„Cheiróne,“ hlesla Annabeth třesoucím se hlasem.
Pokud nás Cheirón slyšel, neodpověděl. Měl šíp v tětivě a mířil
Kronovi přímo do obličeje.
Jakmile mě Kronos uviděl, zlaté oči mu zahořely. Všechny svaly
v těle mi ztuhly. Pak se vládce Titánů zaměřil zase na Cheiróna.
„Ustup, synáčku.“
Slyšet Luka, jak říká Cheirónovi synáčku, působilo dost divně,
ale Kronos do toho dal tolik opovržení, jako by synáček bylo to
nejsprostší slovo, co ho napadlo.
„Bohužel neustoupím.“ Cheirón mluvil ocelově klidným hlasem,
jaký nasazuje, když má vážně vztek.
Pokoušel jsem se pohnout, ale nohy jsem měl jako z betonu.
Annabeth, Grover a Thalia se taky napínali, zřejmě byli stejně
zaseknutí.
„Cheiróne!“ vykřikla Annabeth. „Pozor!“
Královna drakén už to nevydržela a zaútočila. Cheirónův šíp ji
zasáhl přímo mezi oči. Na místě se vypařila, prázdné brnění se s
rachotem sesypalo na asfalt.
Cheirón se natáhl po dalším šípu, ale měl prázdný toulec. Upustil
luk a vytasil meč. Věděl jsem, že boj mečem nesnáší. Nikdy si tu
zbraň neoblíbil.
Kronos se uchechtl. Popošel o krok dopředu a Cheirónova koňská
půlka těla nervózně přešlápla. Ocasem mrskal sem a tam.
„Jsi učitel,“ posmíval se mu Kronos. „Žádný hrdina.“
„Luke byl hrdina,“ odsekl Cheirón. „A dobrý, dokud jsi ho
nezkazil.“
„Blázne!“ Kronův hlas otřásl městem. „Nacpal jsi mu do hlavy
prázdné sliby. Řekls, že o mě bohové stojí!“
„O mě,“ všiml si Cheirón. „Řekls o mě.“
Kronos se zatvářil popleteně a v tu chvíli Cheirón udeřil. Byl to
dobrý manévr – finta a po ní útok do tváře. Sám bych to neudělal líp,
ale Kronos byl rychlý. Měl veškerou Lukovu bojovou zdatnost, a to
nebylo málo. Odrazil Cheirónovu čepel a vykřikl: „ZPÁTKY!“
Mezi Titánem a kentaurem vybuchlo bílé světlo. Cheiróna to
odmrštilo na zeď budovy takovou silou, až se rozpadla a zasypala ho.
„Ne!“ kvílela Annabeth. Kouzlo, které nás drželo ztuhlé,
polevilo. Rozběhli jsme se k učiteli, ale neviděli jsme po něm ani
stopu. Thalia a já jsme bezmocně vytahovali cihly, zatímco
Titánovou armádou projela vlna zlomyslného smíchu.
„TY!“ obrátila se Annabeth na Luka. „Když si pomyslím, že
jsem… že jsem si myslela…“
Vytáhla nůž.
„Annabeth, nedělej to.“ Pokusil jsem se ji chytit za ruku, ale
setřásla mě.
Zaútočila na Krona a jeho samolibý úsměv se rozplynul. Možná
si něco v Lukovi pamatovalo, že tuhle holku míval rád, že se o ni
staral, když byla malá. Vrazila mu nůž mezi popruhy brnění, přímo u
klíční kosti. Čepel mu měla zajet do těla. Místo toho se ale odrazila.
Annabeth se sehnula, tiskla si ruku na břicho. Ten otřes stačil na to,
aby jí vykloubil nemocné rameno.
Strhl jsem ji dozadu, zatímco Kronos máchl srpem a proťal
vzduch, kde před chvílí stála.
Bránila se mi a ječela: „Já tě NENÁVIDÍM!“ Nevěděl jsem,
komu to říká – mně, Lukovi nebo Kronovi. Po zaprášené tváři jí
stékaly slzy.
„Musím s ním bojovat já,“ domlouval jsem jí.
„Je to i můj boj, Percy!“
Kronos se rozesmál. „Taková kuráž. Už chápu, proč tě chtěl Luke
ušetřit. Bohužel to nepůjde.“
Napřáhl srp. Připravil jsem se k obraně, ale než stačil Kronos
udeřit, proťalo vzduch kdesi za armádou Titánů psí zavytí:
„Haúúúúú!“
Byla to slabá naděje, ale vykřikl jsem: „Paní O’Learyová?“
Nepřátelské síly se nervózně pohnuly. Pak se stala hrozně divná
věc. Začaly se rozdělovat, uvolňovaly na ulici cestu. Zdálo se, že je k
tomu zezadu něco nutí.
Brzy se uprostřed Páté avenue vytvořila volná ulička. Na konci
bloku stál můj obří pes a postavička v černém brnění.
„Nico?“ zavolal jsem.
„RAFFF!“ Paní O’Learyová ke mně vyrazila velkými skoky,
vrčících nestvůr po obou stranách si nevšímala. Nico vykročil.
Nepřátelská armáda před ním couvala, jako by vyzařoval smrt, a
přesně tak to taky bylo.
Usmál se zpod přilbice ve tvaru lebky. „Dostal jsem tvůj vzkaz.
Není moc pozdě přidat se do party?“
„Hádův synu.“ Kronos si odplivl na zem. „Miluješ smrt tak moc,
že ji chceš sám zažít?“
„Vaše smrt,“ odsekl Nico, „mi bude úplně stačit.“
„Jsem nesmrtelný, ty blázne! Unikl jsem z Tartaru. Nemáš tu co
dělat a nemáš šanci to přežít.“
Nico vytasil meč – metr dlouhou strašlivou styxskou ocel, černou
jako noční můra. „To bych neřekl.“
Země se zachvěla. V silnici, v chodnících, ve stěnách budov se
objevily praskliny. Do vzduchu zachňapaly kostlivé ruce – mrtví se
drali do světa živých. Byly jich tisíce, a jak se nořili ven, Titánovy
nestvůry se děsily a začínaly couvat.
„UDRŽUJTE POZICE!“ řval Kronos. „Mrtví pro nás nejsou
žádným soupeřem.“
Obloha ztemněla a ochladla. Stíny zhoustly. Zazněl pronikavý
bitevní roh, a zatímco se mrtví vojáci formovali se svými střelnými
zbraněmi, meči a kopími, zarachotil po Páté avenue obrovský vůz.
Zastavil se u Nika. Koně vypadali jako živé stíny stvořené ze tmy.
Vůz byl vykládaný obsidiánem a zlatem, zdobený výjevy bolestné
smrti. Otěže držel sám Hádes, vládce mrtvých, a za ním seděla
Démétér a Persefona.
Hádes měl na sobě černé brnění a plášť barvy čerstvé krve. Na
vršku bledé hlavy mu seděla přilbice temnoty: koruna, která vysílala
čirou hrůzu. Před mýma očima měnila tvar – z dračí hlavy na kruh
černých plamenů a pak na věnec z lidských kostí. Ale to nebylo to
nejděsivější. Ta přilbice mi sáhla do mozku a probudila v něm
nejhorší noční můry, mé nejtajnější strachy. Chtělo se mi zalézt do
díry a schovat se tam a nepřátelská armáda zřejmě cítila totéž. Jen
Kronova moc a autorita bránila jeho jednotkám, aby se rozutekly.
Hádes se mrazivě usmál. „Nazdar, otče. Vypadáš… mladě.“
„Háde,“ zavrčel Kronos. „Doufám, žes mi s dámami přijel
přísahat věrnost.“
„Bohužel ne.“ Hádes si vzdychl. „Tady můj syn mě přesvědčil, že
bych si měl poopravit seznam nepřátel.“ Znechuceně si mě změřil. „I
když nesnáším některé nafoukané polobohy, Olympu by neprospělo,
kdyby padl. Scházelo by mi hašteření se sourozenci. A na jednom se
s nimi shodnu – žes byl PŘÍŠERNÝ otec.“
„Pravda,“ zamumlala Démétér. „Vůbec neuznával zemědělství.“
„Matko!“ napomenula ji Persefona.
Hádes vytasil meč, styxskou čepel s dvojitým ostřím, leptanou
stříbrem. „Teď se mnou bojuj! Hádův rod se dnes stane zachráncem
Olympu.“
„Na tohle nemám čas,“ zavrčel Kronos.
Udeřil srpem do země. Prasklina se šířila oběma směry a
obkroužila Empire State Building. Kolem té praskliny se zamihotala
silová zeď, oddělila Kronův předvoj, mé přátele a mě od obou armád.
„Co to dělá?“ zamumlal jsem.
„Brání nám utéct,“ vydechla Thalia. „Ruší kouzelné hranice
kolem Manhattanu – odřízl jen budovu a nás.“
A taky že ano, za tou bariérou ožily motory aut. Chodci se
probouzeli a nechápavě hleděli na nestvůry a zombie kolem sebe.
Těžko říct, co viděli skrz mlhu, ale vsadil bych se, že to bylo
příšerné. Otevíraly se dveře aut. A na konci bloku vystoupil i Paul
Blofis a máma.
„Ne,“ vyhrkl jsem. „Ne…“
Moje máma prohlédne mlhu. Z jejího výrazu jsem poznal, že
chápe, jak je to vážné. Doufal jsem, že bude mít dost rozumu a uteče.
Ale zahleděla se na mě, řekla něco Paulovi a oba se rozběhli přímo k
nám.
Nemohl jsem vykřiknout. Upozornit na ni Krona, to bylo to
poslední, co bych chtěl.
Naštěstí ho zabavil Hádes. Zaútočil na silovou zeď, ale jeho vůz
na ni narazil a převrátil se. Zvedl se, zaklel a napálil stěnu temnou
energií. Bariéra vydržela.
„ÚTOK!“ zahřměl.
Armády mrtvých se střetly s nestvůrami. Na Páté avenue vznikl
dokonalý zmatek. Smrtelníci ječeli a utíkali se schovat. Démétér
máchla rukou a celý zástup obrů se proměnil na pšeničné pole.
Persefona nadělala z kopí drakén slunečnice. Nico sekal a bodal skrz
nepřátelské řady, pokoušel se chránit chodce, jak nejlíp uměl. Mí
rodiče se hnali ke mně, vyhýbali se nestvůrám a mrtvým, ale já jim
nemohl pomoct.
„Nakamuro,“ rozkázal Kronos. „Půjdeš se mnou. Obři –
vypořádejte se s nimi.“
Ukázal na mé přátele a na mě. Pak zmizel do haly.
Vteřinu jsem zůstal omráčený. Čekal jsem boj, ale Kronos si mě
nevšímal, jako bych mu nestál za obtěžování. To mě rozčililo.
První hyperboreanský obr se po mně ohnal palicí. Překulil jsem
se mu pod nohama a zabodl mu meč do zadku. Rozpadl se na
hromadu ledových úlomků. Druhý obr vydechl mráz na Annabeth,
která se sotva držela na nohou, ale Grover ji odtáhl z cesty. Mezitím
se už pustila do práce Thalia. Vyběhla po obrových zádech jako
gazela, podřízla mu loveckými noži obrovský modrý krk a vyrobila
největší bezhlavou ledovou sochu na světě.
Podíval jsem se na kouzelnou bariéru. Nico se probojovával
směrem k mé mámě a k Paulovi, ale ti na pomoc nečekali. Paul
sebral nějakému padlému hrdinovi meč a dost slušně zaměstnal jednu
drakénu. Bodl ji do břicha a hadí žena se rozplynula.
„Paule?“ vydechl jsem překvapeně.
Obrátil se ke mně a zaculil se. „Doufám, že to byla nestvůra, co
jsem zrovna zabil. Na škole jsem byl shakespearovský herec! Něco
jsem z šermu pochytil!“
Za to jsem ho měl rád ještě víc, ale v tu chvíli po mámě vyrazil
laistrygonský obr. Prohledávala zrovna opuštěné policejní auto –
možná hledala vysílačku – a stála k němu obrácená zády.
„Mami!“ vyjekl jsem.
Bleskurychle se otočila, když už byl obr málem u ní. Myslel
jsem, že drží deštník, dokud nenatáhla závěr a brokovnice neodpálila
obra šest metrů dozadu, přímo Nikovi na meč.
„Paráda,“ pochválil ji Paul.
„Kdy ses naučila střílet z brokovnice?“ divil jsem se.
Máma si odfoukla vlasy z tváře. „Asi přede dvěma vteřinami.
Percy, my si poradíme. Běž!“
„Ano,“ přidal se Nico, „my tu armádu zvládneme. Ty musíš
dostat Krona!“
„Pojď, chaluhový mozečku!“ pobízela mě Annabeth. Přikývl
jsem. Pak jsem se podíval na hromadu sutin u budovy. Srdce se mi
sevřelo. Úplně jsem zapomněl na Cheiróna. Jak jsem mohl?
„Paní O’Learyová,“ houkl jsem. „Prosím, tamhle je Cheirón.
Jestli ho někdo dokáže vyhrabat, tak jsi to ty. Najdi ho! Pomoz mu!“
Nevím, jak moc mi rozuměla, ale přiskákala k hromadě a dala se
do hrabání. Annabeth, Thalia, Grover a já jsme se hnali k výtahu.