21. Kapitola
2. 1. 2014
Dvacátá první kapitola
ZTRATÍ SE PEGAS
S
Annabeth jsme byli na cestě z Olympu, když jsem na jednom
vedlejším palácovém dvoře zahlédl Herma. Sledoval vysílání Iris v
mlze fontány.
Podíval jsem se na Annabeth. „Sejdeme se u výtahu.“
„Myslíš to vážně?“ Zapátrala mi ve tváři. „Ano, myslíš.“
Hermés si mě zřejmě ani nevšiml, jak se k němu blížím. Obrazy
Iris se střídaly tak rychle, že jsem je sotva chápal. Míhaly se tam
zprávy smrtelníků z celé země: scény zničení Týfóna, trosky po naší
bitvě na Manhattanu, prezident na tiskové konferenci, starosta New
Yorku, nějaká vojenská auta jedoucí po Avenue of the Americas.
„Úžasné,“ zamumlal Hermés. Obrátil se ke mně. „Tři tisíce let, a
já se nikdy nepřenesu přes moc mlhy… a zabedněnost smrtelníků.“
„Hm, díky.“
„Ale ne, tebe nemyslím. I když… asi bych se měl divit, žes
odmítl nesmrtelnost.“
„Vybral jsem si dobře.“
Hermés se na mě zvědavě podíval, pak se zas soustředil na
vysílání Iris. „Podívej se na ně. Už se rozhodli, že Týfón byl strašlivá
série bouří. Kéž to tak bylo! Ještě si nevysvětlili, jak se všechny
sochy v dolním Manhattanu dostaly z podstavců a rozbily se na
kousky. Pořád ukazují záběr, jak socha Susan B. Anthonyové škrtí
sochu Fredericka Douglase. Ale umím si představit, že nějak logicky
vyloží i to.“
„Jak špatně je na tom město?“
Hermés pokrčil rameny. „Překvapivě ne tak moc. Smrtelníci jsou
samozřejmě celí vedle. Ale tohle je New York. Nikdy jsem neviděl
tak houževnatou partu lidí. Myslím, že se za pár týdnů vrátí k
normálu. A já jim samozřejmě pomůžu.“
„Vy?“
„Jsem posel bohů. Je to moje práce, sledovat, co říkají smrtelníci,
a pomáhat jim pochopit, co se stalo. Uklidním je. Věř mi, svedou to
na strašlivé zemětřesení nebo na erupce na Slunci. Na cokoli, jen ne
na pravdu.“
Mluvil hořce. George a Martha se mu ovíjeli kolem hole, ale
mlčeli, což mi napovídalo, že má Hermés vážně vztek. Nejspíš jsem
měl mlčet, ale neudržel jsem se: „Dlužím vám omluvu.“
Hermés si mě opatrně změřil. „A za co?“
„Myslel jsem, že jste byl špatný otec,“ přiznal jsem. „Myslel
jsem, že jste opustil Luka, protože jste znal jeho budoucnost, a
neudělal jste nic, abyste to zastavil.“
„Já vážně znal jeho budoucnost,“ pronesl zkroušeně Hermés.
„Ale věděl jste víc než jenom to, že se přidá ke zlu. Věděl jste, co
udělá nakonec, že se rozhodne dobře. Ale nemohl jste mu to říct,
že?“
Hermés hleděl na fontánu. „Nikdo si nemůže hrát s osudem,
Percy, ani bůh ne. Kdybych ho byl varoval, co přijde, nebo se
pokusil jeho rozhodnutí ovlivnit, všechno bych jenom zhoršil. Mlčet,
držet se od něj dál… to byla ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělal.“
„Musel jste ho nechat, aby si našel vlastní cestu,“ uvažoval jsem,
„a sehrál roli při záchraně Olympu.“
Hermés si vzdychl. „Neměl jsem se zlobit na Annabeth. Když ji
Luke navštívil v San Francisku… no, já věděl, že v tom jeho osudu
hraje nějakou roli. To jsem předvídal. Myslel jsem, že by snad mohla
udělat, co já ne, a zachránit ho. Když s ním odmítla jít, málem jsem
se vzteky neudržel. Měl jsem být moudřejší. Ve skutečnosti jsem měl
zlost na sebe.“
„Annabeth ho ale nakonec zachránila,“ nadnesl jsem. „Luke
zemřel jako hrdina. Obětoval se, aby zabil Krona.“
„Cením si toho, co říkáš, Percy. Ale Kronos není mrtvý. Titána
nezabiješ.“
„Takže –“
„Já nevím,“ zabručel Hermés. „Nikdo z nás neví. Byl rozmetán
na prach. Rozfoukán větrem. Při troše štěstí ho to tak rozprášilo, že
už nikdy nedá dohromady vědomí, natož tělo. Ale nepovažujme ho
za mrtvého, Percy.“
Žaludek ve mně udělal kotoul, až se mi udělalo špatně. „A co
ostatní Titáni?“
„Ukrývají se,“ povzdechl si Hermés. „Prométheus poslal Diovi
vzkaz plný omluv, že pomáhal Kronovi. ‚Jen jsem se snažil
minimalizovat škody,‘ bla, bla, bla. Jestli má za ušima, pár set let
nevystrčí hlavu. Kríos utekl a hora Othrys se rozpadla. Okeanos
proklouzl zpátky na širé moře, jakmile bylo jasné, že Kronos prohrál.
A můj syn Luke je mrtvý. Zemřel a myslel si, že o něj nestojím.
Nikdy si to neodpustím.“
Hermés máchl žezlem do mlhy. Obraz Iris se rozplynul.
„Kdysi dávno,“ vzpomínal jsem, „jste mi řekl, že nejtěžší na tom
být bohem je nesmět pomáhat vlastním dětem. Taky jste mi řekl, že
se člověk nemůže vzdát rodiny, i když mu to ta rodina ulehčuje.“
„A teď si myslíš, že jsem pokrytec?“
„Ne, měl jste pravdu. Luke vás měl rád. A na konci si uvědomil
svůj osud. Podle mě mu došlo, že jste mu nemohl pomoct. Vzpomněl
si, co je důležité.“
„Pozdě pro něj i pro mě.“
„Máte i další děti. Uctěte Luka tím, že se k nim přihlásíte. Můžou
to udělat všichni bohové.“
Hermés svěsil ramena. „Oni to zkusí, Percy. Ano, všichni se
pokusíme plnit svůj slib. A možná, že se to na nějakou dobu napraví.
Ale bohové na dodržování přísah nikdy moc nebyli. I ty ses narodil
díky porušenému slibu, že? Nakonec na to zapomeneme. Vždycky to
tak dopadne.“
„Můžete se změnit.“
Hermés se rozesmál. „Myslíš, že po třech tisících let dokážou
bohové změnit povahu?“
„Jistě,“ přikývl jsem. „Myslím.“
Hermés vypadal, že ho to překvapilo. „Ty myslíš… že mě měl
Luke vážně rád? Po tom všem, co se stalo?“
„Určitě.“
Hermés hleděl na fontánu. „Dám ti seznam svých dětí. Jeden
chlapec je ve Wisconsinu. Dvě děvčata v Los Angeles. A pár dalších.
Postaráš se, aby se dostaly do tábora?“
„Slibuju,“ ujistil jsem ho. „A já na sliby nezapomínám.“
George a Martha se ovíjeli kolem žezla. Vím, že se hadi neumějí
usmívat, ale zdálo se mi, že to zkoušejí.
„Percy Jacksone,“ prohlásil Hermés, „možná jsi nás pár věcí
naučil.“
Na cestě z Olympu na mě čekal ještě jeden bůh. Athéna stála
uprostřed cesty se založenýma rukama a výrazem, při kterém jsem si
pomyslel Ajéje. Převlékla se z brnění do džínsů a bílé blůzy, ale
nevypadala o nic míň bojovně. Šedé oči jí planuly.
„No, Percy,“ začala. „Zůstaneš smrtelný.“
„Hm, ano, paní.“
„Mělo mě napadnout, jaké máš k tomu rozhodnutí důvody.“
„Chci být normální člověk. Chci dospět. Chci mít, no, víte,
normální zážitky ze střední.“
„A co má dcera?“
„Nemohl jsem ji opustit,“ přiznal jsem a v krku mi vyschlo. „Ani
Grovera,“ dodal jsem rychle. „Ani –“
„Ušetři mě toho.“ Athéna ke mně přistoupila blíž a já přímo cítil,
jak vyzařuje moc, až mě z toho svrbělo po těle. „Jednou jsem tě
varovala, Percy Jacksone, že bys pro záchranu přítele zničil celý svět.
Možná jsem se pletla. Zdá se, žes zachránil přátele a svět k tomu. Ale
moc dobře si rozmysli, co bude dál. Uvěřila jsem ti. Nezkaz to.“
Aby to zdůraznila, proměnila se na sloup plamenů a ožehla mi
zepředu tričko.
Annabeth na mě čekala u výtahu. „Proč smrdíš po kouři?“
„To je na dlouhé vysvětlování,“ mávl jsem rukou. Společně jsme
sjeli dolů na ulici. Ani jeden z nás nemluvil. V kabině hrála příšerná
melodie – Neil Diamond nebo co. Měl jsem na to pamatovat a
vyžádat si od bohů i lepší hudbu ve výtahu.
Dostali jsme se do haly a já objevil mámu a Paula, jak se hádají s
tím holohlavým chlapíkem z ochranky, který se vrátil na své místo.
„Říkám vám,“ ječela máma, „že musíme nahoru! Můj syn –“ V tu
chvíli mě uviděla a vykulila oči. „Percy!“
Chytila mě do náruče, až mi skoro vyrazila dech.
„Viděli jsme, jak se budova modře rozsvítila,“ vykládala. „Ale
pořád ses nevracel. Byls nahoře celé hodiny!“
„Začínala, být nervózní,“ poznamenal Paul suše.
„Jsem v pořádku,“ ujišťoval jsem mámu, která mezitím objala
Annabeth. „Všechno je teď v pořádku.“
„Pane Blofisi,“ vzpomněla si Annabeth, „to byla parádní práce s
mečem.“
Paul pokrčil rameny. „Připadalo mi, že je to třeba. Ale Percy, je
tohle vážně… myslím ta historka o šestistém patře?“
„Olymp,“ potvrdil jsem. „Ano.“
Paul se zasněně podíval ke stropu. „To bych rád viděl.“
„Paule,“ napomenula ho máma. „To není nic pro smrtelníky.
Hlavně že jsme v bezpečí. Všichni.“
Už jsem se málem uvolnil. Všechno mi připadalo perfektní. Já i
Annabeth jsme to zvládli. Máma s Paulem přežili. Olymp byl
zachráněn.
Ale život poloboha nikdy není tak lehký. Zrovna v tu chvíli
přiběhl z ulice Nico a já na něm poznal, že se něco děje.
„Rachel,“ vydechl. „Zrovna jsem do ní narazil na Dvaatřicáté
ulici.“
Annabeth se zamračila. „Co zas provedla?“
„Spíš kam se vypravila,“ žaloval Nico. „Řekl jsem jí, že může
umřít, jestli to zkusí, ale nedala si poradit. Prostě si vzala Blackjacka
a –“
„Ona si vzala mého pegase?“ nevěřil jsem.
Nico přikývl. „Míří na Vrch polokrevných. Prý se musí dostat do
tábora.“