5. Kapitola
2. 1. 2014
Pátá kapitola
SKOČÍM SE PSEM DO STROMU Paní O’Learyová mě uviděla dřív než já ji, což od ní byl výkon,
protože je veliká jako popelářské auto. Vešel jsem do arény a
narazila do mě temná stěna.
„HAFFF!“
Když jsem se vzpamatoval, ležel jsem na zemi s velikou tlapou
na prsou a obličej mi olizovala obří drátěnka.
„Au!“ vyjekl jsem. „No tak, holka. Taky tě rád vidím. Au!“
Trvalo to pár minut, než se uklidnila a slezla ze mě. Byl jsem celý
poslintaný. Chtěla aportovat, tak jsem sebral bronzový štít a hodil jí
ho přes arénu.
Mimochodem, paní O’Learyová je jediný přátelský pekelný pes
na světě. Tak trochu jsem ji zdědil, když zemřel její předchozí
majitel. Žila v táboře, ale Beckendorf… No, Beckendorf se o ni
vždycky staral, když jsem byl pryč. Vytavil její oblíbenou bronzovou
žvýkací kost. Ukoval jí obojek s malým smajlíkem a štítkem se
jménem a zkříženými hnáty. Kromě mě byl její nejlepší přítel.
Pomyšlení na to mě zase rozesmutnilo, ale hodil jsem jí štít ještě
několikrát, protože se nedala odbýt.
Brzo se rozštěkala – znělo to trošku hlasitěji než rány z děla –,
jako že potřebuje na procházku. Ostatní táborníci nebyli nadšení,
když se venčila v aréně. Kolikrát to skončilo sklouznutím a pádem. A
tak jsem otevřel brány arény a ona vyrazila přímo k lesu.
Klusal jsem za ní a ani mi nevadilo, že mi utekla. Paní
O’Learyovou nemohlo v lese nic ohrozit. Dokonce i draci a obří štíři
se jí vyhýbali.
Když jsem ji konečně vystopoval, nevenčila se. Stála na známé
pasece, kde Rada kopytnatých starších jednou vedla řízení s
Groverem. Nevypadalo to tam dobře. Tráva zežloutla. Tři trůny z
keřů přišly o všechny listy. Tohle mě nepřekvapilo. Ale uprostřed té
paseky stála nejdivnější trojice, jakou jsem kdy viděl: lesní víla
Juniper, Nico di Angelo a pořádně starý a pořádně tučný satyr.
Nico byl jediný, kdo se paní O’Learyové neděsil. Vypadal skoro
tak, jak jsem ho viděl ve snu – měl bundu pilotku, černé džínsy a
tričko s roztančenými kostrami. U boku mu visel meč ze styxského
železa. Bylo mu teprve dvanáct, ale vypadal mnohem starší a
smutnější.
Když mě uviděl, pokývl mi a rovnou šel podrbat paní
O’Learyovou za ušima. Očichala mu nohy, jako by byly to
nejvoňavější na světě – hned po biftecích. Coby Hádův syn se zřejmě
potloukal po místech, kde by se to pekelnému psovi zamlouvalo.
Ten starý satyr se netvářil ani trochu spokojeně. „Řekne mi
laskavě někdo, co dělá to podzemské stvoření v mém lese?“ Zamával
rukama a zahrabal kopyty, jako by měl pod nohama žhavou trávu.
„Vy tam, Percy Jacksone! To je vaše zvíře?“
„Omlouvám se, Lenee!“ zavolal jsem na něj. „Tak se jmenujete,
že?“
Satyr obrátil oči v sloup. Kožich měl šedý jako králík a mezi rohy
se mu táhla pavučina. S tím svým břichem by mohl dělat autíčko v
pouťovém autodromu. „Jistěže jsem Leneus. Neříkejte mi, že jste tak
rychle zapomněl na člena Rady. A teď si přivolejte to zvíře!“
„HAFFF!“ ozvala se spokojeně paní O’Learyová.
Starý satyr polkl. „Ať jde pryč! Juniper, za takových podmínek
vám nepomůžu!“
Juniper se ke mně obrátila. Na dryádu byla pěkná, měla
pavučinkové purpurové šaty a elfí tvář, ale oči jí zezelenaly od
chlorofylu, jak plakala.
„Percy,“ popotáhla. „Zrovna jsem se ptala na Grovera. Já vím, že
se něco stalo. Nebyl by pryč takhle dlouho, kdyby neměl potíže.
Doufala jsem, že Leneus –“
„Říkal jsem vám to!“ zaprotestoval satyr. „Je vám líp bez toho
zrádce.“
Juniper si dupla. „On není žádný zrádce! Je to nejstatečnější satyr
ze všech a já chci vědět, kde je!“
„HAFFF!“
Leneovi se rozklepala kolena. „Já… nic neřeknu, dokud mi bude
ten pekelný pes očichávat ocas!“
Nico vypadal, že má co dělat, aby se nerozesmál. „Vezmu ji na
procházku,“ nabídl se.
Hvízdl a paní O’Learyová za ním odskákala na opačný konec
paseky.
Leneus pobouřeně zafuněl a smetl si z trička větvičky. „Takže,
jak jsem se vám pokoušel vysvětlit, mladá dámo, váš přítel neposlal
žádnou zprávu od té doby, kdy jsme odhlasovali jeho vyhnanství a
poslali ho pryč.“
„Pokusili jste se odhlasovat,“ opravil jsem ho. „Cheirón a
Dionýsos vám to překazili.“
„Pche! To jsou čestní členové Rady. Nebylo to náležité
hlasování.“
„Vyřídím Dionýsovi, co jste řekl.“
Leneus zbledl. „Chtěl jsem jenom říct… Podívejte se, Jacksone.
Do tohohle vám nic není.“
„Grover je můj kamarád,“ namítl jsem. „O Panově smrti vám
nelhal. Viděl jsem to na vlastní oči. Jste prostě vyděšení a nechcete
se smířit s pravdou.“
Leneovi se zachvěly koutky. „Ne! Grover je lhář. Dobře, že je
pryč. Je nám líp bez něho.“
Ukázal jsem na ty uschlé trůny. „Pokud jde všechno tak dobře,
kde máte přátele? Vypadá to, že se vaše Rada poslední dobou
neschází.“
„Maron a Silenus… já… určitě se vrátí,“ zabručel, ale v jeho
hlase jsem slyšel strach. „Jenom si dávají čas na uvažování. Je to
moc neklidný rok.“
„A bude ještě mnohem neklidnější,“ ujistil jsem ho. „Lenee, my
Grovera potřebujeme. Musí být nějaká cesta, jak ho těmi vašimi
kouzly najít.“
Starému satyrovi zacukalo oko. „Říkám vám, že jsem o něm nic
neslyšel. Možná je mrtvý.“
Juniper udusila vzlyknutí.
„Není mrtvý,“ prohlásil jsem. „To cítím.“
„Spojení vcítěním,“ vyprskl Leneus přezíravě. „Strašně
nespolehlivé.“
„Tak se poptejte,“ naléhal jsem na něj. „Najděte ho. Blíží se
válka. Grover připravoval duchy přírody.“
„Bez mého povolení! A naše válka to není.“
Popadl jsem ho za košili, což nemívám ve zvyku, ale ten pitomý
starý kozel už mě rozčiloval. „Poslouchejte, Lenee. Až Kronos
zaútočí, bude mít s sebou celé hordy pekelných psů. Zničí všechno,
co mu bude stát v cestě – smrtelníky, bohy, polobohy. Myslíte si, že
nechá satyry na pokoji? Máte být vůdcem. Tak VEĎTE. Vypadněte
odsud a zjistěte, co se děje. Najděte Grovera a přineste Juniper
nějaké zprávy. A teď MAŽTE!“
Nestrčil jsem do něj zvlášť prudce, ale byl jaksi vratký. Svalil se
na srstnatý zadek, vyškrábal se na kopyta a utíkal pryč, až mu břicho
poskakovalo. „Grovera nikdy nepřijmeme zpět! Zemře jako
vyděděnec!“
Když zmizel v křoví, otřela si Juniper oči. „Omlouvám se, Percy.
Nechtěla jsem tě do toho zatahovat. Leneus je pořád vládcem
divočiny. Neměl by sis z něj dělat nepřítele.“
„To nic,“ mávl jsem rukou. „Mám horší nepřátele než obtloustlé
satyry.“
Vrátil se k nám Nico. „To se ti povedlo, Percy. Podle těch kozích
bobků, co se za ním táhly, jsi ho pořádně provětral.“
Měl jsem strach, že vím, proč se Nico objevil, ale usmál jsem se.
„Vítej zpátky. Přišel ses jen podívat na Juniper?“
Začervenal se. „Ehm, to ne. To byla náhoda. Tak nějak jsem…
vpadl přímo doprostřed té jejich debaty.“
„Vyděsil nás k smrti!“ postěžovala si Juniper. „Zjevil se přímo ze
stínů. Ale Nico, jsi přece Hádův syn a tak. Určitě jsi o Groverovi nic
neslyšel?“
Nico přešlápl. „Juniper, už jsem se ti to snažil vysvětlit… i kdyby
Grover zemřel, převtělil by se do něčeho jiného v přírodě. Takové
věci necítím, vnímám jen smrtelné duše.“
„A kdyby ses něco doslechl?“ zaprosila a položila mu ruku na
paži. „Cokoliv?“
Nikovi zčervenaly tváře ještě víc. „No, to se vsaď. Budu mít uši
nastražené.“
„My ho najdeme, Juniper,“ slíbil jsem jí. „Jsem přesvědčený, že
Grover žije. Musí být nějaký jednoduchý důvod, proč se nám
neozval.“
Mrzutě přikývla. „Nenávidím to, že nemůžu odejít z lesa. Může
být kdekoli, a já trčím tady a čekám. Páni, jestli se tomu pitomému
kozlovi něco stane –“
Paní O’Learyová přiskákala zpátky a začala se zajímat o šaty
Juniper.
Juniper vyjekla. „Ne, tohle nedělej! Já vím, co provádějí psi se
stromy. Mizím!“
Lup! a rozplynula se na zelenou mlhu. Paní O’Learyová vypadala
zklamaně, ale odloudala se najít si jinou hračku a nechala nás s
Nikem o samotě.
Nico zaťukal mečem o zem. Z hlíny vyrazila hromádka zvířecích
kostí. Propletly se, pospojovaly do kostry hraboše a odběhly. „To s
Beckendorfem je mi líto.“
V krku mi nakynul knedlík. „Jak ses to –“
„Mluvil jsem s jeho duchem.“
„Aha… jasně.“ Pořád jsem si nezvykl, že tenhle dvanáctiletý kluk
mluví častěji s mrtvými než se živými. „Říkal něco?“
„Nic ti nevyčítá. Uhodl, že si to budeš dávat za vinu, a prý to
nemáš dělat.“
„Pokusí se o znovuzrození?“
Nico zavrtěl hlavou. „Zůstane v Elysiu. Prý na někoho čeká.
Nevím, co tím myslel, ale vypadalo to, že se se smrtí smířil.“
Nebyla to moc velká útěcha, ale aspoň něco.
„Ve snu jsem tě viděl na hoře Tamalpais,“ přiznal jsem Nikovi.
„Byla to –“
„Pravda,“ potvrdil. „Nechtěl jsem schválně špehovat Titány, ale
ocitl jsem se nedaleko.“
„Cos tam dělal?“
Nico si popotáhl opasek s mečem. „Šel jsem po jedné stopě
ohledně… víš, mé rodiny.“
Přikývl jsem. Věděl jsem, že jeho rodina je bolavé téma. Až do
doby přede dvěma roky byl se svou sestrou Biankou zamrzlý v čase
na místě zvaném hotelové kasino Lotos. Strávili tam asi tak
sedmdesát let, až je vysvobodil nějaký záhadný právník a zapsal je
do internátní školy. Ze života před tím kasinem si Nico nic
nepamatoval. Netušil, kdo je jeho matka. Nevěděl, kdo byl ten
právník, ani proč byli uvězněni v čase a nakonec osvobozeni. Když
Bianca umřela a nechala Nika samotného, začal jako posedlý hledat
odpovědi.
„A jak to dopadlo?“ zajímalo mě. „Zjistils něco?“
„Ne,“ zamumlal. „Ale brzo odhalím novou stopu.“
„Jakou?“
Nico se kousl do rtu. „To je teď fuk. Víš, proč jsem tady.“
V prsou se mi rozléval strach. Od té doby, kdy mi Nico loni v létě
poprvé navrhl svůj plán na porážku Krona, zdály se mi o tom zlé sny.
Občas se objevil a nutil mě, ať se rozhodnu, ale pořád jsem to
odkládal.
„Nico, já nevím,“ povzdechl jsem si. „Připadá mi to jako dost
krajní řešení.“
„Máš za dveřmi Týfóna, dorazí… za týden? Většina dalších
nestvůr je volná a na Kronově straně. Možná přišel čas na krajní
řešení.“
Ohlédl jsem se k táboru. I z té dálky jsem slyšel Arésovy a
Apollónovy táborníky, jak se zas bijí, pokřikují nadávky a chrlí na
sebe kulhavé rýmy.
„Titánově armádě se nedá čelit,“ poznamenal Nico. „To víš sám.
Nakonec z toho bude souboj tebe a Luka. A je jenom jedna cesta, jak
Luka porazit.“
Vzpomněl jsem si na ten boj na Princezně Andromedě. Byl jsem
beznadějně horší. Kronos mě málem zabil jediným zásahem do ruky,
a já ho nedokázal ani škrábnout. Anaklusmos se mu prostě odrazil od
kůže.
„Můžeme ti zajistit stejnou sílu,“ ponoukal mě Nico. „Slyšels
velké proroctví. Pokud nechceš, aby ti duši rozetnula prokletá
čepel…“
Uvažoval jsem, kde Nico to proroctví slyšel – možná od nějakého
ducha.
„Proroctví nezabráníš,“ namítl jsem.
„Ale můžeš se mu postavit.“ Nikovi svítilo v očích zvláštní
hladové světlo. „Můžeš se stát neporazitelným.“
„Možná bychom s tím měli ještě počkat. Zkusit bojovat bez –“
„Ne!“ zavrčel Nico. „Musí to být teď!“
Zíral jsem na něj. Už dlouho jsem neviděl, že by se tak rozčilil.
„Hm, vážně jsi v pořádku?“
Zhluboka se nadechl. „Percy, já chci jen říct… až začne boj, už to
nestačíme provést. Tohle je naše poslední šance. Jestli tě moc nutím,
tak promiň, ale má sestra přede dvěma lety obětovala život, aby tě
zachránila. Chci, aby sis toho vážil. Udělej, co se dá, aby ses udržel
naživu a porazil Krona.“
Ta myšlenka se mi nelíbila. Pak jsem si vzpomněl, jak mi
Annabeth vyčetla, že jsem zbabělec, a naštval jsem se.
Nico měl pravdu. Pokud Kronos napadne New York, táborníci se
jeho vojskům nevyrovnají. Musím něco udělat. Nikova cesta byla
nebezpečná – možná i smrtelně. Ale možná mě posílí.
„Dobře,“ rozhodl jsem se. „Co uděláme nejdřív?“
Sotva jsem uviděl jeho chladný děsivý úsměv, už jsem litoval, že
jsem souhlasil. „Nejdřív se musíme vrátit po Lukových stopách.
Musíme toho zjistit víc o jeho minulosti, o dětství.“
Otřásl jsem se, pomyslel jsem na ten obrázek Rachel ze svého snu
– na usměvavého devítiletého Luka. „Proč to potřebujeme zjistit?“
„Vysvětlím ti to, až se tam dostaneme,“ odbyl mě Nico. „Už jsem
objevil jeho matku. Žije v Connecticutu.“
Hleděl jsem na něj. O Lukově smrtelném rodiči jsem nikdy zvlášť
neuvažoval. Setkal jsem se s jeho otcem Hermem, ale jeho máma…
„Luke utekl jako hodně malý,“ nadnesl jsem. „Myslel jsem, že
jeho máma už nežije.“
„Ale ano, žije.“ Řekl to tak divně, že mě napadlo, že s ní není
něco v pořádku. Co to může být za příšernou osobu?
„Dobře…“ přikývl jsem. „Takže, jak se dostaneme do
Connecticutu? Můžu zavolat Blackjacka –“
„Ne.“ Nico se zamračil. „Pegasové mě nemají v lásce a já je taky
ne. A není třeba přímo letět.“ Hvízdl a z lesa přiskákala paní
O’Learyová.
„Pomůže nám tady tvá kamarádka.“ Nico ji poplácal po hlavě.
„Nezkoušels ještě cestování skrz stíny?“
„Skrz stíny?“
Nico něco zašeptal paní O’Learyové do ucha. Naklonila hlavu a
najednou zbystřila.
„Naskoč si,“ nařídil mi Nico.
Nikdy mě nenapadlo jezdit na psovi, ale velikost na to paní
O’Learyová rozhodně měla. Vyšplhal jsem jí na záda a chytil se
obojku.
„Bude pak hrozně unavená,“ varoval mě Nico, „takže se to nedá
dělat často. A nejlíp to funguje v noci. Ale všechny stíny jsou
součástí stejné látky. Je jenom jedna temnota a tvorové podsvětí ji
dokážou využít jako cestu nebo dveře.“
„To nechápu,“ přiznal jsem.
„Jasně,“ pokýval hlavou Nico. „I mně dlouho trvalo, než jsem to
pochopil. Ale paní O’Learyová to zná. Řekni jí, kam jít. Řekni jí
Westport, dům May Castellanové.“
„Ty nejedeš?“
„Neboj se. Potkáme se tam.“
Byl jsem z toho trochu nervózní, ale sklonil jsem se k uchu paní
O’Learyové. „Tak dobře, holka. Ehm, můžeš mě odnést do
Westportu v Connecticutu? Za May Castellanovou?“
Paní O’Learyová začenichala ve vzduchu. Zahleděla se do šera
lesa. Pak vyrazila přímo do kmene dubu.
Těsně předtím, než jsme do něj stačili narazit, jsme se ponořili do
stínů, chladných jako temná strana měsíce.